(* 18. 11. 1933 Brno) – český zoolog, ekolog a horolezec
„Ob vzniká soutokem Katuně s Bijí pod sibiřským městem Bijsk, skutečné prameny však leží stovky kilometrů daleko od tohoto místa, až vysoko v altajských horách. Zajímavý je především pramen Katuně – bez pochybnosti nalezneme místo, kde řeka vzniká, vytéká totiž z ledovcové brány Geblerova údolního ledovce.
První úsek horské řeky je podobný jako v našich horách. Veliký spád, kaskády, vodopády, ostré balvany a vyvrácené stromy. Přichází jeden přítok za druhým a brzy, mnohem dřív než bychom očekávali, se z Katuně stává mohutná řeka, jaké u nás už neznáme. Je tomu tak skoro ve vysokých horách, kde je dostatek srážek. Začíná řeka, která ohromuje svou silou.“
Voda v nejrůznějších podobách se stala náplní biologa a ekologa prof. Otakara Štěrby. Od roku 1960 působí na přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého a zabývá se hydrobiologií, zejména poznáváním podzemní části říčního dna jako samostatného životního prostředí. Poznávání vodních toků a jejich sjíždění doplňuje Štěrbův vědecký výzkum.
V roce 1961, při cestě z Pekingu domů se Otakar Štěrba zdržel několik dní v Mongolsku. Cesta na koni mezi pastevce nekonečnými stepmi v něm vyvolávala přání vrátit se znovu do této země. Využil první příležitosti a v srpnu 1964 se s mongolskou expedicí vydal do západních oblastí Mongolska.
V první zářijový den se vyjel z Ulánbátaru do ajmaku Bulgan a pokračoval do vzdáleného okresu Tosoncengel, kde Mongolská akademie věd zřídila seismickou stanici. Odtud vedla další cesta výpravy k jezerům Telmen-núr, Uvs-núr a Ajrag-núr. Před nástupem zimy se expedice vracela z Chovdu na jihozápad k dalším jezerům Chas-núr a Dörö-núr. Její účastníci se zastavili v lázních Chudžrít a v místech, kde stávalo historické sídlo Karakoram (Charachorin). Štěrba si pozorně všímal působení civilizačních prvků na mongolskou přírodu. Zajímal se o paleontologické nálezy, v cestopise Kde příroda vládne (1975) se zabývá i zprávami o sněžném člověku.
S mongolskými horolezci se Štěrba v květnu 1967 vydal do pohoří Ulán-tajga, k hoře Delgerhan. Vedoucím československé části expedice byl zkušený horolezec Rudolf Antoníček a jejími členy byli vedle Štěrby psycholog Chrudoš Valoušek, lékař Tomáš Pračke a Miloš Turek. Setkání s J. Štětinou Štěrbu přivedlo k projektu sjíždění divokých asijských toků. Podílel se také na konstrukci speciálního nafukovacího člunu pro sjíždění sibiřských řek a pojmenoval novou loď Matylda. Společně se Štětinou v červnu 1968 vystoupil na nejvyšší sibiřskou horu Bělucha (4 506 m) a vydal se do peřejí řeky Katuně, jedné ze zdrojnic veletoku Ob (630 km).
Himálajské vrcholy byly cílem horolezecké expedice Harámoš 1970. Její účastníci (J. Štětina, O. Štěrba, jeho manželka D. Štěrbová, Jan Červinka, Tomáš Pračke, M. Orolín, Josef Kývala a Vladimír Vacata) se 4. 7. 1970 s nákladní Pragou V3S a gazem vydali z Prahy do Kyjeva a Rostova. Pokračovali do Ordžonikidze (dnešní Vladikavkaz) a Jerevanu a přes Tabríz, Teherán a Mašhad se dostali do Afghánistánu. Přes Herát a Kandahár se dostali do Kábulu a pákistánského Islámábádu. Podél řeky Indu, po silnici Karakoram Highway, expedice dojela do vesničky Sasti a její účastníci se vydali k hoře Harámoš. Nezdařilo se dosáhnout jejího vrcholu, ale pět horolezců zdolalo Mani Peak (nazývaný Harámoš II, 6 300 metrů) – mezi nimi i první československá horolezkyně v Himálaji D. Štěrbová. Sportovním výkonem byla i zpáteční cesta přes Kábul a Herát v Afghánistánu do Íránu (Mešhed, Teherán a Tabríz), Turecka (Adana, Istanbul), Jugoslávie a přes Maďarsko domů.
S manželkou Dinou a J. Štětinou se v roce 1972 znovu vydali do Altaje. Horolezecký program vrcholil zdoláním hory Ak Tru Baaš (4 090 m). S Matyldou III, kterou představovala soustava tří nafukovacích válců, sjeli řeku Čuju (100 km) a pokračovali po středním toku Katuně (235 km) až po Čemalský práh. Přesunuli se na Tělecké jezero, kde se Štěrba věnoval biologickému výzkumu. Odtud se na závěr expedice vydali na řeku Biji, kterou sjeli až po její ústí do Obu (280 km).
Se Štětinou se z různých důvodů nevydal na Indus, ale o dva roky později se chystal sjet indickou Gangu. Tragická nehoda v předvečer startu, která způsobila smrt dvou zkušených raftařů, znamenala konec úsilí o sjetí horního toku posvátné řeky.
V květnu 1981 se Štěrba znovu vrátil na Sibiř. Ve společné československo-sovětské expedici (pod vedením J. Štětiny) na motorových plachetnicích Chvála Bláznovství a Magdaléna spluli řeku Ob od Bijska až k jejímu ústí v Severním ledovém moři (3 680 km). Na kajacích a kánoích sjeli další dvě zdrojnice Obu – Čebdar, Baškaus a Čulyšman a horskou řeku Pyža (100 km).
Počátkem 90. let se Štěrba vydal i se svou manželkou do Kanady, aby projel zdejší divoké řeky, směřující k severu. Letadlem se dostali do Calgary, odkud byl jen pomyslný skok k hornímu toku řeky Athabasca. Vydali se po ní na gumovém člunu s přívěsným motorem, který pojmenovali Ňuši. Projeli 555 km dlouhou trasu do města Athabasca a kolem Velké peřeje (Grand Rapid) se vydali 300 km k městečku Ft. McMurray a pokračovali k ústí Athabasky do stejnojmenného jezera, kam dorazili po 20 dnech plavby. Štěrbovi pokračovali po Velké otročí řece až po stejnojmenné jezero na severovýchodě Kanady. V Port Resolution se rozloučili s lodí Ňuši a vydali poznávat tento kout Kanady. Poznali vodopády Alexandra Falls na řece Hay. Podél řeky Mackenzie se dostali do Fort Simpsonu a stopem pokračovali po Alaska Highway do městečka Prince George a odtud do Vancouveru. Po dvou měsících se vrátili domů.
• Štěrba O.: Kde příroda vládne. Praha 1975; Štěrba O.–Štětina J.: Od pramene k ústí. Praha 1987; Štěrbová D.–Štěrba O.: Putování po kanadských řekách. Olomouc 1992
Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri
