Rus Kotzebue se po svých velkých cestách ve vodách celého světa stal kapitánem lodi Imperátor Petr I.
KOTZEBUE Otto Jevstafjevič (* 18./29. 12. 1788, Tallinn, Estonsko, † 3./15. 2. 1846, tamtéž) – ruský mořeplavec původem z Pobaltí
Existence ruských obchodních osad na Aljašce, které v 90. letech 18. století zakládali A. A. Baranov a G. I. Šelechov pro Rusko-americkou společnost, vyvolávala potřebu vysílat na jejich podporu námořní lodi, jejichž dlouhé cesty (vedly zpravidla kolem mysu Horn a Tichým oceánem) přinášely obohacení geografických znalostí.
Takovou cestou byla plavba I. F. Kruzenšterna a J. F. Lisjanského v letech 1803–06. Na lodi Naděžda se jí zúčastnil Otto Kotzebue, syn německého spisovatele Augusta Kotzebue, jenž proslul mimořádnou pílí stejně jako nezměrnými sympatiemi k carskému Rusku. Mladší Kotzebue vstoupil do služeb ruského námořnictva a v roce 1814 se stal velitelem lodi Rjurik. S ní se o rok později vydal na cestu kolem světa s úkolem hledat spojení Tichého a Atlantského oceánu. Zároveň převzal vědecké úkoly v oblasti hydrologie a námořní navigace spolu s rozšiřováním geologických, biologických a etnografických poznatků o místech a oblastech, kudy měla vést plavba Rjuriku.
Členy výpravy se proto stala trojice vědců, z nichž vynikal německý přírodovědec a básník Adalbert von Chamisso (1781–1838), budoucí ředitel botanické zahrady v Berlíně. Naučil se některé jazyky Oceánie a přispěl k poznání Marshallových ostrovů. Jeho kniha Reise um die Welt (vyšla 1821 s podtitulem Poznatky a názory z objevitelské cesty pod Kotzebuem) představuje klasické cestopisné dílo německé literatury.
Ruská cesta kolem světa
Ruská briga vyplula v srpnu 1815 z Kronštadtu, zastavila se v Kodani a Plymouthu a vplula do Atlantiku. Přeplula oceán do Brazílie a podél jihoamerického pobřeží pokračovala k mysu Horn (23. 1. 1816) a do chilského přístavu Concepción. V březnu 1816 opustila jihoamerické pobřeží a zamířila k Velikonočnímu ostrovu. Pokračovala k Pitcairnu a pak přímo ke Kamčatce.
Kotzebue opravil cestou některé nesprávné údaje na námořních mapách, do nichž mohl zakreslit nově objevené ostrovy v Pacifiku. Dostaly jména hraběte Rumjanceva, generálů Suvorova a Kutuzova a dalších ruských velikánů. Koncem června 1816 Rjurik přistál v Petropavlovsku na Kamčatce a v červenci zamířil na sever k ostrovu Svatého Vavřince a k mysu Prince waleského. Při plavbě kolem Aljašky objevili námořníci z Rjuriku hluboký záliv (dostal jméno Kotzebue), o němž se domnívali, že je vjezdem do Atlantiku. Obrátili se zpět do Beringova průlivu a k Ruské Americe, jak se tehdy nazývala Aljaška.
V září 1816 zamířila ruská briga do San Franciska; pokračovala na Havaj a k Marshallovým ostrovům. Na pravoslavný Nový rok 1817 objevila její posádka Novoroční ostrov. Podrobně prozkoumala ostrovní skupinu Ratak. V polovině března 1817 se Rjurik vrátil na Unalasku a na počátku léta se pokusil znovu proniknout k severu. Ledové kry a neznámé mořské proudy nedovolily malé lodi s nepočetnou posádkou (navíc postiženou chorobami) pokračovat v cestě.
Rjurik proplouval dosud neznámými oblastmi Pacifiku a O. Kotzebue pokračoval v zakreslování dlouhé řady nově objevených ostrovů v Oceánii. Doplul k Filipínám a v únoru 1818 nastoupil cestu do Ruska. Proplul Sundským průlivem do Indického oceánu a k mysu Dobré naděje. Načas zakotvil v Kapském městě a v dubnu 1818 plul Atlantikem (se zastávkou na ostrově Sv. Heleny, kde byl tehdy internován Napoleon) k severu do Anglie. Posádka strávila dva týdny v Portsmouthu a potom se Baltským mořem v srpnu 1818 vrátila po cestě kolem světa do Kronštadtu.
Druhá plavba Kotzebueho
Uplynuly čtyři roky od návratu lodi Rjurik, když Admiralita pověřila O. J. Kotzebue velením na lodi Predprijatije,určené pro přepravu zásob do Ruské Ameriky. Na Kruzenšternův návrh dostal její kapitán řadu vědeckých úkolů a na palubu nastoupili tři studenti univerzity v Tartu (Dorpat), aby pozorováním a následnými odbornými publikacemi vytvářeli základ oceánografie jako nového oboru vědy.
Predprijatije opustila Kronštadt na počátku srpna 1823 a známou trasou přes Kodaň, Portsmouth a Kanárské ostrovy (kde však nesměla přistát, neboť zdejší velitel nechoval sympatie k carovi, jehož reprezentantem byla loď se znamením ondřejského kříže) zamířila do Rio de Janeira. V lednu 1824 obeplul O. Kotzebue Ohňovou zemi a v únoru zakotvila jeho loď v chilském přístavu Concepción. Po dvou týdnech pokračovala k souostroví Paumotu a zamířila opět do neznámých oblastí Pacifiku. Jménem lodi Predprijatije nazval velitel výpravy první nově objevený ostrov.
Ruská expedice pokračovala k Tahiti, kde zakotvila v místech budoucího přístavu Papeete. Odtud plula k souostroví Samoa a v dubnu 1824 zamířila ke Kamčatce. Po několika zastávkách na ostrovech v Oceánii zde zakotvila Predprijatije počátkem července 1824. Odtud pokračovala ruská loď přes moře do přístavu Nový Archangelsk na ostrově Sitka.
Kapitánská hodnost
V Ruské Americe zůstal O. J. Kotzebue se svými námořníky do března 1825, kdy se vydali podél severoamerického pobřeží do San Franciska. Až v prosinci 1825 vypluli k Havaji, kde velitel zařídil nutné opravy lodi, a odtud znovu do Nového Archangelska. Na podzim 1826 vyplula Predprijatije z Aljašky a s tenčícími se zásobami se jeho posádka vydala na zpáteční cestu. V Pacifiku (mezi Havají a Marianami) objevili ruští námořníci osamělý atol Bikini. Přes ostrov Guam zamířili do Manily, pokračovali Sundským průlivem do Indického oceánu, kolem jižního cípu Afriky k ostrovu Svaté Heleny a Atlantikem do britského Portsmouthu. Počátkem srpna zakončil O. J. Kotzebue v Kronštadtu svou druhou cestu kolem světa.
Jen krátkou dobu prožil Kotzebue po návratu v činné službě. Byl povýšen na kapitána a stal se velitelem lodi Imperátor Petr I. Zakrátko jej choroba donutila odejít do výslužby.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
