Palácový park – za atmosférou carských honů

Terén Bělověžského pralesa býval oblíbeným loveckým revírem již v dobách Polsko-litevské unie a na výsluní zájmu se držel i v dalších letech. Zcela novým impulzem bylo zabrání tohoto území carským Ruskem, jehož vládcové s velkou oblibou vyráželi na hony nejrůznějších druhů zvěře. A zubr byl přirozeně velkým lákadlem. Bohužel, do té doby existující zázemí pro lovce naprosto nedostačovalo potřebám cara, členů jeho družiny a početného doprovodu. Definitivní rozhodnutí o výstavbě však přišlo až za vlády cara Alexandra III. (vládl 1881-1894). Ten vybral jako vhodného tvůrce Valerije Kronenberga (1859-1934), oblíbeného autora zahrad a parků nejen na území Polska, ale i Litvy či Ruska. Kronenberg se rozhodl využít některých již existujících prvků – např. rybníky, které zde byly vybudovány v 16. století. Ty byly rozšířeny, aby obklopovaly svah kopce, na němž později vyrostly lovecké chaty a paláce. Ty vznikly na místě, které se dnes označuje jako Palácový kopec. Celý komplex doplňoval uměle vytvořený, přesto přirozeně působící anglický park. V něm byla vysazena řada druhů stromů a rostlin, které byly pečlivě vybrány. Architekt navíc musel zohlednit i časté připomínky a zásahy samotného Alexandra III. V průběhu 80. a 90. let 19. století tak vznikl soubor paláců, loveckých chat, ale i administrativních a hospodářských budov (mj. lázně, stáje a garáže, zbrojnice…), které měly zajistit dostatečný komfort svým návštěvníkům po celou dobu pobytu v Bělověži.

Naneštěstí polsko-běloruské pohraničí patřilo v průběhu 20. století k oblastem, kterým dějiny nebyly příliš nakloněny. Přehnaly se tudy frontové linie 1. a 2. světové války, poválečné dělení území mezi Polsko a Sovětský svaz, které z původně jednolitého celku vytvořilo dvě samostatná teritoria, jejichž vzájemná uzavřenost trvá dodnes. Při návštěvě v současnosti může turista obdivovat pouze část z bývalé působivosti Palácového parku. Řada dřevěných budov byla zničena ve válečných letech, další byly určeny k demolici, protože jejich poškození bylo příliš velké. Největší škoda je samotného středobodu areálu – Carského paláce. Dvoupatrová budova se 134 místnostmi byla postavena ze dřeva, červených a žlutých cihel a byla opravdu zajímavou směsicí různých architektonických stylů. Kromě členů carské rodiny zde pobývali i další významní hosté – vrcholní představitelé meziválečného Polska, italský ministr zahraničí hrabě Ciano či velký milovník honů Hermann Göring. Zkázu přinesl až 17. červenec 1944, kdy zde při přechodu fronty vypukl požár, při němž shořely všechny dřevěné části budovy. Zbytek ruin byl odstraněn na začátku 60. let minulého století. Později byla na místě Carského paláce postavena nová budova, v níž teď sídlí ředitelství národního parku a muzeum.

Šťastnější osud čekal na Gubernátorský dvůr. Ten stojí hned na kraji parku a při příchodu jej nelze minout. Jde o nejstarší dům v polské části Bělověžského pralesa – byl postaven v roce 1845. Původní měl sloužit jako administrativní sídlo gubernátora z Grodna (město v dnešním Bělorusku), nocovali zde i členové výprav předtím než byly postaveny další objekty Palácového parku. Poté zde bylo umístěno muzeum, kde byly vystavovány předměty, upomínající na významné carské hony. V průběhu 20. století se využití Gubernátorského dvora měnilo – od nemocnice (v době 1. světové války), přes restauraci a informační turistické středisko, až po mateřskou školu (v 80. letech 20. století). Dnes zde sídlí vzdělávací centrum zaměřené na přírodu a její ochranu – což je asi nejvhodnější využití tohoto zajímavého prostoru. Odsud vede síť různých pěšin a stezek, které návštěvníka provedou celým areálem – nejenom k dalším zachovaným budovám, ale i do parku, který je hezkou ukázkou citlivého zásahu do původní přírody.

Do Bělověže většina lidí jezdí kvůli přírodě a zvířatům, ale bez návštěvy tohoto kousku místní historie by dojem z celého národního parku rozhodně nebyl úplný.

Nejširší nabídku průvodců a map Polska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Lesní dráhy

Při toulkách po zdánlivě nekonečných lesích Bělověžského parku můžete snadno narazit na staré koleje. A když je budete sledovat, možná objevíte místa s větší koncentrací kolejí, výhybek a zbytků budov. Jde o pozůstatky sítě místní úzkokolejné železnice, kterou zde založili v době 1. světové války Němci. Ti se rozhodli těžit v regionu dřevo, a protože odvoz dřeva pomocí vozů tažených koňmi nedostačoval, vznikl projekt železniční tratě. V průběhu let 1915-1918 byla vybudována síť 130 km kolejnic, k tomu se využívaly i kolejnice přenosné (dalších až 200 km). Železnice spojovala jednotlivá skladiště, odkud bylo dřevo odváženo na pily (v Bialowieži jich bylo sedm, další tři v blízké Hajnówce) nebo do továren na výrobu terpentýnu.

Zpracování dřeva a s ním spojená železniční přeprava fungovala až do sedmdesátých let 20. století. Poté byla stále více vytlačována automobilovou dopravou. Definitivní konec pro zdejší vlaky znamenal rok 1993. Dnes jsou v provozu jen úseky určené pro turisty (Hajnówka-Topiło, Hajnówka-Lipiny, Hajnówka-Postołovo), za tím účelem jsou udržovány v chodu tři lokomotivy (z toho jedna parní) a větší množství osobních vagónů. Vedení parku sice uvažuje o rozšíření vyhlídkových turistických tras, náklady na nutnou modernizaci nepoužívaných úseků však tyto plány odsouvají do neurčita. A možná že je to tak dobře. Opuštěné koleje a rezivějící výhybky uprostřed lesů tak nadále svádí symbolický souboj člověka s přírodou, v němž má příroda tentokrát navrch.