Pastviny, kozy, ženy tkají koberce a muži hlídají stáda. To je tradiční nomádský život

Co jsem (ne)věděla o nomádech

V posledních letech se, bohužel, pod vlivem nepříznivých podmínek musí nomádi s tradičním stylem života loučit a přemisťovat se do zcela nepřirozeného prostředí. Zhruba s takovými informacemi jsem se vypravila za nomády.

Jak to s těmi nomády je?

Tibetští nomádi žili v oblasti Himalájí tisíce let a jsou velmi důležitým prvkem tibetské kultury. Dodnes dodržují tradiční způsob života a kočují se svými stády podle ročních období z místa na místo. Ať už globálním oteplováním, či rozvojovými programy čínské vlády, je ale zachování tradičního stylu života stále těžší. Většina z nich již přišla o svá stáda a musela být přemístěna do malých pokojíků vybudovaných na poušti. Byli tak přinuceni zcela změnit životní styl a opustit nomádské tradice. My jsme vyrazili za těmi šťastnějšími.

Na nomádské pláně vyjíždíme z tibetské exilové vesničky Sumdo, která leží v severovýchodní Indii poblíž jezera Tso-Moriri u tibetských hranic. V současné době tu v hliněných domkách žije přibližně 68 rodin, tedy 400 nomádů. Ostatní nomádi kočují z jedné pastviny na druhou a setrvávají v dodržování tradičního způsobu života. Z okna džípu pozoruji poměrně stálý obraz vysokohorské pouště. Kameny, písek a hory, jejichž výška mě ani po pár týdnech nepřestala udivovat.

Zhruba po dvou hodinách poměrně pohodlné cesty dopravní prostředek vpluje do údolí, jež se nám hned v prvních vteřinách ukáže v celé své kráse. Víříme písečný povrch a přibližujeme se k bílým tečkám, nomádským stanům. Bezejmenné jezero je ze všech stran obklopeno horami, jejichž vrcholky pokrývá sníh. Aby ne. Právě se pohybujeme ve výšce 4700 m.n.m. Modrá hladina jezera si je své krásy vědoma a proto vysílá odlesky, jež nelze přehlédnout. Vyžraná místa v zemi naznačují, že i zde býval plácek vhodný pro pastvu.

Přivítání zdejších obyvatel je velmi vřelé. Nepřijíždíme sem poprvé. Než vybalíme, dostaneme pozvání na oběd a ještě před tím samozřejmě na čaj. Bez čaje si existenci v Indii neumí nikdo představit. Odmítnutí by bylo velmi neslušné a tak usedáme do největšího stanu. Levá část představuje kuchyň, kde ženy připravují pohoštění, pravá část poslouží pro dnešek nám, bělochům, pro usazení a popíjení. Dokonce i pojídání. Dostalo se nám neskutečné pocty, nomádská žena nám nabízí typický slaný koláč. Pochoutka vyrobená z kozího sýru, ze které v protisvětle trčí chlupy zvířat, má pro Evropana vskutku nezvyklou chuť. Ze slušnosti vezmeme každý jeden kousek, ale než dojíme, dostáváme nášup, což s díky a vědomím neslušného chování odmítáme. Já se vypařím ven.

Sedím před stanem v písku, uprostřed vysokohorské pouště a nechávám se dojmout krásou přírody. Ticho narušované větrem a řehtáním koní, řídký čistý vzduch. Nomádská pláň – tak tohle je ráj. V těchto místech každému člověku dojde, jak směšné hodnoty jsou nám od dětství vštěpovány do hlavy. Proti mně právě stojí ušmudlaný chlapec a plastovým zeleným foťáčkem pořizuje můj portrét. Nomádské děti mají zvláštně dospělé výrazy v obličeji. Po dětské bezstarostnosti se musí člověk pídit.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Poobědvat u nomádů

K obědu se přesouváme do jiného, menšího stanu. Hostitelka nám na plechových kamnech ohřívá jídlo. Sedíme na ručně tkaných kobercích a misky odkládáme na stolky, jež tu simulují obyčejné kameny. Pojídáme čočku s rýží a navíc můžeme vše zalít vynikajícím jogurtem zkozího sýru. Nomádský příbytek je velmi skromný. Všímám si koutku, kde se zrcátko opírá o staré autorádio. Že by toaletka? Celou dobu vedle nás spí kojenec. V klidu si podřimuje na zádech ve špinavé mikině s medvídkem.

Bydlení je hra

Najedení a plní sil se ubytujeme v našem stanu. Hostitelé jsou neskonale vstřícní a přidělují stan jen pro nás. Zvláštní, jak z venku působí malinký. Vevnitř budeme nocovat v sedmi lidech, uprostřed našeho nového domova máme nadstandardně umístěny dva menší stolky. Všichni si uvědomujeme, jak vzácné je přespat přímo u nomádů. Stejně tak si to uvědomují i nomádi, protože co chvilku se roztáhne vchod a někdo nakoukne dovnitř. Podle stejného scénáře vstoupí většina návštěv. Rozsvícený tibetský obličej nakoukne a beze slova pozoruje pět bělošek, jednoho bělocha a jednoho Tibeťana, jak vybalují spacáky.

Se západem slunce se poměrně rychle ochlazuje. Přišel čas na naše mikiny a podvlíkačky. Stáda koz a ovcí se vrací dolů do údolí a tak pozorujeme přibližující se bílé skvrny. O své přítomnosti dají náležitě vědět. Mečí a dávají nám dobrou noc. Pastevcovo pohvizdování udává směr jejich chůzi.

Kozy, miluju kozy

Vstáváme a brzy ráno jedeme o pět kilometrů dál nakoupit kozy. Obchod nám pomáhá uskutečnit jeden z domorodců, který všem 83 kozám prohlédne zuby a podle nich pozná jejich věk a zdraví.

Ocitáme se na krásné zelené pastvině, kterou rozděluje protékající řeka. Na druhé straně se pasou jaci. Vidím je tu poprvé takhle z blízka. Překvapuje mě, že z nich nejde strach. Mnohem více se tedy bojím koz. Ty právě dávají všem okolo vědět, jak moc nechtějí podstoupit potřebnou prohlídku. Po roztřídění zaplatíme původnímu majiteli a můžeme je rozdat těm nejchudším. Přes osmdesát koz jsme rozdělili mezi devět nejchudších rodin.

Dávám sbohem…

Skládáme naše krosny na střechu džípu a nikomu z nás se nechce opustit pohádkovou krajinu, vstřícné hostitele, ani prosté a přesto dostačující bydlení. Musíme však pokračovat ve stavbě můstků, mostů mezi kulturami, ale hlavně mezi lidmi.