Pátrání po generálu Wojčechovském

31. srpna (čtvrtek).

Ráno jsme vstali v devět, nasnídali se, sbalili si a zatímco jsem šel ještě s Katkou na internet, Marek se šel rozloučit s Alexandrem. Ve dvanáct jsme se sešli na nádraží a ve 12.50 jsme nastoupili 21 hodinovou cestu do Tajšetu. Když vlak vyjížděl, vyhrávala muzika a všichni na peróně mávali. To je ale hezký zvyk! Jeli jsme v plackartnym vagóně, to znamená vagóně bez kupé se spoustou lehátek ve dvou patrech. Cesta vedla nejdříve přes hory, které vypadaly podobně jako Alpy, i vrcholky měly zasněžené. Pak byla krajina plošší, samé zalesněné kopečky a každé dvě hodiny vesnice. Po chvíli to bylo velmi jednotvárné, stále jenom tajga, tajga, tajga. Cestu jsme si krátili hraním karet, pitím piva a trochu jsme si povídali se spolucestujícími. Kolem půl jedenácté jsme zalehli na naše lehátka a nechali jsme se ukodrcat k spánku.

1. září (pátek).

Na lehátku, které bylo v patře u stropu, jsem se docela dobře vyspal. Vstali jsme v devět, nasnídali se a v 9.50 jsme dorazili do Tajšetu. Podle instrukcí od Novikova jsme zamířili k Igoru Goljatovovi, který nám měl poradit, kde najít hrob generála Wojčechovského. Igora jsme nezastihli, byl na studiích v Irkutsku, jen jeho babičku. Ta nás pohostila ve svém dřevěném domku, uvolila se, že nás u sebe nechá přespat a co se týče hrobu, doporučila nám jistého A. S. Selezněva, místního učitele historie. Toho jsme nezastihli v kulturním domě, kam nás poslala, ale v 85. škole. Ve škole jsme se tak trochu vrátili do dětských let, protože bylo 1. září, všude postávali vymydlení žáci ve školních uniformách a každý nesl obrovskou kytku pro paní učitelku. Selezněv nás vzal k sobě domů, kde nás seznámil se svou paní. Shodou okolností to byla učitelka, proto měla vanu plnou kytek. Selezněv nám vyprávěl, že se již delší dobu zabývá výzkumem pracovních táborů v okolí BAMu, kde byly internování váleční zajatci, zatímco stavěli železnici, a ukázal nám materiály, které o této problematice nashromáždil. Selezněv byl velmi ochotný, možná i proto, že viděl v televizi, jak vykopáváme památník v Irkutsku. Dokonce nám nabídl, že nás další den se svým přítelem vyvezou autem do pozůstatků starého gulagu u vesničky Taparoku, kde je spousta starých hrobů a kde by měl být i hrob generála Wojčechovského. Moc nadějí, že bychom ho mohli identifikovat nám však nedával, protože dřevěné popisky hrobů už před lety shořely. Potom nás ještě Selezněvova manželka pohostila borščem a kuřetem s brambory. Nato jsme se vypravili na vlakové nádraží, kde jsme si na další den večer koupili lístky do Irkutsku. Pak jsme se vrátili k babičce Goljatovové. Mezitím přišla její dcera, taktéž učitelka, a jak nás viděla, šla roztopit saunu. Když jsme se vysaunili, dostali jsme královskou večeři – brambory, salát z kuřete a ryby, sýr a k tomu samogonku, jakousi podomácku vyráběnou vodku. Kolem půl jedenácté jsme zalehli do spacáku, já na kanapi a Katka s Markem na svých karimatkách v obývacím pokoji domku.

2. září (sobota). Ráno jsme vstali v půl desáté, nasnídali se, chvilku hráli karty a kolem půl dvanácté se vypravili k Selezněvovi. Tam jsme chvilku poseděli, a pak autem jeho přítele Olega objeli za cenu benzínu (300 rublů) dva bývalé pracovní tábory a pohřebiště v současnosti už zcela zarostlé tajgou. Jedno na Zlaté hoře, kde letos na jaře Selezněv vztyčil památník zaplacený z grantu, který pro tyto účely získal, a jedno poblíž železniční zastávky Taparok. Tady má ležet generál Wojčechovský, ale vzhledem k tomu, že pohřebiště skutečně vyhořelo, hrob se nedá identifikovat. Kolem čtvrté jsme se vrátili do Tajšetu a rozloučili se se Selezněvem a jeho přítelem Olegem. Potom jsme babičce Goljatovové pomáhali na zahradě vykopávat brambory a byli jsme za to pohoštěni bramborovou polévkou. Před odchodem na nádraží ještě Katka s Markem zašli do sauny, pak jsme chvíli hráli karty a před jedenáctou se vydali na vlak do Irkutsku, který jel ve 23.58. Dcera babičky Goljatovové přitom nedala jinak, než že nás na nádraží doprovodí. Vlak jsme v pořádku stihli, i když to byla krapet hoňka, protože v Tajšetu zastavil jen na pár minut a my rychle museli najít správný vlak, na který jsme měli místenku. Opět to byl plackarnyj vagón. Hned jsme zalehli, protože i všichni ostatní cestující už spali.

3. září (neděle).

V noci se mi moc dobře nespalo, protože mě rozbolel zub a navíc tentokrát bylo ve vagónu hrozné vedro. Ráno jsme vstali kolem deváté, udělali si čaj (ve vagónu byl samovar s horkou vodou) a v jedenáct jsme dorazili do Irkutsku. Z nádraží jsme kousek popošli pěšky, a pak jsme autobusem odjeli k Pavlovi Novikovovi, kde jsme měli opět zamluvené bydlení (Pavel nám nechal i klíče od bytu). V průběhu dopoledne se mi udělalo špatně a po příchodu k Pavlovi jsem měl zvýšenou teplotu. Pavel zrovna nebyl doma stejně jako jeho manželka a dcerka. Oni dvě před týdnem odjeli na dovolenou do Číny a vrátit se měli až ve čtvrtek 7. září. Něco jsme pojedli a do čtyřech pospávali. Ve čtyři se vrátil Pavel z návštěvy u příbuzných a zavolal otcovi, který vzápětí zaskočil na návštěvu. Poreferovali jsme, jak jsme pátrali v Tajšetu po hrobu generála Wojčechovského a starý Novikov odešel na noční směnu do práce. Marek šel ještě s Pavlem zjistit, kdy jedou vlaky do Sludjanky, odkud jsme chtěli druhý den pokračovat do Aršanu, lázeňského městečka v horách na západ od Bajkalu. Teplota mi mezitím stoupla na osmatřicet. Vůbec jsme nevěděl, z čeho by to mohlo být, protože jsme neměl rýmu, nic. Asi jsme se nachladil při spaní v tajze bez karimatky či co. Když se Marek a Pavel vrátili, Pavel ohřál večeři, kterou mu tu nechala manželka a bratrsky se s námi o ni podělil. Bylo to kuře s bramborem a bylo moc dobré. Kolem půl jedenácté jsme šli spát.

4. září (pondělí).

V noci jsme spal velmi špatně, protože mi teplota stoupla na devětatřicet. Teprve k ránu, když jsme si vzal ibalgin, teplota klesla. Ráno jsme vstali v osm a vzhledem k tomu, jak mi bylo, rozhodl jsem se zůstat u Pavla a kurýrova se. Katka s Markem tedy odjeli do Aršanu sami s tím, že se vrátí pravděpodobně za tři dny. Celý zbytek dne jsme ležel v posteli, hodně pil, trochu jedl a teplota mi pomalu stoupala. Odpoledne jsme měl znovu osmatřicet, ale po acylpyrinu teplota klesla. K večeři jsme si dal housku se zbytkovým salámem ještě z Čech a kolem desáté usnul.

5. září (úterý).

V noci jsem měl docela vysokou horečku, ale po ibalginu spadla a ráno jsem byl bez teploty. Kolem desáté jsem si zašel koupit něco k jídlu, a pak celý den polehával, pil a jedl. Teplota se stále držela pod sedmatřicet, i když možná i díky acylpyrinům. Spát jsem šel v půl desáté.

6. září (středa).

Protože jsem v noci ani ráno neměl teplotu, vypravil jsme se do Listvjanky, městečka na břehu Bajkalu, kde je muzeum věnované tomuto jezeru. Nejdříve jsme se maršrutkou číslo 64 dopravil na autobusové nádraží (poradil mi to Pavel), odkud mi jel v jedenáct hodin autobus do Listvjanky (60 rublů). Do Listvjanky jsem dorazil v poledne a omylem jsme se nechal zavést na opačnou stranu města než bylo muzeum, takže jsem se musel dva kilometry vracet po břehu Bajkalu. Počasí nebylo nic moc, foukal vítr a poprchávalo a na Bajkalu byly velké vlny. Snad ještě nepřistydnu. Vstup do muzea stál 180 rublů a rozhodně to byly dobře vydané peníze. V muzeu měly moderně vyvedené expozice, které seznamovaly s přírodnímu podmínkami jezera a krásné akvárium, kde byly kromě místních ryb i dvě něrpy – téměř vyhynulí bajkalští tuleni. Něrpy vypadali moc legračně, měly podivně zkrácený čumák a vypadalo to, že se neustále usmívají. Pozoroval jsme je asi půl hodiny, jak plavou sem tam, a pak jsme se pokusil průvodce v muzeu upozornit, že mají na jednom modelu jezera špatně uvedené měřítko. Buď mi nerozuměly, nebo nechtěli rozumět, v každém případě mi zdvořile dali najevo, že je to nezajímá. Byl jsem v muzeu asi dvě hodiny a potom jsme se vrátil na druhý konec města na autobusové nádraží. Hodinu jsem poseděl na čaji v přilehlém baru a pozoroval, jaké jsou na Bajkalu velké vlny a jak prší. V 16.45 mi jel autobus nazpátek do Irkutsku, pak jsme přesedl na maršrutku a v sedm jsem byl doma. Katka s Markem už tu byli nazpátek z Sršánu. Moc se jim tam líbilo, ale ani jim nepřálo počasí. Zašli jsme nakoupit (měli jsme v plánu že druhý den na rozloučenou uvaříme svým hostitelům buřtguláš), chvilku hráli karty a kolem desáté šli spát.

7. září (čtvrtek).

Ráno po snídani Katka s Markem odjeli do Listvjanky, aby se taky podívali na něrpy a já se šel naposledy projít po Irkutsku. Zašel jsem na internet, velký centrální trh a nakoupil drobné dárky domů. Pak jsme mazal domů, protože byla zima jako v morni, foukal studený vítr a drobně sněžilo. Doma jsme si před zítřejším přesunem zabalil, a pak přijeli Katka s Markem. Pustili jsme se do přípravy velkého hrnce buřtguláše, který se nám mimochodem moc povedl. Potom jsme chvilku králi karty a v půl osmé přišel starý Novikov. Pohostili jsme ho buřtgulášem, rozloučili se s ním a dali mu 500 rublů na osobu za bydlení u Pavla. Mezitím Pavel přivezl z letiště manželku s dcerou, kteří se vrátili z dovolené v Číně. Starý Novikov šel domů a Pavel nám vrátil peníze za bydlení, že je nechce. Chvilku jsme ho přemlouvali, ale pak jsme se rozhodli vzít si je nazpátek a schovat je do Pavlovy knihovny v obývacím pokoji. Že tam jsou jsme mu potom napsali e-mailem z Čech. Buřtguláš chutnal i Pavlovi a jeho manželce. Když jsme pojedli, ještě jsme si s nimi chvilku povídali a kolem půl jedenácté šli spát.

8. září (pátek).

Ráno jsme vstali v půl osmé, nasnídali se, dobalili si a v deset odjeli maršrutou číslo 61 na letiště. Tam jsme se v pořádku odbavili. Měli jsme trochu strach, protože jsme se u Bajkalu nikde neregistrovali k pobytu, což podle některých zdrojů bylo nutné a podle jiných to úředníci na ruských letištích a při výstupu ze země nepožadovali. V každém případě  naše paní úřednice si nechala vysvětlit, že jsme nikde nepobyli déle než tři dny, což podle některých zdrojů teprve zavdávalo důvod k registraci. V půl druhé jsme tedy s mírným zpožděním odstartovali a letěli dvě hodiny do Bernau v oblasti Altaje, kde jsme měli hodinové mezipřistání. Pak už jsme pokračovali do Petrohradu, kam jsme po čtyřech hodinách letu dorazili ve čtyři hodiny místního času (časový posun -5 hodin oproti Irkutsku). Na letišti jsme si vzali baťohy a letecká společnost Pulkovo, s kterou jsme do Ruska letěli, nás odvezla do poměrně luxusního hotelu na okraji centra. Tady jsme měli zarezervovanou jednu noc zdarma, protože náš navazující let do Prahy byl až v neděli. Protože jsme byli dost utahaní z cesty a časového posunu, pojedli jsme něco málo ještě ze zásob nakoupených v Irkutsku a kolem deváté šli spát.

9. září (sobota).

Ráno jsme šli v půl osmé na hotelovou snídani, která byla v ceně ubytováni, pak ještě chvilku polehávali a kolem desáté vyklidili pokoje. Baťohy jsme si nechali v úschovně v hotelu a snažili jsme se vyjednat ještě jednu noc zdarma nebo alespoň slevu, ale nevyšlo to. Rozhodli jsme se tedy, že na neděli přespíme nejspíš na letišti a vyrazili do města. Bylo dost hnusné počasí a pršelo, tak jsme si nejdříve prohlédli několik historických stanic metra, které je mimochodem nevídaně hluboké, ještě víc než v Praze. Pak se trochu vyčasilo, tak jsme se šli podívat na dřevěný domek, kde bydlel Petr Veliký, který slouží jako jeho muzeum, a na Auroru, památný to křižník bolševické revoluce. Aurora je zcela restaurovaná, hezky natřená a v jejích útrobách je muzeum, kde jsou vystaveny historické propagační materiály nabádající k budování světlých komunistických zítřků. Potom jsme přešli Něvu a chtěli na skok navštívit Ermitáž, která se nachází v Zimním paláci. Byla tam však taková fronta, že bychom v ní čekali až do zavírací doby. Namísto návštěvy Ermitáže jsme tedy šli posedět na nábřeží Něvy, ale protože počasí nebylo nic moc, dlouho jsme to nevydrželi. Navštívili jsme ještě vyhlídku na monumentálním chrámu Svatého Izáka, odkud bylo dobře vidět celé centrum Petrohradu. Potom jsme na skok zašli k příteli pana Netopila, kterého jsme navštívili před měsícem – pan Netopil u něho cestou domů před čtrnácti dny zapomněl jakousi knihu a po e-mailu Marka požádal, jestli by mu jí nevyzvedl. Kolem sedmé jsme se vydali metrem nazpátek do hotelu, kde jsme si vyzvedli baťohy a po hodině pokračovali maršrutou na letiště. Tam jsme dorazili kolem desáté. Něco jsme pojedli a na celkem pohodlných letištních lavičkách se uložili ke spánku.

10. září (neděle).

Na lavičkách jsme se docela dobře vyspali. Sice jsme se občas budili, ale dohromady to dalo alespoň pět hodin. Ráno jsme vstali v sedm, něco málo pojedli z našich posledních zásob a odbavili se na náš let do Prahy. Potom jsme v pořádku prošli pasovou kontrolou. Znovu jsem měl trochu strach, že budou vyžadovat registraci, ale paní co razítkovala pasy ji vůbec nezmínila. Let měl trochu zpoždění, místo v půl desáté jsme vylétali v deset. Cesta však proběhla v pořádku a v deset hodin místního času (časový posun -2 hodiny oproti Petrohradu) jsme přistáli na pražském letišti v Ruzyni. Tím se skončil náš výlet do Ruska.