Pícky pro Rádžastán: slibný začátek a korupce

Cílem projektu Václava Pousky je zmírnit rychlost kácení přírodní rezervace Sariska v indickém státě Rádžastán. Obyvatelé blízké vesnice Gola ka Bás spotřebovávají velké množství dřeva při vaření v neefektivních a zcela neekologických píckách zvaných čulha. V druhé části projektu by si měli vesničané v okolí vysázet vlastní stromy.

Jak to začalo

Pedagog Jihočeské univerzity Standa Lhota, který s podporou Expedičního fondu právě zkoumá opice kahau nosaté na Borneu, v Indonésii viděl, jak tam zavádějí vylepšená kamínka, na nichž se dá vařit jídlo s menší spotřebou dřeva nebo uhlí. Napsal mi, že by něco takového mělo být i v Indii, ať zkusím pátrat. Neměl jsem k disposici nic jiného než internet, ale kupodivu se mi po několika pokusech povedlo narazit na emailovou adresu člověka, který se vylepšováním kamínek zabývá přímo v Rádžastánu. Jeho odpověď byla překvapivě rychlá a následovalo pozvání k němu do Udajpuru na universitu (MPUAT – Maharana Pratap University of Agriculture and Technology). Tohle pozvání jsem mu připomněl, když jsem se do Indie asi za dva roky na to chystal.

Stará dobrá čulha

Tradiční indické pícky jsou velmi jednoduché. Dají se postavit snadno a zadarmo jen z hlíny, do které se může přimíchat kravský hnůj, aby byly pevnější. Ohniště je ze tří stran úplně uzavřené hliněnými stěnami a z přední strany se přistrkává dřevo, odchází tudy kouř a chlebové placky se tam dopékají přímo od žhavých uhlíků a sálajících plamenů. Na pečení obyčejných nemastných placek – čapátí, běžně nazývaných rótí (chleba), se používá plotýnka z vypálené hlíny. Téhle pícce, alespoň v severní půlce Indie, říkají čula.

V poslední době, hlavně ve městech placky dělají také na plechové plotýnce na plynu, ale takové placky bývají tenké a nevím proč, není to ono. Chleba se nedělá jen z pšeničné celozrnné mouky, ve vesnických domácnostech často mají i kukuřičný nebo z prosa. Na tyhle placky je třeba větší žár a na plynu se asi nepečou skoro nikdy.

Pícky moderního typu

Vylepšené pícky (improved cookstoves) mají dvě výhody: úsporu času a paliva a odvod kouře rourou. Může se používat plotýnka a hrnec nebo i dva zároveň.

Tyhle pícky se staví z cihel a mají azbesto-cementovou (vlastně eternitovou) rouru, která zajišťuje tah, takže oheň ohřívá i druhou nádobu. Musí být postavené hodně přesně, např. u pícky pro běžné domácí používání by průduch mezi otvory pro nádoby a průduch do roury měl mít průměr 2,5 palce; výška plotýnky od spodku ohniště by měla být kolem 9 palců, apod. U prvních pícek byly průduchy moc velké, což mělo za následek dost velkou spotřebu dřeva a placky na první plotýnce se pekly moc pomalu. Postupně jsem je vylepšoval, ale ani u dalších nebylo úplně jednoduché tyhle parametry dodržovat. Někdy mě překvapilo, že si to zedníci, kteří jsou jinak dost šikovní, přesně nepamatovali.

Spolupráce po indicku

Návštěva university v Udajpuru byla poměrně zajímavá a pro moji práci přínosná hlavně tím, že mi dali jednu, možná už poslední, knížečku v hindštině s popisem, jak to má vypadat. Náhodou se ukázalo, že v oblasti, kde se chystám začít, už pracuje jedna nevládní organizace, a že přímo do Gola ka Básu lidi z university za několik týdnů v první půlce ledna přijedou.

Musím říct, že mě překvapilo, s jakou pečlivostí pak expert na obnovitelné zdroje třem lidem z té organizace u tolika pícek vysvětloval, co by měli zlepšit, a jak celkem neúnavně procházel další a další domácnosti. Bohužel u toho nebyl žádný jejich zedník. Navštívil jsem s nimi nejméně tři čtvrtiny domů na okraji Gola ka Básu, kde bylo těch padesát pícek postavených. Ochotně mně i zedníkovi radil, jak zlepšit jednu ze dvou pícek, co už jsme do té doby postavili.

Až po dost dlouhé době mi začalo docházet, že všechno nebude tak pořádku, jak se zdá. Říkali mi, ať už další pícky nestavím, že pro zájemce, o kterých vím, asi za čtrnáct dní přijedou všechno udělat. Naštěstí jsem se stavěním nepřestal.

Skoro u poloviny z těch padesáti pícek, co předtím postavili, nenasadili roury. Nějaké roury se bez užitku povalovaly opodál, některé byly rozlámané, ale většinu z nich si tam lidi z různých důvodů sami nenasadili. U několika domů by bylo třeba prorazit střechu, což nikdo neudělal. Jiným lidem zas dali roury moc krátké, takže jim to kouřilo do kuchyně.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Samé plané sliby

Telefonoval jsem jim a za nějaký čas se v Gola ka Básu dva pracovníci na chvilku zastavili. To bylo na začátku února. Ukázal jsem jim další pícku, ke které jsem potřeboval dlouhou rouru, jaké předtím vozili oni. Slíbili mi, že ji za týden přivezou. Uběhl týden a volal jsem jim znova, to mi řekli, že napřed potřebují dostat platbu z Udajpuru a že přijedou po půlce února.

Stejný den, kdy mi jeden z pracovníků řekl, že přijedou ještě později, jsem zavolal vedoucímu té organizace. Jednak jsem ho chtěl upozornit, že se práce moc nehýbe, ale chtěl jsem se ho také zeptat, jestli by nechtěli zkusit sázet stromy. Jeden člověk z WWF India mi totiž řekl, že mě podpoří, když seženu v nějaké organizaci někoho zodpovědného. Když jsem telefon dal indickému známému, který město Alvar, kde ta organizace sídlí, dobře zná, vedoucí se začal ošívat a nechtěl mu říct, kde bychom se mohli sejít. Žádnou adresu mu nedal a odkázal nás zas na toho pracovníka.

Když jsem tedy pochopil, že vedoucí té organizace, který na mě už předtím svou znuděností a nezájmem o instrukce od experta neudělal dobrý dojem, nejspíš nedělá vůbec nic a strká si peníze do kapsy, napsal jsem zprávu o situaci v Gola ka Básu do Udajpuru. Odpověď nepřišla žádná. Po čase jsem zavolal tomu expertovi, který mi v tu chvíli řekl, že všechno dodělají, a že on sám tam asi za čtrnáct dní zase přijede. Nestalo se nic.

Náprava zatím v nedohlednu

Asi za měsíc po první trochu kritické zprávě jsem jim na začátku března poslal další. K tomu mě přivedlo zjištění, že si jeden pracovník řekl o 200 rupií s tím, že přiveze do tří kuchyní dlouhé roury. Nemusím asi zdůrazňovat, že už se neukázal.

Podle toho, co mi předtím říkali, jsem věděl, že universita v Udajpuru od vlády dostává hodně prostředků a že jediné, co od lidí požadují, je obstarání písku a zaplacení práce zedníků. Veškerý ostatní materiál měl být hrazený z vládních peněz. Pan profesor a děkan v jedné osobě mi tentokrát odpověď poslal okamžitě, a to, že je na dlouhé dovolené a že mi napíše…