Papuánská převýšení a přenížení

Mt. Wilhelm

Druhá část patroly začala poměrně hekticky, neskutečně rychlým balením, domlouváním co a jak, a současně i mou rekonvalescencí. Nakonec jsem vyrazila s jednodenním zpožděním, s novým asistentem Josephem a jedním novým asistentem na mist-netting navíc – Bonym. První problém (a jak uvidím později téměř jediný) nás zastavil už pár hodin od Nagady. Mendel (naše auto) totiž nezabrzdil cestou z kopce a my skončili čumákem v jakési hromadě šotoliny, kterou si tam opraváři silnic nasypali při opravě sesuvu půdy. Následovaly dohady o pokračování v cestě, následná pomalá jízda k první vesnici a zjištění, že problém není velký a stačí jen jaksi odpustit brzdovou kapalinu. Po dvou hodinách jsme pokračovali dál do Goroky kde jsme přespali, do Kundiawy a do Kegesugo. Další den ráno nás čekal výstup k jezerům, odpolední mapování transektů a stavění sítí. Do tmy jsme měli co dělat a transekt jsme nakonec dodělávali až další den. Nicméně, naše práce šla od ruky, chvátali jsme, co to dalo, a snažili se ušetřit na práci asistentů, kteří jsou tu neskutečně drazí. S platem 30K za den a nutností jim platit i ubytování v horské chatě (dalších 50K za noc) mě tak denně každý přijde na 640 Kč denně a jídlo. Ale jinak to v téhle turistické oblasti nejde, a tak je mou jedinou možností trochu práci popohnat. Za čtyři dny jsme byli hotovi a šoupeme se od jezer do kempu ve 3200 m. Stále se nacházíme v národním parku, a tak nám vymapování transektu zhoršuje nejen příkrý terén, ale i nutnost pohybovat se pouze po cestách. Nakonec se vede. Naše dva kilometry transektu jsou umístěny v prostoru, nelezou mimo povolenou elevaci a body jsou i dostatečně daleko. Chytací četě se do elevace vešly i sítě, a tak nás čekají normální pracovní dny. Dny hojně promývané vodou zhůry a potemnělé mlhou. Moje škrábance na noze se po každodenní desinfekci dostávají „očividně“ do pohody, ale přesto mě oteklost nohy mírně znepokojuje. S bahnem všude kolem se čistota nohou špatně kombinuje. Poslední den nás déšť doslova spláchnul od sítí při odchytu hejna papoušků. S pocitem, že nám někdo leje kýble vody do obličeje, s krvácejícími prsty a s touhou se těch potvor co nejdříve zbavit a moct tak sbalit síť, jsme ukončili práci na nejvyšších elevacích a se soumrakem se přesunuli ke Stevenovi (jednomu z našich asistentů) domů a těšili se na postup do nižších nadmořských výšek.

Následující den nás čekala neděle jak vymalovaná. Vydala jsme se s klukama do kostela, na obchůzku marketu, a tak vůbec pronést nějakou tu chytrou větu před komunitou. Už ráno jsme se ale nemohla na oteklou nohu skoro postavit. Při sezení v kostele mi navíc jakási paní ťuká na záda a říká, že moje noha krvácí. Opravdu, moje domněle suché jizvy se mi záhadně otevřely a teď z nich teče hnis a krev. Odpolení práci s komunitou ještě ustojím a večer s Josephem vymýšlýme co dál. Nakonec se pouštím do „operace“, kdy strhám nožem všechny strupy, nohu pořádně omyjeme a do rány prášek z antibiotických kapsulí brutálně nasypeme. Pár tabletek paracetamolu a můžu pokračovat v jízdě. Ženy z vesnice pro mě totiž připravily mumu – tradiční jídlo – a večerní sing sing. Perfektně tak zakončujeme práci na 3200 a 3700 m.n.m. A v noci mě čeká ještě jedna „operace“ tentokráte rozseklé hlavy Stevenovy ženy. Jo, člověk se tu přiučí lecčemus a postupně stejně zjišťuje, že lidi se šijou a spravujou skoro stejně jako ptáci u Makoně na stanici.

Nejširší nabídku průvodců a map Papuy Nové Guineje (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Bruno Somill

Cesta na další elevace je již tradičně ztížena sesuvy půdy a tak po propočtech cen aut a nosičů velím chůzi po celé délce úseku. Máme tedy před sebou asi tak sedm hodin pochodu. Krosničku si nesu a dokud jdu, tak se cítím velmi dobře. Jakékoliv zastavení se ale projevuje ukrutnou bolestí a pocitem, že se mi v noze otok přelévá. Bruno Somil (náš kemp ve 2700 m.n.m.) je ale nádherné místo, s nádherným „placatým lesem“ kde nám práce jde od ruky skoro sama. Transekt nám jen jednou protíná hluboké údolí s řekou, které bude třeba dosekat, ale pro sítě jsme našli ideální místo. Čeká nás tedy šest dní nerušené práce a i počasí nám tentokrát přeje.

Sinopass

Sinopass, místo kde máme plot na 2200 m.n.m., dostal své jméno oprávněně. Nikdy předtím bych nevěřila, že člověk může žít v permanentním mraku, který sem tam prší a chvílemi je úplně neprůhledný. Navíc nám nepřeje ani terén a transekt se nám různě kroutí a protíná několik hlubokých říčních koryt. Les je sice pěkný, ale chůze v něm velmi těžká a podobá se spíše horolezení.  Navíc mému průvodci je asi tak 12 let a běhá jak opice. Přes jednu proláklinu jsme se nemohli dostat, a tak jsme dostali povoleno porazit strom a překlenout ji tak. Povedlo se, strom padl tam, kam měl, vypadal dostatečně pevně, kluci ho přeběhli, osekali na něm cestičku … no já na něj vlezla a při pohledu na deset metrů pode mnou si vyprosila sestavit ještě zábradlí. Přesto jsem po každém úspěšném přechodu děkovala všem bohům tam nahoře.  Hned v následujících dnech zjišťuji,  jak moc hodní lidé v téhle vesnici žijí (a líbí se jim Kabáti, čímž mi denně vypráskají to, co mi chaboučké sluníčko do MP3 dobije). Spřátelení se sousedním papagraundem mi sice zabírá dva večery, ale nakonec mám povolení pohybovat se i po celém jeho krásném lese, jen sekat nic nesmím. Asistenti jsou tu navíc poměrně zruční, a tak mám z práce jen a jen radost. Poslední den na elevaci se učím vařit tamiok (kasavu) a balím jí nosičům na cestu. V minulém týdnu tady totiž došlo k přepadení zásobování do Jandra Mining Company a my proto raději volíme chůzi v noci. Nešťastně jsme totiž rozhlásili odhod na pátek, a tak je jedinou možností zmizet ještě za tmy. Na cestu tedy vyrážíme krátce po půlnoci a zpět do Kegesugo se dostáváme přesně s poledním. S večerem následujícího dne a s ukrutnou euforií přijíždíme „domů“ do Nagady.

Z prvotně plánovaného výstupu na Mt.Wilhelm se nám tedy stalo jakési cestování do hor a zpět, nahoru a zas dolů celým ústředním pohořím Nové Guineje. Ale prvotní patrolu mám plně za sebou a už se pomalu zase začínám těšit na další expedici.