Ugandě se roku 1962 přezdívalo se Perla Afriky. Občanská válka však zemi vrhla do chaosu a o 20 let později zde začali první lidé na světě umírat na AIDS. Dnes se díky pomoci pomalu zvedá z nejhorší bídy. Příběhy konkrétních dětí zkoumá ACET ČR.
Mělo to být shledání po roce a půl. Poznáme ji? Moses, náš průvodce a výkonný ředitel základní školy v kampalském slumu Nakulabya, kde je natěsnáno padesát tisíc lidí, překročil drenáž, v níž zapáchala stojatá voda a kupily se desítky kilogramů odpadků. Jirka i František, ověnčeni kamerou a fotoaparátem jej následují. Ještě kousek do kopce, projít úzkou křivolakou uličkou a najednou všichni tři stojíme u řady hliněných chatrčí, před kterými se kouří z venkovních ohnišť, mezi nimiž občas proběhne vypelíchané kuře.
„To je ona,“ řekl Moses a ukázal prstem na děvče v žlutém tričku. V té půl vteřině, ještě než to Moses dořekl, ji Jirka poznává a František chystá spoušť fotoaparátu. Lateefa se usmívá a trochu stydlivě jde Jirkovi naproti.
„Ahoj Lateefo!“
„Hi, mzungu!“
„Říkej mi Jirko, dobrá?“
Sklopí oči a přikývne.
Cestou k její chatrči vzpomínáme na to, co se stalo opodál před více jak osmnácti měsíci.
Příběh první: Lateefa
Procházeli jsme tehdy stejným místem a Moses nám ukazoval, kde bude stát nová budova, dětské hřiště, kudy se odvodní zabahněný pozemek a jak se často bezprizorním dětem z nedalekého slumu už brzy budou věnovat učitelé a vychovatelé. Byly vykopané základy několika budov a dělníci vozili cihly, stavební kámen a cement. Jirka se všiml malé hubené dívenky, jak od místní pumpy vláčí dva kanystry s vodou. Vždy poponesla dva tři kroky náklad s drahocennou tekutinou, která vážila nejméně půlku toho, co ona sama, pak jej položila a sbírala síly na další krok.
Protáhl se skupinkou bělochů. „Pomůžu ti, chceš?“ Zvedl z prašné cesty oba kanystry. Děvče se na něho podívá zkoumavýma očkama a stydlivě se usměje. Dav děcek u pumpy propukne v hlasitý smích a rozběhne se zblízka pozorovat tu málo vídanou věc: bílý mzungu kdoví z jaké země plné dolarových bankovek nese do hliněné chatrče vodu. Malá nosička se taky rozchechtá a poskakuje kolem. Protože vody bylo v chatrči jejích rodičů málo, a veselého a spontánního chichotání dětí není nikdy dost, celá akce se ještě zopakovala. „La-tee-fa,“ pověděla na rozloučenou, když jsme se ji zeptali na jméno. Jako vzpomínka nám zbylo pár fotografií, který zaznamenal Františkův fotoaparát.
Za pár měsíců rozestavěná škola na předměstí Kampaly začne fungovat a svůj první školní rok úspěšně absolvuje i Lateefa. Z angličtiny a ugandské obdoby prvouky má jedničku, z ostatního dvojky. Je zdravá a učitelé ji na vysvědčení chválí za aktivní přístup ve výuce. Slibný start!
Střih, jsme zpátky v srpnu 2009. Lateefa přinese vysvědčení za další úspěšně skončený školní rok. Šikulka! Pozdravíme se s jejím nevlastním tátou. Jmenuje se John a marně zde v okolí shání nějakou práci. Lateefa bydlí se dvěma svými sourozenci a rodiči ve ztemnělé místnosti, která nemá okna. Spí na palandě a věci místo ve skříni má rozvěšené na natažených šňůrách. Přes ně rozvěšené textilie imitují stěny, aby alespoň částečně předělily prostor v bezútěšném přístřeší. Hračky a pomůcky do školy má Lateefa natěsnány v rohu místnosti. Od tropickým sluníčkem rozpálené plechové střechy se k zemi snáší žár a ve chvíli nám po těle vyrazí krůpějky potu. Kdepak – to není pohodlný obývák, kam si odpoledne rodina sedne ke kávě nebo večer zapne televizi, aby se podívala na zprávy či sledovala X-factor. Je to místo, kde se dá za 15 dolarů měsíčně přežívat. Lateefa přesto živí naději na lepší zítřky: mohla prvního září vyrazit do třetí třídy v čisté uniformě, se všemi potřebnými pomůckami, učebnicemi i sešity, zaplacenými obědy a lékařským pojištěním. Když jsme navštívili její třídu uprostřed vyučování, přivítal nás její široký úsměv a zářící oči. Desítky a možná stovky jejích vrstevníků se v době, kdy se Lateefa učí anglické gramatice a slovíčkům nebo počítá matematické příklady, v lepším případě potloukají prašnými uličkami, hrají si s vyhozenými pneumatikami nebo nosí vodu do kuchyně, aby jejich maminky mohly uvařit banánovou kaši matoke. V horším případě však také musí čelit „nabídkám“ místních mužů, kteří posedávají před chatrčemi a popíjejí levný alkohol. Co se děje za zdmi chatrčí, si můžeme jen domýšlet, ale tričko s nápisem „Chraňte děti před sexuálním zneužíváním“, které měla na sobě jedna mladá žena, hovořilo za vše.
Příběh druhý: Peter a Jack
Po této zkušenosti pokračuje naše cesta směr severovýchod. Terénním vozem se protlačíme ucpanou Kampalou a přes město Lugazi, nepsané hlavní město ugandského třtinového cukru, a Jinju, známé prví africkou hydroelektrárnou Owen Falls, směřujeme do distriktů Kamuli a Iganga. V doprovodu našich přátel a místních koordinátorů rozvojového projektu „Světlo pro Ugandu“ po asfaltce míjíme nejdřív plantáže čaje a cukrové třtiny, abychom pak vjeli na nezpevněné cesty plné výmolů, kde je třeba si vyhradit i čtyři hodiny na stovku kilometrů Čeká nás dvanáct vesnic a dvacet jedna dětí. Úplně jiný svět, než kampalský slum.
Ve vesničce Bandaali potkáme dva chlapce ve věku 11 let – Jacka a Petera. Nádvoří vesnice je pečlivě zametené, připravené na příjezd dvou Evropanů. Jak je zde zvykem, mladé dívky i starší ženy klekají do prachu a zdraví nás. Oba chlapci jsou sirotci, rodiče zemřeli na AIDS a roli rodiče přebrala opatrovnice. Sedneme se všemi do stínu a za pomoci tlumočníka si povídáme. Jejich příběh se často podobá těm, co už jsme slyšeli. Navzdory privilegiu chodit do školy se musí starat o chod skrovné vesnické domácnosti: brzy ráno pomoci roztopit ohniště, po příchodu ze školy načerpat vodu do kanystrů ze studny, která je vzdálená několik stovek metrů. Kluci nemají nějaké hračky, pokud si něco nevyrobí z dostupných surovin – třeba dřevěný trakař, na kterém vozí kamení, nebo hadrový míč, do kterého spolu čutají a sní o tom, že by někdy mohli vidět přenos z anglické Premier League. Místo do cukrárny si na nedalekém poli ulomí stvol cukrové třtiny a celé odpoledne ho okusují. Večer uléhají často unaveni do špinavé a kouřem z ohně nasáklé matrace a přikryjí se zaprášenou dekou. Moskytiéru nemají – na tržišti v Kampale stojí tři měsíční nájmy jejich chýše – celých sedm dolarů. Příliš velký luxus. V období dešťů tak opět stoupne šance, že se nakazí malárií a budou několik dnů ležet v horečkách. Pokud jejich opatrovnice spolu s místními koordinátory sežene léky, zameškají ve škole jen málo, a úspěšně dokončí další ročník. I to je velký krok směrem kupředu.
Změna je možná
Odjíždíme z naší poslední zastávky v distriktu Kamuli a jedeme zpět do bezpečí našeho hotýlku Leana ve městě Iganga. Na rozdíl od dětí, které jsme dnes potkali budeme spát na čisté posteli, pustíme si větrák, vysprchujeme se a dáme teplou večeři. Možná nám po pokoji bude běhat myš, možná dojde k výpadku proudu a možná údržbáři nahodí generátor, který nám bude hučet za hlavou. Ale když sepisujeme své poznatky, editujeme video a připravujeme zprávy pro cestovní blog, uvědomujeme si, že boj proti následkům epidemie AIDS je během na dlouho trať a souvisí nejen s distribucí léků nemocným a osvětou mezi zdravými, ale taktéž s celkovou úrovni vzdělání, výživy, zemědělství, obchodu a ekonomické stability v jednotlivých komunitách. Jsme na samém začátku, ale na příkladu Lateefy, Petera, Jacka a dalších jsme viděli, že změna je možná. Není v našich silách v tuto chvíli pomoci všem, které jsme ve slumech a vesničkách potkali, ale dvacet dva dětí už je hodně – protože to jsou konkrétní příběhy s konkrétní budoucností. Tyto dětské příběhy mají s přispěním českých dárců den od dne větší naději, že budou jiné, než příběhy jejich rodičů. A to je dobrá zpráva, kterou jsme přivezli z východoafrické náhorní plošiny.
Věříme, že tato zpráva má potenciál se šířit jako požár, a že do roka a do dne nezůstaneme u podpory jen dvaceti dvou nadějí ugandského zítřka. A že o pár let později, až tyto děti dospějí, perla Afriky zase zazáří.
Text: Jiří Preis (člen Správní rady ACET ČR)
Fotografie: František Krampota (výkonný ředitel ACET ČR)
Organizace ACET ČR (www.acet.cz) je občanské sdružení, které od roku 1994 pracuje především v primární prevenci HIV/AIDS a rizikového chování mládeže. Ročně osloví cca 70.000 studentů po celé ČR. Je členem mezinárodní aliance ACET International a v posledních dvou letech se věnuje i rozvojové pomoci v Ugandě, což zpětně významně obohacuje primární prevenci na českých školách. Monitorovací výjezd projektu Světlo pro Ugandu v roce 2009 podpořil Expediční fond při Hedvábné stezce.
HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.
