Pevnost Bam a cesta do Yazdu

Nebudu to popisovat, je prostě úžasná, kdo neviděl, neuvěří. Jako z Pohádky tisíce a jedné noci. Já si vyloženě chrochtám a okouzleně prolézám spleť uliček až k citadele. Z hradeb je nádherný výhled na oázu Bam a její datlové palmy. Jedinou chybou je šílené horko a vítr z pouště, který je jak obrovský fén zapnutý na maximum. Tohle nemůžeme dlouho vydržet a tak dvakrát končíme v útulné čajchúne pod citadelou (mají tam mňam prima datlové koláčky).

Večer jdeme na večeři k paní Amirové, setkáváme se tam s dalším Němcem (jede do Indie), s mladým anglickým párem (vrací se z Číny) a s nějakým (pravděpodobně) Japoncem, ten s námi nekomunikuje (ale zato strašně mlaská J).

Komplikovaná cesta do Kermanu

10.8.2001, pátek

Ráno se spíme až do 9 hodin a jdeme na snídani k Amirům. Pak se balíme a chvíli se dohadujeme s pohůnkem v recepci o pár datlí, nakonec jsme mu dali 6000 IRR a vzali si celou krabici. Hotel Ali Amiri je super, tak jako celý Bam. Vyrážíme na stanoviště busů, ale ukazuje se, že je to jen kancelář. Kupujeme tedy lístky na 12:00 a taxíkem se přesunujeme na bus terminál. Čekáme na bus do Kermanu. Lenka chytá pěknou rýmu a krátí si chvíli dekódováním perského písma podle názvů měst, no něco pak dokážeme přečíst, ale po těchto zkušenostech mi připadá angličtina a další evropské jazyky velmi v pohodě …

Jen co vyjedeme za Bam do pouště směrem na Kerman, stopují nás lidé z uvařeného a odstaveného busu jiné společnosti, co vyjížděl před námi. Všichni se natlačí do našeho busu a jede se dál. Po 10 minutách debaty, která nabírá intenzitu mezi řidičem a pohunkem na jedné straně a novými pasažéry na druhé straně to náš řidič obrací zpět na Bam – ukáže se, že noví pasažéři (kteří už jednou lístek zaplatili ve svém autobuse) nejsou ochotni zaplatit znovu v tomto autobuse a řidič demonstruje svoji hrozbu, že je nechá s porouchaným busem v poušti. Po dalším dohadování nakonec ty, co nebyli ochotni znovu klopit, hodil na terminál do Bamu a my znovu vyrážíme na Kerman.

Pár nových cestujících jsou Balůčové, mají typická pákistánská „pyžama“, potají kouří v buse, i když je za to pohunek už jednou málem vyrazil z busu. Jeden mimořádně odpudivý týpek si sundává boty a začíná si probírat prsty u nohou – voňavý zážitek J.

Mahunská mešita s nejkrásnějšími minarety

Necháváme se vyhodit v Mahunu a hledáme mešitu s hrobkou Nematoláha Válího, básníka, mudrce a súfisty. Musíme zaplatit vstupné, ale požíváme za to privilegia V.I.P., můžeme dokonce na střechu mešity a vylézt na minarety, které jsou považovány za jedny z nejkrásnějších v Íránu – je odtud nádherný pohled do pouště a obzor lemovaný horami. Prohlížíme si i muzeum. V Mahunu budíme docela velký rozruch, sem se přece jen mnoho turistů nedostane. Dokonce jsem se musel podepsat pár mladým dívenkám, inu i to patří k životu nás slavných … J.

Na střechu se s námi svezl i Ali Reza – mladý inženýr čehosi se svojí dcerkou, je tu na výletě u tchána. Zve nás k nim domů na pohoštění v jejich početné rodině. Pohoštění je fajn a společně vyrážíme na procházku do Princess Garden. Uhádáme jen jeden lístek pro mne i pro Lenku. Zahrada je pěkná, ale částečně se obnovuje po loňském suchu. Íránec nás poté veze na bus do Kermanu, je ale plný a tak si bereme shared taxi. Ali Reza nám domlouvá cenu, už se šeří a na bus terminál v Kermanu dorážíme už za tmy. Taximen po nás chce víc než domluvenou sumu, poukazuji na dohodnutou částku (tohle je častá finta íránských taximenů), chce 15000 místo dohodnutých 10000, dávám mu 12000 a rozcházíme se v dobrém.

V nočním Yazdu

Kupujeme lístky do Yazdu a téměř okamžitě odjíždíme, poprvé tady musíme označit své bágly popiskem – jak nám je vysvětleno kvůli případné kontrole na check-pointu. Před odjezdem opět napochodují do busu žebračky. V koránu je zaveden institut almužny, v Íránu je to velmi běžné a nikoho to nepohoršuje. Ve všech městech lze také spatřit spoustu různých kasiček vzájemné sociální podpory.

Lenčina rýma se v profukujícím autobuse prohlubuje. Jedeme přes noc a čučíme na TV, jde fotbal – hraje Írán s kýmsi v LG cupu. Íránci fotbal (narozdíl ode mě) děsně žerou, třeba Sajeed (z Esfahánu) věděl o českých fotbalistech víc než já… Po fotbale jde v TV silně tendenční klip z Palestiny, není nám při tom v autobuse plném muslimů nejlíp, ale když jsem po očku monitoroval situaci, viděl jsem, že nás jenom pozorují, co my na to a zda o tom víme.

V Yazdu nás bus uprostřed noci vyhazuje místo na bus terminálu na nějakém kruháku. Zrada – párkrát jsme popošli a už nevíme, kde jsme. Navíc Lenka spatřuje potulné psy (v Asii to opravdu nejsou domácí mazlíčkové), nevypadají moc přívětivě a pod dojmem zážitku, kdy jsme v Bamu viděli pouštní lišky, mi s výkřiky: „Vlci, vlci!“ málem zdrhla bůhví kam. Přesvědčil jsem ji i sebe, že jsou to naprosto neškodní psi, a vydáváme se zhruba tam, kde by měl ležet bus terminál.

Nacházíme vlakové nádraží – rarita, v Íránu jich není mnoho, a rozhodujeme se, že na trávníku před budovou to přečkáme do rána, i když vím, že bus terminál by neměl být od nádraží daleko. Vartují tu vojáci s kalašnikovama, a tak se cítíme hnedle bezpečněji. Kolem 4. ráno je docela frmol – má odjíždět nějaký vlak (asi do Kermanu). Jeden voják nás už chvíli pozoruje a rázným krokem míří k nám. Obavy jsou zbytečné, ten dobrý muž nás jen přišel upozornit, že jestli chceme odjet vlakem, máme nejvyšší čas, další pojede až za 3 dny J. Zůstáváme sami, snažíme se vydržet do rozednění. Na střídačku spíme.

Procházka Yazdem

11.8.2001, sobota

Nádraží se opět plní – přijíždí nějaký vlak, konečná. Bitka čekajících taximenů. Zase zůstáváme sami, jen dva zelení mužíci hlídají prázdné nádraží. Vrací se jeden starý taximen a nechápe, že nikam nechceme. Hodíme řeč a poté, co mu říkáme, že jsme z ČR, vykřikuje rozjařile: „Dubček, Dubček.“ Kolem 6. hodiny se zvedáme a na bus terminálu snídáme sušenky. Taxálem se necháme hodit k Aria hotelu, chtějí ale 80000, tak jdeme do Beheští – hnus a smrad za 60000. Bereme blízký mehmanpazir v boční uličce za 35000. Je to asketická díra ve zdi, ale budeme šetřit. Spíme do 12 a pak vyrážíme na průzkum.

Hledáme něco k snědku, ale bez úspěchu. Postupně procházíme bazarem (taky moc pěknej) až k Páteční mešitě, kde se nás ujímá Ali – lovec turistů. Kecáme o památkách v Yazdu, vodních kanálech (prohlížíme ten v mešitě – dávám hlídači bakšiš 2000). Ali studuje VŠ elektro a vyzvídá, jestli by našel v ČR práci – není první… Nabízí nám auto a sebe pro výlety kolem Yazdu.

Prohlížíme blízkou hrobku potomka Sajjida Džafara a opět hledáme něco k snědku, ale kebabárny u komplexu Amir Chagmag jsou mimořádně odpudivé, a tak riskujeme nějakej mixsalát s houskou. Prohlížíme nějakou novější mešitu, přifaří se k nám správce a horlivě nám vše předvádí (bakšiš 2000). Původně jsme se tam chtěli jen prospat, ale není tam klid, tak padáme do Jamé, kde na peršanech hodinku chrupkáme.

Vyrážíme starým městem na obhlídku Alexandrova vězení – nic moc. Okukujem také blízkou hrobku 12-ti immámů v rekonstrukci. Touláme se starým městem a bazarem, Yazd je prima. S uspokojením sleduji nabídku vodárek a hledáme nějakou čajchůne. Dostali jsme na nějakou tip, ale je to zklamání – je obrovská, studená a plná Evropanů. Pohůnek, u kterého chci objednat čaj, je mimořádně natvrdlý, a tak padáme ven. Nedaleko naší kobky nalézáme pizzerku, a tak se konečně najíme.

Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Věže ticha a další zajímavosti Yazdu

12.8.2001, neděle

Spíme do 8:30 a pak vyrážíme k Temple of Fire. Po prohlídce hledáme backpackerský hostel, který má být poblíž, ale neúspěšně. Sedáme alespoň na chvíli na inet a posíláme zprávy domů. Vyrážíme směrem k Bagh-e dolat Abad – nejvyšší badgíře v Íránu. Omylem vstupujeme místo do muzea do školy a chvíli kecáme se dvěma školáky. Cestou zpět prohlížíme mauzoleum Emam Zadeh Jafar. V mužské části se se mnou, ač se snažím vypadat nenápadně, dává do řeči nějaký chlapík, Íránec, ale ne z Yazdu. Do rozhovoru se přidává i procházející mollá, ten je trošku rezervovaný (snad nedůvěřivý), ale přeje mi, ať se mi Írán líbí atd…

Na Beheští Sq. dáváme kuře s rýží, mast … super. Kousek od naší kobky objevujeme super zaplivanou starou čajchůne. Je tam skupinka lidí z Německa a Švýcarska. Dáváme si polední pauzu v naší kobce a po 16. hodině opět vyrážíme. Jdeme k turistickým info u Jamé, ale je opět zavřeno. Mělo by tam být i nějaké muzeum denních potřeb, snad zítra ráno…

Jdeme k Amir Chagmag komplexu a vylézáme nahoru, já až na minaret – je to neuvěřitelně těsné. Je tu super rozhled na celé město. V blízkém hotelu Amir Chagmag (tip z Bamu) bookujeme pokoj na další noc, musíme už spáchat nějakou tu hygienu. Necháváme tam půlku jako zálohu oproti potvrzení ve fársí.

Taxálem jedeme k věžím mlčení za městem. Pro zteč si ale vybíráme špatnou cestu a v sandálech lezeme skály. Dolů už jdeme pohodlnou pěšinou J. Vracíme se na Behešti Sq. a jíme v nedalekém restu, nezvykle čistý a pěkný, příjemný chlapík měl výborný salát. Potom se přesunujeme do objevené čajchůne na čaj a vodárku. Z ulice k nám razí náš starý známý Němec ze střechy Kabiru v Esfahánu. Kecáme a po chvíli se k nám přidává vedle sedící Íránec oblečený poevropsku. Je to matematik na univerzitě v Amstru a přijel se podívat domů. Dobrej kluk a chytrej, hodně nám toho prozrazuje o íránské společnosti. Koliduje to na naší angličtině, jeho je perfektní… Asi po hoďce a půl se rozcházíme. Dobrou noc.

Poslední den v Yazdu

13.8.2001, pondělí

Ráno vstáváme kolem 8. hodiny a balíme bágly. Vyrážíme směr Páteční mešita na turist. informace. Konečně máme štěstí a je otevřeno. Jsou tam dva milí pánové, evidentně rádi, že mají co dělat. Dostáváme mapu a spoustu informací. Volně vykládáme, ten co mluví anglicky, se velmi snaží, aby nám vysvětlil snahu současného íránského prezidenta Chatámího (je z Yazdu) o vstřícnost a porozumění a toleranci směrem ven. Vykládá o tom dlouho a zdá se nám, že mu záleží na tom, jaký budeme mít z Íránu dojem a jak ho budeme prezentovat doma.

Vracíme se na Behešti Sq. a nacházíme vodárnu Shesh Badgir. Byla zavřená, neboť je v provozu! Výborný vynález tyhle badgiry – větrné věže, jsou schopny zachytit sebemenší vánek nad pouští a ochlazovat tak vodu nebo potraviny (prostě prostor pod komínem) i v letním vedru.

Jdeme si dát do čajchúne tradiční jídlo dízí (doporučil nám ho včera íránský matematik). Po úspěšném boji s jídlem (zajímavý způsob konzumace) si kecáme s Hassanem – studentem techniky – o podmínkách v Íránu a v ČR, co USA atd… Má dokonce deník, kde si zapisuje postřehy z rozhovorů s cizinci (určitě by zajímal Komité 🙂 a kde mu taky něco musíme napsat.

Vyzvedáváme naše bágly z kobky a přesouváme se do Amir Chabarhag hotelu. Smýváme špínu posledních dní, trochu chrupkáme a odpoledne vyrážíme na nákup vodní dýmky. V jedné novější mešitě riskuju pravou ruku a loupím modlitební kameny. Děláme větší kolečko Yazdem, zakončené v jednom restu výborným salátem a divnou pizzou. Zítra chceme ráno brzo vstát, sbalit bágly a vyrazit do Kashanu.