O svých cestách do Afriky píše ve své nové knize Lenka Hrabalová. Přinášíme vám jeden její příběh o výpravě do pouště.
Celé staletí si evropští dobrodruzi, romantici a snílci představují cesty do pouště. I pro dnešního cestovatele zní jen málo co atraktivněji než několikadenní výlet mezi duny na zádech velblouda. Rozsáhlá, nekonečná pustina, ticho, prázdno, jen vy a vaše myšlenky na kymácejícím se korábu pouště. Modrá obloha, žlutý písek, půvabné scenérie velbloudů, pohybujících na hranách vysokých dun a laskaví beduíni.
Tak a teď se všichni pěkně vrátíme na zem
Sezení na velbloudovi je peklo. Kymácí se, sedadlo je tvrdé, při nasedání málem přepadnete, pak zase málem spadnete dozadu. Když sedíte více jak hodinu, máte otlačený předek, ať už jste chlap, nebo ženská, prostě cokoliv tam máte, tak je odřený. Dřevěné sedadlo, potažené kůží a kožešinou, je dělané na míru vyzáblým, šlachovitým beduínům, takže nás, solidně stavěné holky ze střední Evropy, co jsme krev a mlíko, prostě tlačí ve všech směrech. Velbloudi jdou do kopce pomalu, z kopce kloužou a vy se v tu chvíli držíte všemi svaly, abyste mu nespadli na krk. Navíc ty potvory páchnou.
Ve chvíli, kdy toto všechno na vlastní kůži zjistíme, je uvědomění, že výlet na velbloudech je ve skutečnosti výlet s velbloudy, vlastně úleva.
Pokud si představujete, že během několikadenního treku do pouště s velbloudy na nich budete sedět a oni vás po písku povozí, jste vedle. Velbloudi jsou tu od toho, aby táhli batohy, dřevo na oheň, vodu, jídlo a další životní nezbytnosti. Vaše zadky se místo toho zapotí, protože na velblouda vám dovolí vylézt na začátku, na konci a v těch malých případech, kdy duny nejsou až tak strmé, protože do těch se prostě velbloudům leze blbě i bez vás.
Takže, aby to bylo jasné, čeká vás několikadenní pochod pouští, během kterého sice nepojedete na velbloudech, ale za to si je mnohokrát vyfotíte. Celou cestu totiž budete pochodovat kolem nich.
Iluze rozmetány? Skvěle, teď rozmetám další
Pochod pouští může znít krásně a romanticky, ale vězte, že to není jen tak. Duny jsou příkré, ostré a tvořené z písku, po kterém se špatně chodí, i když je v rovině. Chůze nahoru dolů je namáhavá, písek klouže a sjíždí pod nohama a duny neubývají. Obrovské duny jsou tvořené malými duničkami, takže se vám zdá, že nepřestáváte stoupat, protože dolů je to tak rychlé.
Velbloudi mají čtyři nohy, vy ne, a tak vám občas zmizí z dohledu a vy se snažíte držet směr. Pravidelné vysypávání písku z bot vás časem otráví, a pokud jste si vzali s sebou jen sandály, puchýře, které vám tření bosé nohy a písku vytvořilo na nohách, vám jistě už po dvou hodinách napověděly, že to byla chyba. Chození bosky nebo v barefootech je za mě jasná volba. Pokud jste ale do pouště vyrazili v létě, kdy je kolem 40 stupňů a písek je rozpálený, tak máte asi smůlu. Příště se vraťte v zimě.
Přesto má poušť svá pozitiva
Asi zním sarkasticky a celý výlet znevažuju, takže raději hned veřejně prohlásím, že miluju poušť. Je krásná, velká, tichá a prázdná. Všechna adjektiva, která se ji snaží popsat, mají pravdu. Může být uklidňující, děsivá i smrtící. V každém případě je fascinující. A nádherná. Dává vám prostor k myšlení.
Když kráčíte sami tím tichem, když se vzdálíte od karavany a hlasů průvodců. Když stojíte sami na vrcholku duny, vítr vás šlehá do tváře a vy nevidíte živáčka, si dokážete vychutnat kouzlo toho místa a cítit se volní tak, jak se dokážete cítit jen málokde. Proto lidé do pouště odcházejí. Proto o ní psali staří, předislámští básníci dlouhé opěvující básně, nazývajíce ji milenkou i matkou, hrozbou i útěchou. Proto do ní odešel i legendární Madžnún, tesknící po Lajle. Místo úkrytu před nešťastnou láskou mu poušť nepřinesla nic, než šílenství a sžíravý neklid, který nakonec zničil jeho duši. I taková může být poušť. My se ale vraťme k méně extrémním případům.
Sebekrásnější a sebevznešenější pocity, které v nás může nekonečná pustina evokovat, někdy zmizí. Časem hledání klidu omrzí. Ticho se může stát ubíjejícím, písek, škrábající ve všech záhybech, nenáviděným a chůze unavující. Nemluvě o myšlenkách. Cesty podvědomí se rozběhnou všemi směry a vy sami jste překvapeni tím, co za věci vás to napadá. A tak jste čas od času vděčni, že se blíží zastávka, ať už na oběd nebo dnešní nocležiště.
Když se, unaveni, složíte pod palmami, uvaříte nad ohníčkem jídlo a zahájíte siestu, můžete v tichu rozjímat se svými spolucestovateli anebo využít čas ke společenské interakci. Témat k rozhovoru je zajisté hodně, ovšem ve chvílích jazykových bariér, nebo pokud spolu cestujete už několik týdnů, je dlouhé ticho únavné a náladě neprospívá. Proto přichází chvíle, kdy se musíte uchýlit k výrazně méně vznešeným zábavám, než jsou filozofické debaty, a to k prostým dětským hrám. Pokud patříte mezi ty, kteří s sebou netahají zbytečná zavazadla ve formě Dostihů a sázek nebo aspoň karet, nezbývá vám než se smířit s tím, co nabízí poušť. A toho není moc.
Krom hald písku, klacíčků a mrtvolek brouků se nabízejí hlavně velbloudí a zpravidla také kozí bobky. Ty jsou k nalezení všude. Kozy jsou mor polopouštních oblastí. Dostanou se všude a sežerou, na co jim tlama přijde, takže z polopouští se pak rychle stávají pouště. Ale jejich bobky jsou docela fajn.
Byli jsme skupinka zahrnující dva Francouze, takže hra pétanque byla jasnou volbou.
Zábava v poušti
O několik dní dříve jsme mauritánskou verzi pétanque viděli poprvé v Čingeti, patnáct mužů, sedících v malém kroužku a šprtající kozí bobky co nejblíže klacíčku. Tehdy jsme ohrnuli nos. Mauritánie ale moc herního materiálu nenabízí, a možnosti pouště jsou limitující ještě více. Takže jsme jejich vzor nakonec pokorně přijali.
Cvrnkání vysušených kozích bobků na cíl (případně, samozřejmě, na hlavy svých přátel), ale člověka uspokojí jen na chvíli, proto jsme od mauritánské verze opustili a přešli na tu pravou francouzskou. Mauritánie nabídla materiál i pro ni.
Pétanque je sofistikovaná hra, vyžadující minimální pohyb a maximální cit pro přesnost. Také vyžaduje dvanáct koulí a prasátko, malou kouličku. Naštěstí velbloudí trus je dostatečně vyschlý a tvrdý, aby se na něj daly vyrýt značky, označující koule patřící dvěma týmům a jako prasátko si prostě stačí nechat kozí bobek. Hra může začít.
To, jak Francouzi berou pétanque vážně, lze pozorovat, když se s nosy v písku snaží přeměřit vzdálenost velbloudích bobků od kozího pomocí uschlé trávy. Ani relativní absurdita situace je nevyvede z konceptu, protože pétanque je jejich posvátnou národní hrou. Ve které samozřejmě Francouzi nemohou prohrát. Proto s pokřikem „Vive la France!“ začínají pokaždé novou a novou hru, než se dopočítají předepsaného počtu kol, po kterém musejí uznat, že nedokážou zvítězit ve velbloudím pétanque, proti smíšenému česko-finskému týmu.
Zahanbení Francouzů je v tu chvíli tak velké, že je nutné přijít s novou hrou, která by je zabavila a odvedla od myšlenek na nedávné ponížení. I tentokrát jsou vzorem Mauritánci, jejichž hru jsme sice nepochopili, ale pokusili se ji napodobit. Podle tentokráte zvítězivších Francouzů, úspěšně.
Klid pouště
I když odcházíte do pouště hledat klid k rozjímání, podobné zdánlivě dětské zábavy jsou příjemným zpestřením. Všeobjímající ticho je občas nutné přerušit smíchem a onu zamyšlenou, intelektuální náladu něčím zcela nesofistikovaným a zlehčujícím. Ticho a klid můžete ostatně vyhledat v poušti kdykoliv. Spolu s pařícím sluncem nebo tajemnými hvězdami vás obemkne vždy, když se na pár kroků vzdálíte od skupiny.
Úryvek z knihy Lenky Hrabalová, Saharské příběhy (2020)
Saharské příběhy jsou sbírkou zážitků z oblasti severozápadní Afriky, které spojují dohromady cestovatelské zkušenosti a znalosti akademika. Příběhy začaly vznikat v roce 2014, kdy autorka žila v Maroku a začala poznávat jeho lidi, kulturu a bohatou historii. Od té doby skládala postupně kapitolu ke kapitole, aby co nejlépe vykreslila dějiny, náboženství i tradice nejen Maroka, ale také jeho širokého okolí.Lenka Hrabalová je arabistka a íránistka, která se Blízkému východu a Severní Africe věnuje už více než dekádu. Za tu dobu stihla navštívit přes dvacet zemí regionu, a to ať už pracovně jako průvodkyně, badatelka v rámci doktorského výzkumu či jako cestovatelka s batohem na zádech.
Více o knize na www.lenkahrabalova.cz.
