Perito Moreno, ledovec, který zatím neubývá

Bobule, jež daly jméno městu

Za svou navštěvovanost vděčí Perito Moreno právě své poloze a lehké dosažitelnosti. Výchozím bodem je městečko El Calafate, které by bez cestovního ruchu bylo zapomenutou vesničkou na břehu jezera Lago Argentino. To ale zásadně mění fakt, že každý, kdo chce vidět majestátný Perito Moreno tudy musí projít. Turistický průmysl naplnil hlavní ulice dnes dvacetitisícového mestečka hotely, restauracemi a cestovními agenturami.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Sídlo nese název malého keříku (calafate, česky dřišťál zimostrázolistý), jehož tmavě modré plody místní využívají do marmelády a dalších pochoutek. Legenda praví, že kdo jednou ochutná, do Patagonie se určitě vrátí.

Původní osídlení patřilo obchodníkům s ovčí vlnou, město bylo oficiálně založeno až v roce 1927. Skutečný rozvoj odstartoval o deset let později založením národního parku Los Glaciares, který se rozkládá na 7,5 tis. km2 v oblasti Campo de Hielo sur (Jihopatagonského ledovcového pole) podél chilsko-argentinské hranice.

Národní park plný ledu

Třetina národního parku Los Glaciares je pokrytá ledem. Ledovcové pole je po Antarktidě a Grónsku třetím největším na světě a patří mezi největší světové zásobárny sladké vody. Většina srážek přichází z chilské strany od pacifiku, ale nemalá část sněhu a ledu nahromaděná na andském hřebeni odchází i směrem do Argentiny, která se nachází ve srážkovém stínu. V severní části parku směřují ledovce převážně do jezera Lago Viedma a v jižní do členitějšího Lago Argentino, jehož voda odtéká v řece Rio Santa Cruz až do Atlantiku.

Národní park byl založen v roce 1937 pro ochranu rozsáhlého pevninského ledovce, andských lesů a patagonské stepi. Od roku 1981 je zařazen do světového dědictví UNESCO. V lesích můžeme potkat šedé lišky a s velkou dávkou štěstí i ohroženého jelínka huemul, po stepích pobíhají lamy guanaco a nelétavé pštrosi nandu.

Nejširší nabídku průvodců a map Argentiny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Ledovec jako hlavní atrakce

Prakticky každý, kdo dorazí do El Calafate, pokračuje dalších 80 kilometrů na západ pod hřebeny And, ze kterých stéká slavný ledovec Perito Moreno. Ten si svou výjimečností a dobrou dostupností získal jedno z nejvyšších míst na žebříčku návštěvnosti v celé Patagonii i Argentině.

Cestovní agentury vypravují denně desítky autobusu na poloostrov Penninsula Magellanes, z něhož je nejlepší pohled na 5 kilometrů dlouhé a místy až 80 metrů vysoké čelo ledovce. Komu vyhlídkové lávky na protějším břehu nestačí, může se ohromné stěně přiblížit turistickým člunem. O moc blíž se ale nedostane, protože loďky se musí držet v bezpečné vzdálenosti od odlamujících se kusů ledu. Z hladiny jezera navíc musíte pořádně vyvracet hlavu vzhůru, abyste viděli celé čelo ledovce, které se ani z vyhlídek na břehu do běžného fotoaparátu nevejde. Jako další zážitek nabízejí cestovky krátkou procházku po ledovci v zapůjčených mačkách a se zapůjčeným vybavením.

Ledovec Perito Moreno není ani trochu snědý, jak by název moreno sváděl k překládání ze španělštiny. Nese jméno argentinského geografa Francisca Perita Morena, který koncem devatenáctého století prováděl v oblasti mnoho průzkumů, mimo jiné ohledně upřesnění chilsko-argentinské hranice. Stejné jméno dostalo i jedno z patagonských měst, ale není zrovna za rohem. Našli bychom ho asi 700 km severněji na břehu jezera Buenos Aires.

Jak na místo

Z El Calafate vede až k vyhlídkovým plošinám pěkná asfaltová silnice číslo 11. Celé Chile a Argentinu se přesouváme výhradně stopem, tak ani tady nechceme dělat výjimku. Po návštěvě malého muzea, věnujícího se místní historii, fauně a floře, procházíme na konec El Calafate a zkoušíme štěstí u silnice. To se na nás usměje asi po hodině v podobě mladého páru z Buenos Aires, Nicolase a Samanthy. V El Calafate jsou na návštěvě u příbuzných a na ledovec už se byli podívat před pár dny. Líbil se jim tak, že jedou znovu.

Před vjezdem do národního parku Nicolase napadne, že když už jedeme argentinským autem a s argentinci, mohli bychom platit “argentinské” vstupné místo cizineckého trojnásobku. Před branou se na nás otočí a na zadních sedadlech dostáváme jasné instrukce: “Jen nic neříkejte”. Zadaří se a naše autíčko kličkuje v zatáčkách podél Brazo Rico, jednoho z bočních ramen 1,5 tis. km2 velkého Lago Argentino.

Podívaná, která ohromí každého

Za špičkami stromů se před námi vynořuje gigantický ledovec. Perito Moreno zabírá na svém třicetikilometrovém toku plochu přes 250 km2. Naproti čelu ledovce vystupuje, mezi Lago Argentino a jedno z jeho bočních ramen Brazo Rico, poloostrov Magellanes. Jeho strategické polohy využila správa národního parku k vybudování turistického centra s velkým parkovištěm, restaurací a suvenýry. Aby návštěvníci nemuseli šplhat do korun stromů pro lepší výhled, postavili zde několik kilometrů vyvýšených lávek z kovových roštů. Tím také eliminovali počet úrazů, ke kterým docházelo, když návštěvníci sestupovali příliž blízko ledové stěně.

Procházíme z jedné vyhlídky na druhou a nevěříme svým očím ani uším. Temně modré odstíny rozpraskané ledové masy vynikají hlavně v odpoledním protisvětle a z bílých vrcholků And vane ostrý studený vítr.

Perito Moreno je jedním z mála ledovců, který neustupuje. Díky množství srážek, zásobující andské hřebeny novým sněhem, se jeho čelo dokonce pohybuje kupředu a to rychlostí dva metry denně. Ledové monstrum je tedy pěkně živé. Ze všech stran duní hlasité pukání. Z čelní stěny, žíhané šedými nánosy prachu odkudsi shora, slisovanými dalšími vrstvami sněhu a ledu, se tu a tam utrhne kousek velikosti kopacího míče, z výšky dosahující menšího paneláku, šplouchne do tyrkysového jezera.

La Ruptura

I přesto, že ledovec “odhazuje” přebývající kousky, šine se jeho čelo pomalu dopředu. Sune se tak dlouho, dokud v nejužším místě neoddělí Brazo Rico od hlavního jezera. To má ale spoustu dalších přítoků, které zvedají jeho hladinu až třicet metrů nad Lago Argentino.

Přibývající voda si svou cestu najde a začne postupně podemílat ledovou hráz. Ledový most se neustále ztenčuje a když už to nevydrží, přijde největší atrakce celého parku, kterou se sjíždějí očekávat fotografové zblízka i zdaleka – La Ruptura (česky zhroucení, prasknutí). Vysoká bílá klenba se s ohlušujícím rachotem zřítí do vody a neustálý “boj” dvou skupenstí vody může začít nanovo.

První ruptura byla pozorována v roce 1917 a od té doby se v nepravidelném intervalu několika let neustále opakuje. Poslední taková podívaná proběhla v lednu 2013, a k další se ještě rozhodně neschyluje. I tak ale cestou zpátky chápeme, proč našim argentinským přátelům jeden výlet nestačil.