Uneseni krásou nabatejské Petry, už notně spálení a zaprášení, ale plni optimismu hledíme vstříc dalším dnům naší cesty. Čeká nás další místo, na které se moc těšíme – Wadi Rum, ale ještě předtím jednodenní výlet na hrad Shobak a do rezervace Dana. Pak už pojedeme sebe vykoupat, prádlo vyprat a na pár dní jen tak lelkovat k Rudému moři. Jordánsko chceme ukončit prohlídkou Ammánu a odtamtud přejet do Sýrie – do Damašku.
Kousek po Kings Highway
V batůžkářském hotýlku Vallentine Inn jsme už docela zdomácněli. Zkoušíme si tedy přes pana domácího objednat na zítra taxi na výlet do rezervace Dana, který by nám cestou zastavil u hradu Shobak. Nějak se to nedaří, sám majitel hotýlku nám říká, že cena 15 JOD na osobu je moc. Spoléháme proto na zítřejší veřejnou dopravu. Na nádraží pak různě šachujeme, až bereme celodenní taxi za 9 JOD na osobu (je to drahé, ale co tady ve Wadi Musa není!). Po hodinové jízdě pouští jsme na Shobaku, vstupné je zdarma a hrad máme jen pro sebe.
Křižácký hrad z počátku 12.století leží na vyvýšenině v opuštěné krajině okolní pouště. Je méně navštěvovaný než notoricky známý Kerak – právě proto jsme si ho i vybrali. Prohlížíme si poměrně dost poničené budovy uvnitř hradu (lázně, kostely a studně) až se dle návodu LPčka spouštíme jedněmi příkrými schody do podzemí – údajně jedné z nejhlubších studní vyhloubenou křižáky. Na hlavě čelovky, všude prach a písek. Za chvíli je cesta už tak příkrá, že my holky se vracíme stejnou cestou na povrch. Kluci nám mizí za zády v útrobách kopce. Nahoře ještě děláme pár snímků arabských nápisů na zdivu a jdeme k taxi očekávat kluky. Ti se skutečně na čas vrací celí zaprášení a špinaví, ale spokojení … prý slezli až dolu a chodba je vyvedla na povrch na úpatí hory. Cesta je ke konci prý tak příkrá, že po schodech člověk leze jako po žebříku … no, jsme rádi, že jsou celí a pokračujeme po známé Kings Highway směrem do rezervace Dana.
Řidič taxi nás vysazuje uprostřed ospalé vesnice Dana kolem poledne a slibuje, že pro nás kolem 17. hodiny dorazí. Dočetli jsme se, že zde probíhá jakýsi jordánský pokus na motivy ekoturistiky tzn. ochrany rezervace, ale i lidí žijících v okolí. Byli jsme tedy plni očekávání. Kromě zajímavého a názorně udělaného návštěvnického centra zde můžete narazit na velmi drahý hotel patřící zbohatlické společnosti Rotero. Výhled je ovšem nádherný, strmá skaliska tyčící se nad údolím na jehož konci v oparu tušíme Wadi Araba spojující Mrtvé a Rudé moře. Zjišťujeme, že k sestupu na dno soutěsky je potřeba třech hodin. Poté můžete na dně přespat v předraženém hotelu … . Bohužel na to nemáme čas, a tak jdeme po vrstevnici jednou z kozích stezek. Kocháme se výhledem do údolí ve stínu stromů zdejších olivovníků. Celkem unavení sluníčkem se ve vesnici osvěžujeme čajem, hummusem a baba hanushem. Řidič přijíždí dokonce o něco dřív, shledáváme tuto rezervaci jako zajímavou, ale je na ni potřeba minimálně třech dní.
It´s a desert, you know …?
Kolem šesté ranní sedáme do busíku před hotýlkem a necháváme se odvážet pouští směrem do Wadi Rum. Poslední pohledy na skaliska ozářená vycházejícím slunce a Petra nám mizí z dohledu. Už večer předtím jsme si zaplatili nemalou sumu, která by ale měla pokrýt následujících 26 hodin. 4 JOD doprava do Wadi Rum, 2 JOD vstup do údolí, 35 JOD jeep+večeře+ubytování+snídaně v poušti. Na toto místo jsem se těšila z celé cesty nejvíc, nelituji proto peněz a raduji se, že je nebe bez mráčků – tedy nic nebrání v užití si okamžiku! Ve vesnici Wadi Rum nás busík vysazuje ještě s dalšími čtyřmi kluky (2x Holandsko, 1x Taiwan, 1x Brit) u beduína Zidaneho. Jak zjišťujeme dle cestopisů, které neustále pročítám je beduínem víceméně z povolání … každý totiž snad jel do pouště se Zidanem. Už od začátku se mi ten pán moc nezdá, ale často se v tomto pletu, nechávám to tedy být. Problém nastává, když si chceme s sebou vzít spacáky na noc. „Ten years nobody needs nothing … there are blankets!“ dozvídáme se arabskou angličtinou. To bychom chtěli vidět! Spacáky bereme a hotovo! Nezbytným vybavením je samozřejmě voda, jídlo a teplé oblečení na noc. Zbytek po dohadování necháváme u Zidaneho ve vesnici. Den si pak neuvěřitelně užíváme. Červená krajina, byla dočasným domovem mého oblíbence T.C.Lawrence. Natáčel se zde i film, v hlavní roli s P.O´Toolem. Všude kolem jsou červené písečné duny nebo skály, které na svou proměnu v písek teprve čekají. Na konci tohoto údolí tušíme už Saudskou Arábii. Povídáme si o životě T.C.Lawrence i detailech arabské vzpoury, která měla v roce 1917 za důsledek sjednocení arabských kmenů a vyhnání Turků až za Damašek. Na konci dne, notně vytřeseni jízdou pouští přijíždíme na místo dnešního nocování. Poněkud se podivujeme nad špínou a nepořádkem v kempu, dostáváme však dostačující odpověď opět v arabské angličtině, která nás bude provázet celým dalším putováním a vždy přesně vyjádří nepříznivou situaci: „It´s a desert, you know …?“ … a tak už to tedy teď víme!!! Večer je však příjemný. V klidu pozorujeme západ slunce nad údolím, zatímco dole se ve vyhloubené jámě peče kuře, cibule, brambory a mrkev. Byla to velká dobrota doplněná opět čajem se šalvějí. Nebe je blízko a plné hvězd, unaveni usínáme naštěstí ve vlastních spacácích. Deky jsou více než nechutně špinavé!
Ráno potřebujeme stihnout bus do Aqaby odjíždějící z vesnice Wadi Rum v 7:00, bylo nám slíbeno, že ho stihneme. Po rychlé snídani sedíme připraveni v džípu. Řidič však „úplnou náhodu“ bus nestíhá. Na zápraží svého domu nás čeká Zidane a že prý nám sežene taxi. Padne pár ostřejších slov a my odcházíme bez rozloučení (nerada se hádám, a tak mám náladu pod psa). Raději bych tu čekala do zítra než mu dala vydělat! Shodujeme se, že je všude na světě poznat jak s lidmi dokáží cvičit peníze. Zatímco v roce 2002 tu byl David Kučera spokojený a dokonce i se Zidanem trochu pokonverzoval (dle svého cestopisu), my jsme silně nespokojení. Bylo vidět, že takoví jako jsme my přijedou zase zítra, pozítří, za měsíc, za rok … tak proč se namáhat a předstírat zájem. Bus žádný dnes už ale nejede, necháváme se proto busem jedoucím do Wadi Musa hodit na křižovatku s dálnicí mezi Ammánem a Aqabou, kde nám po 20 minutách zastavuje další busík. Moře a s ním Izrael a Egypt vidíme kolem půl desáté. Ranní vztek vymizí s ubytováním v čistém pokojíku hotelu Al-Shoula (10JOD se snídaní). Nastávají dny lenošení, praní, slunění a šnorchlování.
V akváriu aneb namočeni v Rudém moři
Jdeme se podívat na pláž. Ve městě je však pouze pláž místních a pak pláže hotelové, na které se platí vstupné nemalé peníze. U chlapíka, který se kasá tím, že byl v Praze, kde měl slečnu, si na zítra objednáváme odvoz směrem na jih na pláž pro turisti – za 7 JOD a za dalších 7 JOD nám každému obstará i šnorchlovací set. Aqaba je bezcelní zónou, je zde proto především alkohol velice levný. Vychutnáváme si pivo, kupujeme pro test jordánské červené víno (dost trpké) a protože dochází slivovice dokupujeme i „desinfekci“.
Druhý den trávíme na turistické pláži téměř na hranicích se Saudskou Arábií. To co jsem si myslela, že je možné vidět jen v katalogu CK nebo s přístrojem někde na hloubce je zde pár metrů od břehu – stačí mít potápěčské brýle a připadáte si jak v akváriu. Korály, barevné rybky, ježovky, občas i pet láhev nebo plechovka – bohužel! Opravdu nádhera! Odpoledne nás vyzvedává objednané taxi. Nejedeme však směrem do Aqaby, ale směrem na saudskoarabskou hranici! Je ve mně malá duše … přece jen ta země nemá nejlepší pověst. My holky se začneme strachovat a trochu dohadovat s řidičem kam že to teda jedeme … naši chlapci ochranáři, nic! Až teprve když Zuzka poměrně ostře položí otázku předpisovou angličtinou, řidič řekne „Accident!“. Opravdu, za chvíli, na dohled od hraničního přechodu uhýbáme do vnitrozemí a najíždíme na dálnici směrem do vnitrozemí. Nám holkám se zjevně ulevuje, kluci nic, žádné zastání, žádná aktivita … a možná zde byl zaset problém, který jsme si sebou táhli celý zbytek cesty!
Poslední den u moře trávíme na lodi! Již včera nás odchytil místní podnikavec a nabídl nám vyzvednutí v hotelu, plavbu lodí, plavání z lodě, šnorchlování a oběd za 10 JOD na osobu. Vzali jsme to a těšili se. Náladu nám kazil jen fakt, že nám došlo, že jsme si minulý den naběhli. Den se vydařil, sice jsme cestou na pláž nechytili žádnou rybu, ale koupání z lodi, šnorchlování a i focení korálů z lodi jsme si užili. Na pláži jsme pak společně naporcovali tuňáka (koupeného na trhu) a opekli ho na ohni, udělali čaj, salát a pak už jen debužírovali a nechali volně plynout čas! Cestou zpět do aqabského přístavu jsme se ještě zastavili na místní pláži. Bylo tu poměrně živo, muži pokuřovali, popíjeli čaj, děti se koupaly a oblečené ženy posedávaly po pás ve vodě! Nedovolila bych si zde nemít košili a minimálně pareo uvázané jako sukni! I tak se na nás dívají místní ženy podezřívavě. Miši nám vypráví co četla před odjezdem v knize „Mužům vstup zakázán“, debatujeme o ženách mezi sebou a místní jakoby vytušili téma našeho hovoru. Ubezpečují nás, že oni, muži, by byli rádi, kdyby ženy chodili nezahalené, ale že ženy samy chtějí …! Svým způsobem to potvrzuje slova české pisatelky výše zmíněné knihy. Se službami tohoto místního podnikavce jsme byli maximálně spokojeni a na oplátku jsme slíbili, že v Čechách poskytneme kontakt tomu, kdo pojede do těchto končin. Dostávám tak slibu … napište mi o kontakt, pakliže budete chtít v Aqabě strávit podobný den!
Večer kupujeme na zítra lístky na autobus do Ammánu. Jedeme v 7.00 a platíme 7 JOD. Docházejí peníze. Rozpočet, který jsem dělala já, byl udělaný špatně! Nepočítala jsem se zdražením v Jordánsku! Dle informací v průvodcích a cestopisech v Sýrii nelze vybírat peníze z bankomatu. Necháváme si proto dolary do Sýrie a já jdu vybrat do bankomatu. Na druhý pokus se mi to daří, a tak se mi notně ulevuje!
Šedobílý Ammán aneb Ma´a ElSalama Jordánsko!
V poledne jsme v Ammánu, svítí sluníčko, je teplo a my bereme taxi do hotelu Sydney! Recepční je docela rád, že nás vidí. Shazujeme batohy a jdeme na prohlídku městem. Začínáme mešitou krále Husseina, dovnitř se nedostáváme, a tak pokračujeme k římskému divadlu z 2.století (1 JOD). Je krásný jarní den, fotíme a pomalu vyrážíme na jeden z téměř dvaceti vrcholků, na kterém se dnešní Ammán rozprostírá. Přicházíme k Citadele (2 JOD), odkud je hlavní město tohoto království jako na dlani. Všude šedobílé domy s nekonečným množstvím satelitů. Z údolích se ozývají klaksony aut pomalu se prodírajících ucpaným centrem město. Toto jednou přeruší svolávání muezzinů. Prolézáme a fotíme sice zrekonstruované, ale přece jen dnes už jen torzo kdysi rozlehlého Umajovského paláce.
Na druhý den odjíždíme dvěma taxíky na pulman odkud jezdí busy do Damašku. Já s kluky dojedeme jinam, ale mobily se s holkami domlouváme, šťastně se shledáváme na Abduli pulman odkud v 10.00 míříme na jordánsko-syrské hranice – bus nás každého stojí 7 JOD, v kapse máme každý dalších 5 JOD jako výstupní taxu.
Na hranicích jsme za hodinu. Díky tomu, že vstupní vízum do Sýrie máme už z Prahy a v pase nemáme nikdo razítko z nepřátelské země izraelské, jde vše jako po másle! Né tak u Švýcara, který je v autobuse spolu s námi jediný Evropan. Byť je všude jasně napsáno, že vízum do Sýrie je potřeba pořídit doma, on na to zjevně kašle … a to sem jede potřetí! Na hranicích celý bus zdrží třičtvrtě hodiny, až si vízum vydobude!
Vjíždíme do Sýrie za notného kynutí zdejší „svaté trojice“ – otce a bratrů Assadových. Je krásné jaro, na kalhoty a košili … vjíždíme do druhé poloviny naší cesty.
Příště: Palmyra, Deir Ez-Zur, Aleppo, Lattakia
