Parque Nacional Los Glaciares

Po treku v národním parku Torres del Paine jsme ještě jednou zavítali na území Argentiny, abychom navštívili národní park Los Glaciares. Výchozím bodem pro treky v této oblasti je městečko El Chaltén, položené v krásném údolí řeky Rio de las Vueltas a obklopené skalami. Ještě před 20 lety představovalo toto místo pouze administrativní budovu správy národního parku a několik dalších stavení. Díky rostoucímu zájmu návštěvníků zde ale začaly vyrůstat hostely, restaurace a obchůdky s potravinami a turistickým vybavením.

Nejširší nabídku průvodců a map Argentiny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Naším cílem byla nejprve Laguna Torre, za kterou se vypíná 3102m vysoký vrchol Cerro Torre, a poté oblast kolem věhlasného Monte Fitz Roy. Pověstné patagonské počasí nám opět ukázalo svojí drsnější tvář. Téměř neustále nás doprovázel silný vítr (občas bylo nutné se chytit nejbližšího stromu nebo se skrčit k zemi, aby nás vichr nesmetl z cesty), a protože ani déšť nezůstával pozadu, mohli jsme si nevlídného patagonského podzimu „užívat“ plnými doušky. Špatné počasí si ale také občas musí vybrat oddechový čas, a tak jsme se nakonec i my mohli alespoň trochu těšit z krásných přírodních scenérií.

Posledním místem, na které jsme se v NP Los Glaciares vydali, byl jeden z nejznámějších ledovců v této oblasti – Ventisquero Perito Moréno. Za návštěvu jednoho z mála ledovců na světě, který se zvětšuje (nikoli zmenšuje), je nutné – na rozdíl od zbylé části národního parku – zaplatit. Částka ale není vysoká (pokud si odpustíte několikahodinový trek po ledovci, který se při špatném počasí může změnit spíše v horor než v krásný a nezapomenutelný zážitek), a proto si návštěvu tohoto unikátu nenechá ujít téměř žádný návštěvník El Calafate. Do blízkosti až 60m vysokého masívu (do šířky má přibližně 1,4 km) se lze dostat jednak po dřevěných cestách (které jsou v dostatečné vzdálenosti tak, aby odlamující se kusy ledu nikoho nezranily), jednak na lodi, která jede k ledovci dvakrát denně. Každá z těchto možností nabízí úplně jiný pohled – zatímco z dřevěných stezek (které leží spíše nad úrovní ledovce) lze obdivovat ledovec jako celek, pak z paluby lodi se v úplně jiném světle jeví jeho výška. Nás ale asi nejvíce udivovala azurová barva ledovce, která vystupovala z jinak šedivého a pochmurného okolí. I přes neustále velmi špatné počasí jsme byli nakonec ale spokojeni, že jsme si jedno z nejhezčích míst celé Patagonie nenechali ujít.