Phnompenh: město s děsivou historií a pozitivně naladěnými lidmi

Usměvavá Kambodžanka mi podává spirálovitě vyřezanou žlutavou dužinu ananasu, to aby na něm nezbyl ani kousek slupky. Zpod širokého klobouku na mě koukají dvě tmavé smějící se oči a já po třech hodinách v Muzeu Toul Sleng, svědku kambodžské genocidy, nechápu, kde se v těchto drobných lidech bere tolik elánu do života.

Do ruky mi přistane ještě sáček s podivně slanou směsí koření, s níž bych měla kousky ananasu pojídat, a odcházím dlážděnými ulicemi, jež byly ještě před třemi desítkami let zcela prázdné kvůli nucenému přesunu lidí z měst do zemědělských částí země.

Život na promenádě

Pravou podstatu obyvatel Phnompenhu nacházím na téměř čtyřkilometrové promenádě u řeky – Sisowath. Relativní klid se mění s příchodem páté hodiny odpoledne. Celé rodiny vyrážejí za svou denní dávkou sportu nebo klábosení. Tátové od rodin přibíhají ve sportovním oblečení a společně zabírají omezené travnaté kousky pod palmami, aby si téměř artisticky kopali s podivuhodným balónkem připomínajícím ten náš badmintonový. Od slunce se lesknou temně černé vlasy náctiletých slečen probírajících nad vodou své problémy a z klecí podnikavým žen švitoří vrabci, které si lidé kupují za drobné a pouští je zpět na svobodu.

Celé rodiny si nechají jen tak venku servírovat populární stoletá vejce, jejichž obsah je dokonale černý po lázni ve vzduchotěsných sklenicích spolu s lístky čaje, solí a dalšími přísadami. Drobní podnikatelé nabízí kompletní piknik i s prostíráním a následným úklidem. Kdo nemá chuť na vejce, dá si oříšky nebo zmrzlinu z omšelé cestovní ledničky.

I když je mezi místními dost turistů, ve všeobecném mumraji se ztrácí. Vyhledat jej dokážou jen mírně otravní prodavači kopií turistických bedekrů. Většina Kambodžanů je ale spíše plachá, nesměle se usmívají, pokukují a při drobném náznaku interakce se dávají do zdvořilostních frází, zpravidla ale v místním jazyce. Na příjemnosti situace to ale nic nemění.

Za chvilku mám pocit, že jsem součástí oné příjemné společné atmosféry a přemýšlím, kam bych vyrazila v Čechách, abych se cítila podobně. Uzavřená česká povaha má tak daleko k neustále šťastným jihoasijským národům…

Česky mluvící král

Kambodža patří mezi království. Norodom Sihamoni, současný panovník, byl zvolen v roce 2004 a kupodivu jej za dobu jeho vlády nestihly žádné významné skandály v zahraničních ani místních médiích. Možná proto, že se jedná o člověka poněkud citlivě založeného. Jeho studijním oborem je totiž tanec a divadlo, jimž se věnoval v několika evropských metropolích. Jednou z nich byla i Praha, což je také důvod, proč dobře ovládá češtinu.

Areál Královského paláce je jednou z typických ukázek tradičního khmerského architektonického stylu, najdete zde i Stříbrnou pagodu pyšnící se tímto jménem díky 5329 stříbrným dlaždicím, z nichž každá váží více než kilo. Stříbro chladí příchozí do chodidel a je dokonalým kontrastem ke stovkám starožitných sošek zachycujících Buddhův život.

Dusný venkovní vzduch se mění v chladný a prosycený tisícem starých pachů. Oči bloudící po starožitnostech automaticky nacházejí poněkud drobnou, ale dominující sošku Smaragdového Buddhy. Prostor pagody nemá duchovní poslání, ale je spíše místem pro rozsáhlou sbírku artefaktů vztahující se ke královskému domu.

Smutná kapitola historie

Ne náhodou vyrůstal král Sihamoni spolu s rodinou v Evropě. Drsná vláda Rudých Khmérů jej vyhnala do exilu. Genocidu a teror v zemi ukončila až invaze z Vietnamu v roce 1979, samostatný Stát Kambodža ale vznikl ještě o deset let později.

S komplikovanou a velmi smutnou historií této země se člověk setkává na každém kroku. Přesto dokáže realita v Phnompenhu pořádně zaskočit. Vstoupit do bývalé vražedné věznice S-21 znamená ztratit poslední dobré mínění o lidské rase. Branami bývalé střední školy prošlo okolo dvanácti tisíc lidí, přesná čísla nikdo nevedl. Přežilo jich ale přesně sedm. Po invazi je našli zděšení vietnamští vojáci.

Ve většině z bývalých tříd najdete kovové lehátko bez matrace a na stěně jednu fotografii. Je na ní ta stejná místnost, stejná postel, ale vždy jedno mrtvé umučené tělo navíc. A proč tu vlastně lidé umírali? Jsi chytrý, nesouhlasíš, nosíš brýle, podnikal si… Pol Potovi, vůdci Rudých Khmérů, šlo o jediné, proměnit lidi ve stádo poslušných ovcí pracujících na poli. Nové uspořádání by nefungovalo na rodině jako základní stavební jednotce, ale na unifikaci a extrémní rovnosti.

Kambodža? Čím dřív, tím líp

Po tom všem ale jako by se v duších místních lidí slehla zem. Město je nyní na asijské poměry nebývale pohodové. Nenajdete zde onen nekonečný shon, ale spíše prostorné velké ulice, palmy a docela příjemnou pohodu. To rušné se odehrává na tržištích a v improvizovaných jídelnách vyrůstajících po setmění na každém volném kousku země jako houby po dešti.

Kambodža má našlápnuto k čilému turistickému ruchu díky nádherným plážím i nepopsatelnému Angkoru, svou jedinečnou a trochu zvláštní atmosféru nabízí i Phnompenh. Vyplatí se ho ale vidět co nejdříve.

Nejširší nabídku průvodců a map Kambodži (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz