Peru: V říši oblačných bojovníků

Území oblačných bojovníků

Nad obočím džungle svítá. Paprsky slunce pomalu prosvětlují hustý porost, ale do spodních pater lesa již téměř žádné světlo neproniká. Vzduch je prosáklý chladivou vlhkostí, která se zhmotňuje v bílá těžká oblaka. Mlha neúprosně pohlcuje každou známku přicházejícího dne a to, co nezachytí ona, spolehlivě spolknou koruny stromů a deštníky stromových kapradin. Ticho ale není. Každý kousek země i prostoru nad ní doslova bují životem a všechno to hemžení je provázeno hlukem předčícím i bubnování tropického lijáku.

V přítmí lesa se nervózně krčí několik desítek inckých bojovníků. Jsou více než tisíc kilometrů od centra své říše – posvátného Cuzca, v krajině zcela odlišné od centrálního pásu And. Hory jsou zde téměř o tisíc výškových metrů nižší a celé jsou pokryty souvislou vrstvou vegetace. Z každého úbočí prýští prameny, které rychle nabírají vodu a mění se na dravé řeky strhávající vše, co jim stojí v cestě. Pořád je tu ale ta všudypřítomná, studená mlha, před kterou není úniku. Lepí se na kůži a prosakuje vlasy i šat. Vzrušení bojovníků se začíná mísit s obavami. Každý si uvědomuje, že místní příroda je na straně nepřítele.

Nepřátelský kmen

Napětí náhle přetne hvízdavý zvuk a jeden z Inků s výkřikem padá k zemi. Z tupé rány na hlavě mu pomalu vytéká krev. Ostatní se rozhlíží kolem, ale nikoho nevidí. Na zemi však leží neklamná známka přítomnosti nepřítele – kamenný projektil sloužící jako náboj do chachapoyského praku. Hustá mlha klesá níž, kdy už není vidět ani na vzdálenost dvou, tří kroků a inčtí bojovníci zmateně přešlapují v obranném kruhu. Celý okolní les začíná zvláštně šumět, vrtět se a jakoby padat.

Z mlhy pomalu vystupují statné mužské postavy. Ani ne tak vysoké, ale spíše robustní a na jihoamerické poměry překvapivě světlé pleti. Každý z mužů drží v rukou kamenný bojový nástroj, který by si nejspíše v ničem nezadal s husitským kropáčem; v druhé ruce pak svírá kožený prak. Muž s čelenkou z rajčích per, zřejmě náčelník nepřátelského kmene, mávnutím paže dává povel k útoku. Inkové jsou tak obstoupeni a lapeni ve své vlastní skrýši. Podobně jako jejich otcové, dědové i pradědové, pokoušející se dobýt území oblačných bojovníků – říši Sacha Puyus.

Pizzaro a Chachapoyci

Kultura Chachapoyas (čti Čačapojas) (zřejmě z indiánského Sacha Puyus = mlžný, oblačný les), ačkoliv není české veřejnosti příliš známa, byla jednou z největších a nejvýznamnějších jihoamerických kultur (památky po ní pocházejí z 1. až 15. století). Chachapoyci po staletí obývali pás vysokohorských mlžných lesů na východním úbočí peruánských And, který je tak trochu poeticky nazýván „Ceja de la selva“, „obočí džungle“. Na rozdíl od historie jiných peruánských kultur, ať už se jedná o pouštní říše Moche, Nazca, Chimu nebo dokonce slavnou říši Inků, má historie kultury Chachapoyas své místo na výsluní jihoamerických dějin od počátku letopočtu až do období španělské conquisty.

Původně se jednalo o několik samostatných kmenů, které se však postupem času stmelily a utvořily silné vojenské uskupení. Udatnost chachapoyských bojovníků jsme se ostatně pokusili nastínit v úvodním příběhu. Jak je toto vyprávění vzdálené pravdě, se dnes již asi nedozvíme, jisté ale je, že vzdorování chachapoyské kultury incké okupaci do druhé poloviny 15.stol., je nesporným důkazem jejich důmyslné vojenské taktiky a vychytralosti.

Podlehli tedy jen o historický vlásek dříve, než do Peru v roce 1532 dorazili Španělé v čele s Francizcem Pizzarem. Ačkoliv je do historie, jako hrdinný dobyvatel Peru, zapsán právě Pizzaro, zhrzení Chachapoyci zřejmě nakonec conquistadorskému úspěchu významně dopomohli. Znalost místní přírody a jazyků, stejně jako zásoby jídla a početné chachapoyské vojsko, se pravděpodobně stalo významnou oporou Pizzarových mužů a zároveň hřebem do rakve posledních inckých vládců. Klasická představa o necelých dvou stovkách Evropanů neohroženě čelících osmdesátitisícové incké armádě tak pod tíhou těchto okolností poněkud ztrácí lesk. A to stále nepočítáme „esa v rukávech“ Španělů, jako byly neštovice a chřipka.

Co říká historie?

Historické prameny o Chachapoycích zarytě mlčí. Neexistuje jediný text, který by tato kultura po sobě zanechala. V době příjezdu Španělů už Chachapoyská říše v podstatě neexistovala a veškerou paměť kmene tak postupně pohltil čas. Zbylo jen pár tajuplných příběhů, které lidská paměť udržela, protože byly něčím neobvyklé a zajímavé. Jedním z nich je vyprávění o kráse chachapoyských žen, z nichž některé prý měly sněhobílou pleť a světlé oči – v jihoamerické krajině věc nevídaná. Staly se proto předměty luxusních obchodů a královských darů. Ty nejkrásnější prý dokonce sloužily v chrámech inckého boha slunce Intiho jako sluneční panny. Říká se, že kdysi dávno připluli do Jižní Ameriky Vikingové, usadili se tu, a postupně splynuli s domorodým obyvatelstvem. Přestože je to historie poutavá a místní lidé ji rádi vyprávějí, zřejmě se nezakládá na pravdě. Jak praví geny, v chachapoyské krvi nekoluje ani kapka té vikingské.

Naše cesta za indiány

V provincii Amazonas nás uvítalo ospalé město pojmenované stejně jako slavná kultura – Chachapoyas. Místní obyvatelé ho láskyplně nazývají Chacha a je výchozím bodem pro většinu výletů za památkami v okolí. Památky jsou hvězdicovitě rozmístěné po okolí a pokud člověk nechce opomenout ty nejzajímavější, je nucen vzdát se vícedenních pěších přechodů a místo toho většinu z nich navštívit autem. My jsme se rozhodli pro kombinaci obojího. V jedné z cestovních kanceláří jsme si najali průvodce na celý týden a ještě tentýž večer zamluvili taxík na příští ráno. Sehnat taxi za rozumnou cenu se ukázalo být složitějším úkolem, než jsme si původně mysleli. Po delším snažení a přemlouvání asi tuctu řidičů, se nám nakonec za dobrou cenu podařilo sehnat pojízdný automobil.  Dokonce řádně označený! Teprve později jsme zjistili, že za výraznou slevu jsme pořídili řidiče, který nejspíš dostal řidičský průkaz na základě svých krásných očí asi tak předevčírem.

Udatní chachapoyští bojovníci už zde nežijí po staletí. Zbyli tu jen jejich potomci, kteří postupně splynuli s obyvatelstvem z jiných krajů, usadili se v domečkách z nepálených cihel a vybudovali si malé kávové plantáže. Tato kultura tu však zanechala celou řadu památek, připomínajících vrcholné období jejich historie. Na vrcholcích kopců a skalních vyvýšeninách jsou zbytky starých měst, ve skalních stěnách nad kaňony řek, tam, kam po staletí nevstoupila lidská noha, se zas rozkládají prastará pohřebiště.

Naše první kroky směřovaly na sever od Chacha. Místní kmeny pohřbívali své náčelníky (curaca) a členy vládnoucího rodu do hliněných sarkofágů umístěných pod převisy ve vysokých skalních stěnách. O taková místa tu není nouze, protože celou oblast pravidelně erodují rozvodněné řeky do hlubokých strmých kaňonů. Tvrdším oříškem ale bylo na takto nedostupné místo umístit mrtvého. Náš průvodce Ronaldo naznačil dva možné způsoby.

Lebky jako tofeje

Podle prvního Chachapoyci spustili mrtvého na skalní římsu za pomoci dlouhých provazů. Druhá možnost spočívala ve vybudování provizorní cesty po úbočí skály. Tato cesta vedoucí ke skalní římse s pohřebištěm byla po dokončení sarkofágu následně stržena. Nám se o dost pravděpodobnější zdála druhá varianta, kterou jsme si také později ověřili na jiných místech. Chachapoyci jednoduše do skály vyhloubili zádlaby, do kterých zasadili dřevěné trámy a na ně pak položili velká plochá prkna. Vznikl tak jakýsi chodníček, který bylo možno kdykoliv podle potřeby jednoduše odstranit.

Po takové cestě mohli pod převis celkem pohodlně dopravit nebožtíka i suroviny potřebné pro stavbu sarkofágu. Mrtvý byl nejprve uložen do prenatální polohy, obalen do textilií a přepásán provazy. V této podobě byl dále přesunut do jakéhosi proutěného koše, který pak Chachapoyci obalili směsí trávy a jílu a sarkofág vytvarovali do tvaru podobnému homoli cukru. Některé sarkofágy mají dokonce velmi precizně vymodelovanou hlavu nebo jsou zdobené barevnými hlinkami. Jejich dokonalost a zdobnost se zřejmě měnila i  v rámci jedné kultury během let.

Nejstarší sarkofágy pocházející ze třetího až čtvrtého století (např. Pueblo de los Muertos, Cueva de los Secretos) jsou menší, jednoduché a téměř nezdobené, oproti tomu sarkofágy Karajía pocházející z jedenáctého až třináctého století jsou hotovým architektonickým skvostem. Tyčí se do výšky dvou metrů, mají vytvarované hlavy, ze kterých je možno tušit rysy domorodých obyvatel, široké líce a dlouhý rovný nos postrádající u kořene prohlubeň, na hlavě klobouk a celý povrch pečlivě zdobený bílou a červenou hlinkou. Pár sarkofágů má na temeni hlavy připevněnou lidskou lebku. Původně jsme si mysleli, že někdo jen vytahal a žertovně poskládal kosti kolem. Jak jsme se později přesvědčili, lebky byly na kloboucích připevněné, zcela záměrně, pevnou dřevěnou tyčí. Zřejmě se jednalo o trofeje – oběti bojů na život a na smrt.

Ronaldo tvrdil, že funkci náčelníků nejspíše plnili nejzdatnější a nejsilnější muži kmene. Pokud je chtěl někdo v tomto postavení vystřídat, musel si buď počkat až náčelník zemře, nebo vyzvat vůdce kmene na souboj. Vítěz bral vše, hlava poraženého posloužila na důkaz vítězství jako trofej. O tom, že se nejednalo o běžnou praktiku, svědčí vzácnost a unikátnost sarkofágů, které se takovou lebkou pyšní. Vyznění této teorie je sice poněkud kruté, ale podporují ji archeologické výzkumy prováděné v této lokalitě. Z jednoho sarkofágu byla opatrně vyjmuta stehenní kost nebožtíka, na základě které vědci odhadli jeho tělesné proporce. Měřil prý zhruba 180 cm, což je mimořádná výška dokonce i na dnešní peruánské poměry.

Nejširší nabídku průvodců a map Peru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Cueva de los Secretos plné ostatků

Pohřebiště Cueva de los Secretos je jedním z mála pohřebišť, které je z části dosažitelné pěším dobrodruhům bez jakýchkoliv speciálních pomůcek jako jsou lana a sedací úvazky. Na spodní dostupnou část se bohužel v minulosti zřítil strop převisu a zachovány tak zůstaly pouze sarkofágy ve vyšších partiích stěny. Možná je to jen naše bujná fantazie, ale člověk se na takovém místě neubrání pocitu, že na něj dýchá historie se závanem tajemství a smrti.

Není divu. Všude kolem se volně povalují lidské lebky, kosti končetin, obratle a žebra. Člověk tu snadno objeví keramické střepy i zbytky starých textilií a provazů sloužících na zabalení mrtvého. Archeologové zde zatím výzkumné práce nezačali, protože podobných památek jsou v oblasti stovky a na výzkum není dostatek peněz. Pohřebiště tak i nadále ničí vandalové, vykradači hrobů a čas. Stopy vandalství jsou ostatně dobře patrné i v Cueva de los Secretos – několik sarkofágů je rozstříleno brokovnicí. V oblasti Chachapoyas navíc dlouhodobě působí organizovaný gang vykradačů pohřebišť, jehož členové mají špičkové horolezecké vybavení. K památkám nejprve slaňují a poté odnášejí cokoliv, co má nějakou prodejní cenu. Obchoduje se s keramikou, textiliemi, šperky, ale překvapivě dobře se prodávají také mumie. Dokonce zde existuje poptávka i na mezinárodní úrovni! Zhruba týden před našim příjezdem prý lupiči vykradli pohřebiště Diablo Wasi (Ďáblův dům), ležící v oblasti na jih od Chachapoyas u vesnice Leymebamba. Tam směřovaly naše příští kroky.

Chachapoyská města

Charakter chachapoyských měst je stejně typický, unikátní a nezaměnitelný jako vzhled místních pohřebišť. Zpravidla se jedná o seskupení desítek domů, ale míjeli jsme i města o rozloze stovek objektů, které byly kdysi obývány několika tisíci domorodci! Většinu budov však už dávno pohltil čas. Kameny zdí se povalují všude kolem a zbytky zřícenin prorůstají kořeny stromů, keřů a trav. Překvapivě dobře však bývají zachována podpěrná obvodová zdiva. Ta sloužila k zarovnání terénu a k vytvoření platformy, na které bylo možné dále stavět. Zvídavého návštěvníka zpravidla napadne, proč si Chachapoyci dávali takovou práci se zarovnáním vrcholů kopců a raděj nepostavili svá města na plošinách a pampách. Zdá se, že důvodem byla především úspora zemědělské půdy. Poloha na kopcích byla strategická i z obraného hlediska (známé např. u českých hradů). A v neposlední řadě je z vrcholků hor člověk blíže bohům… Ať tak či onak, Chachapoyci byli především zdatní zemědělci.

Kromě vyspělého zemědělství a vytříbených bojových technik vlastně ani v jiných řemeslech nevynikali. Zdobná keramika nalezená v oblasti často pochází od pouštních kultur či od Inků a nejinak je tomu se stříbrem a zlatem. O co více však této kultuře chyběla trpělivost a pečlivost potřebná pro zpracování drahých kovů a pro malbu jemných ozdobných motivů, o to více vynikali v architektuře a v práci s kamenem. Vzorovým příkladem chachapoyského stavitelství a zároveň jednou z nejzachovalejších a nejznámějších památek celé provincie Amazonas je opevněné město Kuélap.

Kuélap je turisticky dobře dostupný, impozantní, unikátní a nad ostatní památky v oblasti vyniká v mnoha různých směrech. Turisty se to tu proto jen hemží a jistě se nespleteme, pokud budeme tvrdit, že ho v budoucnu čeká sláva srovnatelná s inckým Machu Picchu. Bylo by ovšem škoda ho v našem příběhu opomenout. Už proto, že se v chaloupce pár metrů pod ním narodil náš průvodce Ronaldo. V té stejné chaloupce z nepálených cihel, střechou z vlnitého plechu a s černou kuchyní, kde jsme strávili naše poslední večery společně s Ronaldovou maminkou a jejími osmi dětmi. Takové byly naše poslední zážitky z  říše oblačných bojovníků.

Třešnička pro ty, co dočetli až sem, aneb starý peruánský recept na dlouhověkost: Dědečkovi našeho průvodce Ronalda je 96 let. Stále čile běhá po andských stráních a pracuje na poli. Za jeho dlouhověkostí prý stojí dodržování rad tatínka, Ronaldova pradědečka, který byl indiánským šamanem (šamanské předky dosvědčovala Ronaldova znalost desítek rostlin a jejich využití v lidovém léčitelství). Nejlepším receptem na dlouhověkost je prý koupel pod vodopádem, do kterého dříve nevstoupili žádní lidé. Ještě účinněji prý recept funguje v případě, že se pod takovýmto vodopádem pomilujete. Jakou verzi receptu dodržuje dědeček, sice nevíme, ale možná by to věděla Ronaldova babička, které je 105 let.