Patagonie: Divočina na konci světa

Antarktická blízkost je v Patagonii doslova cítit ve vzduchu. Navíc, jak to často na odlehlých místech bývá, krása a divokost přírody je tam nesmírná. Patagonie je snad nejfotogeničtějším koutem světa, jaký jsem dosud navštívil.

Nejzelenější les Pumalín

Park Pumalín je soukromým „národním“ parkem. Jeden Američan tu postupně skoupil velký kus hor a vyhlásil jej chráněným územím. Jde o území naprosto unikátní, protože strmé svahy And jsou tu porostlé tím nejbujnějším deštným pralesem. Ale není to tropický prales, nýbrž deštný prales mírného pásma. A takových je na Zemi opravdu málo. Vyjma této nevelké oblasti severní Patagonie se vyskytuje ještě při západním pobřeží Severní Ameriky a pak také v části Nového Zélandu. Toť vše. Unikát.

Pumalín byl pro mne vůbec největším překvapením cesty. Navíc překvapením, které přišlo hned na samém začátku. Ta oblast leží na západních svazích And, naproti ostrova Chiloé. Tak bujnou vegetaci jsem neviděl snad ani v Amazonii. A co bylo ohromně sympatické – nebylo tu zdaleka takové vedro a dusno, jako ve zmíněné Amazonii.

Naopak, zde vládne svěží vzduch s teplotou těsně pod 20°C. Přitom, jak je vidět z fotky, lepší prales už si asi nelze představit. Odevšad visely zelené cáry, kapradě a větve, všude něco rostlo. Všechno bylo pokryté silnou vrstvou šťavnatého mechu. A skoro celý den pršelo, jak se na deštný prales sluší.

Fitzroy: silueta Patagonie

Fitzroy je zdaleka široka nejvyšší a bezkonkurenčně nejstrmější hora. Její stěny jsou prakticky kolmé a až 3 tisíce metrů vysoké, což láká horolezce z celého světa. Vidět jeho veličenstvo v plné kráse je však docela vzácný úkaz. Tahle fotka je focena ze vzdálenosti asi 35 km. Většinou je však hora zahalena v mracích a bičována prudkými vichry, takže pak zůstává záhadou, co tam ti horolezci dělají.

Na koních jsme od jezera Lago O’Higgins dojeli přes Andy k dalšímu jezeru – Lago Desierto. To už leží v Argentině, na dosah od národního parku Los Glaciares. Doklopýtali jsme až za tmy, zastanovali a plni dojmů z té fantastické jízdy horami usnuli. Ráno jsme pak vyšli k jezeru a nevěřili vlastním očím. Ta hora na první pohled vypadá, že tam není. Že se vám musí zdát, protože něco takového není přece normálně možné.

Perito Moreno je pouze nepatrným zlomkem obrovského kontinentálního ledovce, který pokrývá několik set kilometrů andských hřebenů. Celé to ledové pole se jmenuje Campo de Hielo Sur a představuje největší mimopolární ledovec na světě. Perito Moreno je jen jedním z mnoha splazů, které z toho ledovcového pole nahoře přetékají. Pomalu se sune dolů údolím, až nakonec taje ve vodách Lago Argentino. I tak je ho pěkný kousek: od leva doprava měří jeho do oblouku prohnuté čelo asi 6km.

Ledovec není nijak tichou, klidnou ani nehybnou masou. Naopak, neustále se pomalinku posunuje a obrovské síly, které v ledovci působí, jej lámou stovkami puklin. Tento proces je velmi dobře slyšet. Neustále se ledovce ozývá hrozivé dunění, burácení a pukání. Čas od času se nenadále odloupne kus ledu přímo z čelní stěny ledovce a s mohutným šplouchnutím se zřítí do jezera. Je to opravdu velkolepá podívaná – čelo ledovce z této fotky je totiž vysoké asi 60 m. Mimochodem, výraz „telení ledovce“ znamená odlamování jednotlivých ledových ker, rozpadávání se.

Nezbytná, ale jednotvárná argentinská pampa

Nekonečná, téměř rovná krajina, kde roste pouze tráva a občas nějaký ten nízký keř. Přes pampu se navíc prakticky trvale žene šílený vichr, kolikrát takový, že v něm nelze ani stát. Faktem je, že kvůli pampě se do Patagonie nejezdí. I my jsme cestovali pokud možno horským pásmem And při západním pobřeží. Samozřejmě, v horách jsou ta nejkrásnější místa. Ale někde jsou hory tak divoké, případně tak zaledněné, že po území Chile se tudy nedá projet. A pak nezbývá, než přejet do Argentiny a na jih se spustit právě přes ony pampy. Moc zábavné to není, ale ubíhá to docela rychle. O to s větší radostí jsme se pak opět zanořili do lůna hor v národním parku Torres del Paine.

Nejširší nabídku průvodců a map Argentiny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Tři skalní věže Torres del Paine

Tři skalní věže (2.600 – 2.850 m), které daly jméno zřejmě nejznámějšímu chilskému národnímu parku, opravdu stojí za vidění. Je pravda, že na místo, odkud je pořízena tahle fotka, se nedostanete jinak než pěšky, ale v tom to právě je. Na úpatí více než tisíc metrů vysokých věží je ledovcové jezírko naplňované především vodou z tajícího ledovce Ventisquero Torres. Právě z kamenité morény nad jezírkem je fantastický výhled na celé to seskupení. A pokud se sem dostanete s východem slunce, bude to jeden z vašich nejsilnějších cestovatelských zážitků.

A řekli byste, že nejvyšší věž je ta úplně vlevo? Ta „nejmenší“? Je to tak, Torre Sur (Jižní Věž) měří 2.850 m, ale je nejvzdálenější, tak se to nezdá. Prostřední Torre Central má 2.800 a nejbližší – Torre Norte (Severní Věž), zcela vpravo – je i nejnižší – 2.600 m.

Výstup na morénu, odkud jsou věže takhle krásně vidět, mi za ranního rozbřesku dal docela zabrat. Ne, že by to byla až tak náročná túra – z kempu na úpatí se tam vyškrábete asi tak za hodinku. Ale předchozí den byl docela dlouhý a usínali jsme až kolem půlnoci. Budík ve 4:00 pak rozhodně nepotěší. Vylezl jsem ze stanu a letmým pohledem mezi koruny stromů nad hlavou zjistil, že je vidět pár hvězd a tudíž není zataženo. Naděje, že východ slunce bude vidět, tu je.

Po tmě a celkem ve větru a zimě rychle posnídáme a ještě s baterkou hledáme cestu na začátek pěšiny vzhůru. Nad lesem již je v rozednívajícím se světle trošku vidět, a tak se škrábem suťovištěm vzhůru. Víme, že slunce má vyjít 5:52, ale netušíme, jak je to ještě daleko. Žene mě představa, že celé to putování a brzké vstávání bude k ničemu. Utíkám jak umím a nakonec v 5:45 stojím na vyhlídce. Jsem totálně ohromen tou nádherou. I v ranním šeru je to více než monumentální. A za pár minut začne to nejkrásnější představení…

Seno Otway – Magalhãensův průliv: louky plné tučňáků

Velikánský záliv Otway patří již vlastně do Magalhãensova průlivu. Nedaleko Punta Arenas skýtá domov pro kolonii asi deset tisíc tučňáků magelánských. V podvečer se vrací hromadně z lovu v moři. Po té, co se vynoří z vody a probojují se přes balvany v příboji na pláž, se tu houfují a chystají se k pěšímu putování ke svým hnízdům. (Ano tučňáci jsou ty malinkaté „postavičky“ u vody.)

Tučňáci rozhodně byli tím, na co jsem se do Patagonie hodně těšil. Ono jedna věc je vidět ta zvířátka v ZOO, kde jich mají několik a druhá věc je pozorovat ta veliká hejna v jejich přirozeném prostředí. Možná, že to prostředí mě překvapilo ještě více, než samotní tučňáci. Netušil jsem totiž, že žijí na louce ve hnízdech vyhloubených v zemi. Do té doby jsem si představoval, že tučňáci bydlí zásadně na holých skalách. Kdepak, v Seno Otway je úplně normální louka plná děr a ty díry jsou plné tučňáků 🙂

Závěrem chci poznamenat, že v Patagonii jsem našel ze všech svých dosavadních cest nejpohodovější a nejvyrovnanější lidi. Všechno tu probíhá v takovém klidu a přátelské atmosféře. Kousek té nekonečné pohody a vnitřní krásy jsem si zřejmě z Patagonie dovezl až domů. Kousek z toho kousku mi zůstal dodnes.