Pěší putování po nejstarším lese na světě – malajském Taman Negara

Jako vstupní bránu do zeleného světa volíme vesnici Kuala Tahan ležící na okraji národního parku Taman Negara. Z autobusového terminálu v Kuala Lumpur vyrážíme místní linkou do města Jerantut, kde je nutné přesedlat na mikrobus a nechat se dostrkat až na místo.

Často jsem slýchal o mýcení starých lesů za účelem zisku území pro pěstování olejových palm. Nikdy jsem tomu nepřikládal větší váhu, ale rozsah této činnosti mi vyráží dech téměř celou 70 km dlouhou cestu do vesnice. Všude v kopcích stopy mechanizace, všude stereotypní řady palmy olejné. Děs běs. Ani se mi nechce věřit, že jsme na místě, ale pár kroků od busu již upíráme pohled přes řeku Tembeling na neuvěřitelnou změť všech možných odstínů zelené, neprostupnou bariéru z listí a stromů všech možných tvarů, chaoticky protkaných stonky lián.

Necháváme se odchytit první nahaněčkou, která nás odvádí k malému klimatizovanému domku na kraji vesnice. Po sdělení našeho plánu nám doporučí místního průvodce, s čumáky v Thajském pivu souhlasíme, a tak poznáváme Ah Aho. Je to místní drobnější mladík, živící se průvodcovstvím v zeleni za řekou. I když část party mírně váhá nad noclehem kdesi v nitru národního parku, stvrzujeme krví, že následující dva dny nevylezeme z lesa. A tak zatímco se náš guide vydává na nákup zásob, chystáme si věci na zítřejší dobrodružství a předpíjíme se na dva dny dopředu.

Dle domluvy nás Ah Ah nabírá u bydliště, na nohách má papuče, na zádech obří batoh. Nepotřebné věci ukládáme v kůlně vedle domku a přesouváme se dolů na břeh Tembelingu, kde nás čeká pilot se svým člunem. Nejdříve je třeba projít registrací u správy parku na druhém břehu. Zde pečlivě kontrolují vše, co si vezeme s sebou. Jsme důsledně varováni, že množství odpadu, které si z lesa odvezeme bude taktéž kontrolováno. Dále ukazujeme vlastní igelitové pytle na bordel.

Opět odrážíme a po deseti minutách parkujeme na místě, které by žádný dobrodruh neměl minout. Velký Canopy Walkway. Jedná se o soustavu lanových lávek, natažených v korunách pralesních obrů. V nejvyšších místech procházíme 40 metrů nad zemí, ve světlejších partiích pralesa, do kterých mají přístup jen ptáci a opice. Procházka je dlouhá asi půl kilometru a není příliš vhodná pro zvracivce. Pohled do korun menších stromů a palem shora je k nezaplacení, země je skrz hustou vegetaci vidět skutečně málokdy. Po návratu na zem scházíme hustým porostem na břeh, kde usedáme do lodi. Čeká nás dvouhodinová plavba proti proudu řeky. Cestou míjíme několik osad původních obyvatel, kteří kráčí s dobou a své „původní“ chýše modernizují satelitními parabolami. Při pohledu z lodi do zelených stěn si nedovedu představit, jak se probíjíme 20 km něčím takovým.

Dorážíme na místo, bereme své batohy a škrábeme se svahem vstříc stezce, která nás povede 130 miliónů let nazpět časem. Hned na úvod Ah Ah vyštrachá kdesi pod kořenem asi třiceticentimetrovou černou bestii s padesáti miliony drobných nožiček, bez váhání ji bere do rukou a hbitě odevzdává k pomazlení do naší party. Můj kolega, zběhlý botanik s nadšením věc bere na předloktí a užívá si její ladný pohyb směrem k prstům. Nadšení ho opouští po tom, co se do něj mnohonožka hladově zakusuje. Hmyz se nám daří z ruky sundat, vyhýbáme se neodbytnému makakovi a už kráčíme po úzké pěšině pod příkrovem věčné zeleně, abychom během chvíle odstraňovali první pijavice.

Procházíme „jídelnu“ lesních slonů, kteří, jak říká Ah Ah, putují ve velkém kruhu, spásají vegetaci, která se do jejich návratu opět vzpamatuje. Sundáváme další pijavice, které při zakousnutí vypouští prostisrážlivou látku, Ah Ah následně „vyžmoulá“ z jakési rostliny pěnu, která krvácení velmi rychle zastavuje. Od vstupu do lesa jsme neustále mokří, vlhkost vzduchu je obrovská. Náš průvodce vždy dokáže ve větvích či listí zahlédnout kdejakou potvoru, kterou hned bere a poutavě ji popisuje. Hmyz, hady, všechno. Korunu tomu nasazuje objevením hnízda bestiálních mnohonožek, kterých se na čtverečním metru valí stovky nebo tisíce. Neskutečně aktivní sajrajt. Sundáváme pijavice a pokračujeme.

Nejširší nabídku průvodců a map Malajsie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Místy jdeme vysokou trávou, místy jen po mokrém bahně, někdy je třeba si cestu probít mačetou, potkáváme masivní stromy s obrovskými plochými kořeny, stovky různých květů, palem, přelázáme ležící kmeny. Za den urazíme slabých 8 km, před setměním přicházíme k nocležně. Tou je jeskyně ve vysoké skále na vyvýšeném místě, plná netopýrů a jejich trusu. Uprostřed prostorného dómu je patrné ohniště, kde nám po vybalení spacáků průvodce připravuje na své možnosti vynikající nudlouvou polévku. Po večeři se vydáváme do hlubin lesa hledat obří ropuchy, bičovce jak dlaň, superškorpiona. Tmavý les je prosycen obrovským ruchem lesního hmyzu a ptáků.

Ráno vymetáme z vlasů, úst i spacáků netopýří trus, snídáme, já s odporem obouvám své boty s membránou, které ani trochu nevyschly a nyní se z nich dere ochromující puch. Za světla procházíme okolí krasové jeskyně a vydáváme se na cestu. Dopoledne se probíjíme lesem a průběžně sundáváme pijavice. Prolezou vlákny ponožek, dostanou se i do bot, některé jsou po delším sání extra šťavnaté. To však v nádherné záplavě zeleně, kterou místy prostupují paprsky slunce vůbec nevadí.

Ah Ah nemohl vybrat lepší místo pro oběd, než kamenitou plochu na břehu velké tůně pralesní říčky. Sundáváme promáčené svršky a po hlavách se vrháme do křišťálové vody, přičemž vtipkujeme na téma toho, co nás asi pod hladinou může potkat. Čerstvě připravenou vydatnou nudlovou polévku spásáme s nohama v chladivé vodě, po chvíli odpočinku vyrážíme opět na cestu. Pijavice už ani nemá smysl sundávat. Při přechodu hlubokého koryta po ležící kládě, dva parťáci nechtě opouští praskající kmen a hroutí se dolů pupky přímo do ostnaté fauny. Krom krvavé památky se nic vážného nestalo, jdeme dál. Odpoledne uteče nehezky rychle a najednou se ocitáme na břehu Tembelingu, jsme u konce. S bossem usedáme na břeh řeky a nějaký čas čekáme na příjezd člunu, pozorujeme tyčící se zelené hradby na obou březích a vstřebáváme, co že jsme v posledních dvou dnech zažili.