Pískem a prachem Blízkého východu IV.

V údolí řeky Orontes

Ráno vyrážíme z hotelu v Aleppu po osmé. Dle informací LP i recepčního na hotelu by bus do Hamy měl jet z Luxury Pulman. Kupodivu vše sedí a my za 65SYP jsme za 80 minut v Hamě. Obvyklý rituál zorientování se, odmítání taxikářů a pochod městem už nebudu popisovat. Za 25 minut už sedíme každý na své posteli v moc pěkném a čistém hotelu Cairo (300SYP). Venku pak potkáváme ony Kanaďany z ammánského hostelu. Jsou ve vedlejším hotele Riad – stejná cena, stejně čisto. Hned vyrážíme do města. Řeka Orontes, která pramení v Libanonu nedaleko Baalbeku je téměř vyschlá a přes světoznámá vodní kola norias neteče téměř žádná voda. Jsme trochu zklamaní – centrum města, které je už tak dost malé tak sestává jen z pár domů rozesetých kolem stoky. Hama je bohužel známa nejen díky svým unikátním vodním kolům, ale hlavně událostí z r.1982, kdy byla stará část města vybombardována syrskou armádou,kvůli rebélii tzv. Muslimského bratrstva. Zahynulo zde tehdy kolem 20 tisíc místních obyvatel. Toto téma je zdetabu a nehovoří se o něm.

Vyrážíme tedy do kopce – na Citadelu, kde jak zjišťujeme není k vidění téměř nic. Nicméně kvůli výhledu na město stálo za to sem vylézt. Město je v oparu (arabsky v obaru :o))) ) což ještě více podtrhuje atmosféru poklidné zdejší atmosféry. Jdeme pak parkem kolem řeky, fotíme Norias, kterých je ve městě téměř dvacet a v antické době plnily úlohu zavlažování zdejších políček. Ve městě si pak dáváme zdejší specialitu, palačinky ze sýrového těsta. Mě moc chutnají, s čajem tvoří výbornou kompinaci! Ostatní tak nadšení nejsou. Večer platíme zítřejší výlet do Mrtvých měst. Vzhledem k tomu, že v ceně je doprava do Afamei, Serjillie a Al-Bary není 450SYP tak moc. Veřejnou dopravou bychom to zvládli tak za tři dny. Na to už ale není ani čas a finančně by to pak vyšlo stejně.Na večeři vyrážíme do Oriental Restaurant na doporučení majitele Cairo hotelu. Bloudíme městem, každý nás posílá jinam… Já už bych to dávno vzdala a koupila si falafel do ruky. Ostatní mají větší výdrž, a tak nás závěrečnou část cesty vedou místní děcka potemnělou uličkou. Raději nebudu myslet na to, proč jeden asi desetiletý capart skočil Míše zezadu na batůžek a po čemže jsem to tam v té tmě uklouzla… Odměna je však úžasná! Restaurace je to nádherná, čistá a má styl. Ceny jsou stejné jako všude jinde a jídlo vynikající, takže nakonec jsme moc spokojení a těšíme se na zítřejší výlet.

Apamea a Mrtvá města

První naší zastávkou byla antická Apamea (150SYP). Z Hamy vedla přibližně 50kilometrová cesta podél řeky Orontes, sem tam vidíme další zavlažovací norias, která však už ani zdaleka nejsou tak velká tak jako ty v Hamě. Z antického města založeného Selectem ve 2.st.př.n.l., je dnes ve větší míře zachována jen hlavní kolonáda. Nad nedalekým městečkem se na kopci vypíná osmanský karavanseráj z 18.století, sloužící v dnešní době jako muzeum mozaikem právě z antické Apamei. Prohlídkou trávíme přibližně hodinu a půl, není příliš jasno, a tak nemáme z focení takovou radost.

Pokračujeme dál směrem na sever, pohybujeme se někde mezi dálnicí spojující Hamu s Aleppem a řekou Orontes. Řidič umí pouze arabsky a poněkud bloudí … stále telefonuje a divoce gestikuluje! Výhledy po okolí jsou ale zajímavé. Neturistické vesničky plné lidí, úrodná políčka, stáda ovcí a koz a k tomu všemu příjemných dvacet stupňů – co víc si přát a kam spěchat! Nakonec řidič přece jen zastavuje u budky, kde nám prodávají vstupenku do Serjillie (75SYP). Tato oblast ukrývá několik stovek sídel pocházejících z byzantské doby (4.-7.století). Města byla opuštěna pravděpodobně po změně obchodních tras. Domy jsou nedostavěné, ale v žádném případě ne poničené, budí dojem jako by byly narychlo opuštěny – odtud tedy název Mrtvá města. Procházkami po Serjillie i nedaleké Al-Baře trávíme poklidné odpoledne. Mnoho turistů sem nezavítá a ani veřejnou dopravu nezahlédneme, o obchodě s něčím do žaludku nemluvě.

Před večeří se ještě jdeme projít proti proudu řeky, no… proudu…, kde by měla být dvě největší norias – dvacetimetrová Al-Mohammediyyeh. Jsou krásně nasvícená a odrážejí se tak v téměř stojící vodě. Večeři pak dáváme v další náhodně nalezené restauraci v jasně opravené budově po bombardování. Miši prosí mladou ženu, která nás uváděla a umí anglicky, zda by ji neukázala jak vázat šátek. Všimli jsme si, že zde v Hamě není místní ženy, která by šátek nenosila. Dozvídáme se, že tato mladá žena studovala v Bejrutu hotelovou školu, kde se seznámila se svým manžele (právě procházejícím vrchním). Oba umí anglicky a francouzsky. Hama je prý nejortodoxnější město v zemi, proto tedy ženy pouze v šátcích. Ona osobně ho nesnáší a nechápe, že po ní chceme ukázat jak se váže.

Nejširší nabídku průvodců a map Sýrie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Krak des Chevaliers

Za brblání majitele hotýlku, že si neobjednáváme výlet na tento vyhlášený hrad u něj, vyrážíme na pulman už v půl osmé. V Homsu jsme za 25SYP za půl hodiny. Tam přestupujeme na mikrobus. Není ještě sezóna, a tak společně s dvěma velice sprostými a nervními Poláky čekáme až se dolmus naplní. Čekáme hodinu, hodinu a půl, pak každý připlácíme 20SYP (celkově tedy každý 50SYP). Za chvíli jsme už nadosah Libanonu. Na obzoru se začínají rýsovat zasněžené vrcholky pohoří Antilibanon. My uhýbáme však na sever a vjíždíme do krajiny právem nazývané syrským Švýcarskem. Zvlněná krásně svěží zelená krajina ostře kontrastuje s modrou oblohou… a tam na vrcholu už je občas vidět onen majestátní Krak des Chevaliers (Hrad rytířů) (150SYP)! Pevnost ne tomto místě byla založena  už v 11.století, ale krátce po příchodu Křižáků na Blízký východ ve 12.století byl vystavěn do dnešní podoby. Hrad je nesmírně rozlehlý, má dvoje hradby oddělené příkopem. Prohlídka zabere minimálně dvě hodiny. Z nejvyššího bodu hradu je pak nádherný výhled do okolní krajiny. Samozřejmě si pak nenecháváme ujít ani pohled na rozlehlost tohoto místa z protilehlého kopce, kde si pak dáváme oběd o několika druzích meze! Zpět pak čekáme na naplnění dolmuse. Nabízejí nám cestu zpět za 120SYP na jednoho. Jdeme z kopce dolu a nabídky odmítáme. Tedy děvčata – já už bych dávno vyměkla! Nakonec jedeme za 70SYP jeden. V Homsu pak čekáme necelé dvě hodiny na bus do Hamy v nádražní občerstvovně! Neuvěřitelně se bavíme slovním fotbalem … no jak malý!!!

K večeru vyvrcholí krize v týmu několika ostrými slovy. Celé jsem si to vymyslela a jsem nejstarší. Nezbývá než se vzchopit a pokusit se situaci řešit. Nesnáším to a vůbec se mi nechce. Svolávám tedy poradu. Kluci se cítí utiskovaní naším přezíravým chováním, my zase unavené neustálým postrkováním jich k činu. Jim se nelíbí, že je přezíráme a jsme na ně drsné, nám se zase nelíbí jejich pomalost a neochota cokoli zařídit nebo zorganizovat! Shodujeme se, že jsme zkrátka všichni už unavení a jsme spolu už dlouho. Chvíli si povídáme, dáváme trocha alkoholu a slibujeme, že zkusíme každý své chování pozměnit. Nutno dodat, že do konce akce kluci činnost vyvíjeli, snažili se a vždy měli v zásobě nějaký nápad. I my jsme snad upustily od uštěpačných poznámek a přestaly být drsňačkami… Dnes vím, že jsme problém měli řešit hned – poučení pro příště!

Damašek

Poslední ráno v Hamě jedu já s Hezim a všemi bágly na pulman taxíkem – není mi dobře! Tam kupujeme lístky na 9:00 do Al-Shamu (arabsky Damašek) za 90SYP. Před polednem jsme opět na Harasta pulman. Je kolem 35 stupňů. Kruh se uzavřel. Holky opět vyhrávají souboj s taxikáři, který nakonec sráží cenu z původních 70SYP na jednoho na 40SYP! V poledne se už opět v Al-Rabii shledáváme s našimi věcmi, které jsme tu přibližně před deseti dny zanechali. Vyrážíme hned do města. Naším prvním cílem je pověstný souq Al-Hamidiya. Je pátek, a tak by měly být obchody uzavřené. Ale to je stejné jako byste chtěli, aby měli v Praze na pěší zóně zavřeno v neděli odpoledne. Přeplněným souqem se prodíráme až k vyhlášenému zmrzlinářství z počátku 20.století, kde dělají výbornou smetanovou zmrzlinu, ručně tlučenou, oválenou v pistáciích (50SYP). Těm, co je zima přijde jistě vhod zdejší pistáciový sahleb. Zasyceni zmrzlinou pak navštěvujeme zdejší chloubu Umajovskou mešitu (150SYP), postavenou v 8.století jak už to tak bývá na antických základech na místě křesťanského svatostánku. My holky oblečené v černých hábitech a všichni naboso si užíváme života na nádvoří mešity. Děti si tu hrají, dospělí diskutují, občas vše přehluší muezzínův hlas. Svítí odpolední sluníčko a objektů k focení je tolik!

Jdeme pak starým městem směrem do židovské a pak křesťanské čtvrti. Damašek je údajně nejdéle souvisle obydlené město na světě. Pro mě každopádně zajímavé tím, že právě zde byl apoštol Pavel spouštěn v koši z okna domu, když se chystal z města uprchnout. Na tomto místě v blízkosti východního okraje hradeb teď stojí Kostel apoštola Pavla. Blíží se Velikonoce, a tak vše je i zde připraveno k připomenutí smrti Ježíše Krista. Jdeme pak pomalu zpět k hotýlku, je už skoro tma a mešity začínají svítit svou každonoční zelenou barvou – barvou islámu, barvou ráje.

Ráno pak vyrážím sama na nedaleké vlakové nádraží Hadžaské dráhy. Nádraží je krásně zachovalé, uvnitř je krásné knihkupectví, ale koleje jsou vytrhané. Jako rozený nádražák smutně koukám do několikametrové díry po vytrhaných kolejích! Vracím se pak za ostatními, v klidu snídáme a vyrážíme pak znovu do Starého města. Tetokrát začínáme šíítskou mešitou Sayyida Ruqqaya. Už z dálky je možné pozorovat zvýšený počet lidí. Doslova se prodíráme dovnitř, kde je narváno k prasknutí. Fasuji černý hábit, halím se do šátku a jsem vykázána do ženské části. S ostatními se navzájem ztrácíme. Chodím mezi různě posedanými věřícími, kteří se vždy shlukují kolem jednoho recitujícího, buší se v prsa a usedavě naříkají. Na chvíli usedám mezi věřící… atmosféra je tak naplněna jejich nářkem, že raději odcházím – mám na krajíčku! Celé dopoledne na toto místo myslím jak silnou mělo atmosféru. Míříme pak do Azemovského paláce (150SYP) jednoho z výstavních damašských domů z 18.století. V současnosti komplex slouží jako muzeum. Je krásně udržovaný. Převládá černožlutá kombinace barev. Procházíme pak nazdařbůh městem, tu vstoupíme na nádvoří domu, tu do obchůdku. Na chvíli si jdeme odpočinout do hotelu a k večeru vyrážíme zase do ulic! Čeká nás poslední noc na Blízkém východě! Je krásné teplo, nálada v týmu se vylepšila a tak si povídáme u čaje a nargile dlouho do noci! Jsme už hodně unavení a špinavě zaprášení, ale současně opálení, plni zážitků a pocitů, že jsme to zvládli.

Poslední den. Ráno jdeme dle údajů LP na Baramke pulman, abychom si potvrdili, že právě odsud nás krátce před půlnocí odveze bus na letiště. Jdeme kolem mešity, která jasně nese znaky osmanského architekta Mimara Sinana. Neuvěřitelný rozsah měl tento chlapík z 16.století. Od Sofie až po Damašek…! Na Baramke jako by bouchl granát. Jasně vidíme prostor, kde by mohly busy stát, ale nikde nic. Nakonec nám někdo ukazuje. A opravdu, jediný bus, který odtud vyjíždí, je každou půlhodinu ten na letiště – dvacetčtyři hodin denně za 25SYP+25SYP za zavazadlo! V hotelu byli tak hodní, že nám nechali bágly v úschovně. Ptáme se a budeme se moci i osprchnout večer … skvělé. Bloumáme pak městem. Poslední jídlo. Poslední dárky a jdeme na hotel se připravit. Už zabalení bloumáme okolo filmařského štábu natáčejícího v atriu našeho hotýlku. Také zakopávám o osvětlovací lampu …! Když tu potřebují představitele několika studentíků povídajících si u čaje v kavárně! A tak berou za vděk pěti Čechy, co se zrovna ochomítají kolem. Jak ubíhají jednotlivé záběry, my pijeme jeden čaj za druhým a doba, kterou jsme se báli jak využijeme kvapem utíká! No neuvěřitelně se bavíme. Najednou už stopujeme taxi na pulman, najednou už sedíme na letišti a pak už jen Budapest a sychravá Praha.

Je volné Velikonoční pondělí na konci března 2008, 25.den naší cesty po Blízkém východě …