Otroctví na Mauriciu a život v zemi blbouna

Zelená záplava

„Říkal jsem si, že tak pomalé tempo bez problémů vydržím taky. Poprosil jsem o mačetu a začal skládat jedno stéblo cukrové třtiny za druhým. Pomalou, dalo by se říct, že nudnou, rychlostí. Zničeho nic začalo slunko pálit jak ďas, ruka umdlévala, prach se mísil s potem a mě neznámý hmyz si vybral zrovna mě jako ideální přistávací plochu. Padající prach se mísil s potem a nepříjemně štípal na kůži. Po půlhodině jsem mačetu zmoženě vrátil s tím, že jako zkouška to bylo zajímavé,“ povídal mi jeden z kamarádů cestovatelů, který si chtěl „zafrajeřit“ s mačetou v ruce mezi dělníky na poli s cukrovou třtinou.

„Jenomže, ty vole, já byl po půlhodině úplně hotový. Oni tam makají osm hodin. Mají fakt neuvěřitelnou fyzičku. To co vypadá jako líné sekání je ve skutečnosti drsná práce,“ konfrontuje sebekriticky vlastní zkušenost s egem „bílého muže“. Jeho příběh mi vytanul na mysli, když jsem stál v zelené záplavě třtinových stvolů na Mauriciu, ostrově na  východ od Madagaskaru. Zdejší třtinový cukr je nejlepším, jaký jsem kdy ochutnal a dneska už ho nekazí pachuť otrocké práce. Práce zdejších otroků totiž musela být ješlo o několik „levelů“ horší, než co jsem slyšel popisovat z Kuby.

Otrokářství

Vlastnit jiné lidi, podmanit si je a využívat hůř, než tažná zvířata, není vynález bělochů. Své otroky (v tom nejhorším slova smyslu) měli Mayové a další mesoamerické indiánské kultury. Mnohé z afrických kmenů si na svých výbojích lovili jiné lidi s cílem jejich zotročení a tuto tradici jen pak rozšířili o prodej bělochům, kteří se na kontinentu zabydlovali v rámci rozšiřování svých kolonií.

Mauricijské tropické podnebí vyhovující cukrové třtině zároveň s opravdu těžkou prací při jejím obhospodařování a sklízení a zároveň možnost „importu“ otroků z Indie a Afriky učinily Mauricius ostrovem nesvobody. Argus Prosper (věk 34, původ Malgaš), Beloni Alphonsine (věk 4, původ mauricijský kreol), Fidel Faraud, (věk 40, původ Ind), Precieux Bijou (věk 40, původ Mosambičan). Co mají tito lidé společného? Otrocký původ! Není vyloučeno, že se znali – pracovali totiž na stejné plantáži Double Espoir.

export_hs_gallery

Nadchl vás tento africký ostrov? Přečtěte si deník z cesty po Mauriciu a projeďte si zejména jeho krásné pláže!

V létech 1730 – 1820 tvořili otroci až 85 % ostrovní populace. Gubernátor sir Lowry Cole si na toto téma poznamenal: „…využití otrocké práce jak nejvíce to jde. Denní dávka potravin je stanovena na maximálně 1,25 libry (0,57 kg) kukuřice nebo 3 libry (1,36 kg) manioku.“ Listování v otrokářských knihách odhalí původ zotročených lidí mimo jiné na Guinei, v Malajsii, mozambickém a svahilském pobřeží, v Indii.

Otrokářství byl byznys, který rozhodně vynášel. Jediná společnost ( The Compagnie des Indes) dopravila do roku 1769 na ostrov zhruba 45 000 otroků. Zákaz obchodování s lidmi neznamenal zpřetrhání řetězce lov lidí – prodej – nákup. Jen se převedl na nelegální platformu. Stejně jako zákaz prohibice v USA či gorbačovském Rusku neskoncoval s pitím. Jen zmnožil zisky pašerákům. Odhady o nelegálně dovezených otrocích na Mauricius mluví o desítkách tisíc lidských bytostí.

Zlatý (?) kolonialismus

V mnoha afrických zemích lze s úspěchem polemizovat o tom, zdali bylo dobře, že se bývalé kolonie osamostatnily. Koloniální dům Eureka jako by vypadl z Chaloupky strýčka Toma. Dřevěné trámové, uvnitř knihovna, klavír, nádherné nádobí, velká zahrada a samozřejmě bílí majitelé.Otrokářské obchody popisované v tomto románu Harriet Beecher Stoveové se dají v pohodě „napasovat“ i na mauricijské podmínky.

„Tihle tvorové nejsou jako bílí lidé, to přece víte, ledaco snesou, jen to vzít šikovně do ruky. Tvrdí se sice, že tenhle druh obchodu zatvrzuje člověku srdce, ale já to jaktěživo nepozoroval. Jisté je, že jsem nikdy nedokázal jednat tak, jak si v našem fochu vedou někteří kolegáčkové. Viděl jsem takové, co dokážou vyrvat matce dítě z náruče a dražit je samostatně, i když ona při tom celou dobu ječí jako smyslů zbavená. Moc špatná politika kazí zboží – někdy tak, že je potom k službě úplně nepotřebné.“ Když se dnes podíváte do tváře Mauricijců, může vás překvapit rozdílnost rysů. Někteří připomínají Malajce, jiní Číňany, další nezapřou své africké předky. Čím to asi bude?

Perlička nakonec. Websterův výkladový slovník uvádí jako první význam slova „slave“ toto: Rodné jméno lidí – Slovanů – z jihovýchodní Evropy. Teprve pak píše o lidských bytostech, které jsou ve vlastnictví jiných a ztratily jakékoliv lidská práva a svobodu.

Topí Pigula absolvoval širokou škálu povolání: od kuchaře na horské boudě až k postu pedagogického pracovníka. Pracoval jako reportér Koktejlu, nyní je šéfredaktorem časopisu Travelfocus a stálým spolupracovníkem cestovatelského portálu HedvabnaStezka.cz, pro jehož čtenáře vede také kurzy digitální fotografie.