Ostrov s vůní mučenky, čaje a sladkých ananasů – azorský São Miguel

Jako první osadníci

Povoaçao bývalo prvním místem na největším azorském ostrově (793 km²), kam vstoupila noha osadníka přivezeného z pevninského Portugalska. Řízenou kolonizaci na São Migueli Portugalci zahájili v roce 1444, byť z této vstupní brány na ostrov mnoho nezůstalo. Vlastně tu v přístavu stojí jen moderní čtverhranná brána, jakési stále otevřené věčné dveře mezi minulostí a současností. Na ostrov i dnes míří přistěhovalci, nyní zejména Ukrajinci, kteří ředí zdejší čtvrtmiliónovou azorskou populaci. Procházíme tedy s náležitou pokorou tímto dílkem s reliéfy hlav osobností z dávných i nedávných hlubin času. Uvědomujeme si zároveň, že tato brána je průchozí oběma směry. Ještě nedávno odsud totiž také mnoho místních lidí odešlo do emigrace v ochraně před častým řáděním živlů, epidemiemi, ale i chudobou.

Samotné městečko je velmi čisté a sídlí tu také místní soud. Ostatně každý ze šesti správních obvodů na ostrově má svůj. Úzké uličky oživují patrové domky s černými sopečnými lemy oken i dveří a také složitě vykládané vzory dlažeb klidné pěší zóny. Občas vás zláká některá z četných kaváren a cukráren, které nabízejí místní speciality. Často tu však mají jen určité variace na donuty a eklérky. Jejich přítomnost tady dokazuje fakt, že ze země také hodně lidí odcházelo, a to hlavně do Spojených států. Azorský původ emigrantů se dá jen stěží popřít, a tak mnoho letů na ostrov dnes začíná právě na západní straně Atlantiku. Potomci naturalizovaných Azořanů patrně hledají a asi i nacházejí své kořeny.

Do pekla vede okno!

Na obloze se střídají větší i menší mraky, které alespoň na chvilku zakryjí neúprosně žhnoucí kotouč neúnavného slunce. A máme-li opravdu štěstí, tak se z nebe spustí sprška jemných kapek občasného deštíku rozfoukaného mírným vánkem. Tolik osvěžující nebeské chladivo prostupuje naši kůží až k přehřátým svalům. Nohy nás zvolna nesou zelenými pastvinami oddělenými živými ploty směrem od horské vesničky Remédios. Světe, div se, že je tvoří rozkvetlé modré kvetoucí palice hortenzií. Kdysi je některý z námořníků dovezl z Japonska a teď už je tu občas kosí jako plevel. A to i velkou zemědělskou technikou! Cestu nám náhle přehradí reliéfně důraznější vyschlé údolí. Musíme ho přejít po úzké hrazdě mostku s mnoha schody dolů a pak zase nahoru. Ledva dosáhneme horní kóty úzkého mostku bez zábradlí, objeví se před námi temně černé útroby vyzděného kamenného tunelu, kterými kdysi spěchala voda ze zdejších akvaduktů. Zapínáme baterku na mobilu, skrčíme se a s hlavou skloněnou míříme na konec této úctyhodné stavby vedoucí dnes vlastně odnikud nikam. Tunel má dobrých padesát metrů na délku a zavede nás z pastvin plných hovězího dobytka do malého ráje. Na druhé straně tunelu poleví sluneční žár, jenž účinně rozbíjí clona větví skutečného pralesa. Vzduch prosakuje vlhkostí drobící se do titěrných kapiček a nesmělá cestička se vine bující vegetací, sytou zelení starého vavřínového lesa prorostlého zelenými stvoly zázvorovníků. Vůně kvetoucího zázvoru je nepopsatelně libá a prostupuje přítmím tajemného lesa i okolních strmých skal, ze kterých prýští křišťálově čisté pramínky všudypřítomné vody. Přesně tak nějak jsme si představovali prales, i když jsme jen v subtropickém podnebném pásu. Je tohle opravdu cesta do samého pekla? Voňavá a krásně zelená, plná bujícího života? Tak to bude asi pravda, že cesta do pekla bývá vlastně z toho našeho světského pohledu vlastně hezká…

Balvanité koryto potoka v tomto hlubokém a protáhlém údolí překračuje na dvou místech v rozkročených obloucích kamenný akvadukt se zrezivělým potrubím, místy už hodně děravým. Procházíme jeho okny v nejspodnější části, doslova pokryté vzorníky různých druhů kapradin tvořících jakousi přírodní vertikální zahradu. Potemnělé panorama zašlé stavby někdejší životodárné infrastruktury budí melancholickou vzpomínku na umění předchozích generací, které tu s obrovským nasazením vybudovaly vodovod až do svých vesnic a přístavů při pobřeží, hlavně do nedalekého hlavního města Ponta Delgady.

Cestička se vine po břehu potoka, jindy asi dost divokého, a košaté hlízy zázvoru, které tu, obdobně jako bobkový list, nikdo nesbírá, zasahují do svahu i ke korytu potoka. Obraz pralesní idyly dotvářejí rozložité deštníky stromových kapradin, které musely kdysi také překročit oceán, protože pocházejí až od protinožců. A k tomu se k nebi tyčí podivně symetrické kmeny a větve pravěkých araukárií s jehlicemi různých tvarů a velikostí. Ticho lesa náhle přeruší zvuk tříštící se vody. Před námi se noří dnešní cíl naší cesty, na které jsme nikoho nepotkali. Přitom peklo by zasloužili mnozí… Vstup do pekla není vůbec ledajaký. Ze zelené hradby bujné vegetace se noří mohutný skalní převis, v jehož kolmé stěně zeje tmavá okrouhlá díra. Vznáší se dobrých pět metrů nad okolním terénem a z jejích temných útrob, o nichž nic nevíme, vytéká nepříliš vydatný vodopád. Pod zelenkavě mechem a řasami obrostlou skalou se řítí do hlubin malého jezírka. Neuvěřitelná harmonie živé a neživé přírody, nikde žádní turisté, jen prales, lomoz tříštící se vody a okno do pekla (Janela do inferno).

Zpátky do pohádky – Ribeiros dos Caldeiros

Sjíždíme vypůjčeným autem ze čtyřproudé silnice mimořádných kvalit. Ty tu místní vybudovali hlavně díky štědrým evropským dotacím, protože ekonomicky pokulhávající portugalské Makaronésie zahrnující kromě Azor i Madeiru tuto finanční injekci jednoduše potřebuje. Zelený ostrov, jak se také největšímu azorskému ostrovu říká, je doslova protkán silnicemi, za které bychom se nemuseli stydět ani u nás. Navíc zdejší terén není nijak jednoduchý, a tak je tu nepočítaně mostků a mostů a také jeden dvoudílný tunel při jižním pobřeží. Jeho dvě části nejsou odděleny jen tak zbůhdarma, ale proto, že mezi nimi doslova letí k pobřeží mohutný proud vysokého vodopádu. Nejméně třicetimetrový gigant stojí za krátké zastavení. A stejně tak zdejší odpočívadla. Ta jsou opravdu dokonalá. Vlastně se jedná o malé botanické zahrady s řadou kamenných grilů a posezením pro náhodné hosty. Azořané sem zajíždějí na nedělní merendy, pikniky, kterých si užívají zdejší velkorodiny opravdu rády.

Ale zpátky k našemu novému cíli. Leží v severovýchodní části ostrova před městečkem Nordeste. Vybíráme prudké serpentiny a vtom hradbu zeleně, z níž odkapává voda, rozčísne prudký svazek slunečních paprsků.  Osvítí protilehlou skálu, z níž se řítí mohutné kaskády rozložitého vodopádu. Dominuje úzkému údolí překlenutého obloukem kamenného mostku. Okolní prudké stráně jsou osázené skupinkami stromovitých kapradí, kvetoucích zázvorových polí i nekonečných plantáží modrých hortenzií a jiných barevných květin, zelených mechů i další vegetace. Lidské úsilí tu po dlouhá staletí vytvarovalo přírodu do naprosté dokonalosti v pohádkově okouzlující kulturní krajině s dramatickým odstupňováním hned několika vydatných vodopádů. Voda také do této oblasti lidi před staletími přivedla.

První osadníci poznali potenciál vody a do údolí vestavěli čtveřici kamenných vodních mlýnů, které jsou netradičně poskládaný v terasách nad sebou. Přivedli k nim proslulou levádu, vodní náhon, jenž v kamenných žlabech vede až na horní mlýnská kola. Ta neúnavně otáčela mlýnskými kameny a mlela mouku. Ale vše tu bylo trochu jinak, nežli to známe z našich končin. V mlýnech se tu přímo nebydlelo, a tak jsou to vlastně jen malé provozní budovy s jednoduchou, leč věky osvědčenou technologií. Mlýny zaujímají až akrobatickou polohu, když jsou stísněny na malé skalnaté terasy na strmé stráni. Právě nad nimi se pak nacházejí mnohem větší obytná stavení, dnes neúprosně proměněná ve zbytnou turistickou infrastrukturu s roztodivnými, zaručeně azorskými suvenýry. Když je ale otočíte, zjistíte, že je nikoliv překvapivě vyrábějí v Číně…

Pro nezmary mezi námi mají místní průvodci připraveny helmy a neoprénové obleky. Jsou rozloženy na kamenném zábradlí mostku a čekají na lapené zvědavce, kteří touží po dobrodružné cestě polovyschlým kaňonem potoka. Novému sportu propadlo asi poměrně hodně lidí, soudě alespoň podle velkého zájmu příchozích. Ti ve skupinkách sestupují k potoku. Většina návštěvníků však na místo adrenalinových zážitků jen kondičně šplhá po okolních cestičkách ve stráni, prohlíží si mlýny, vodopády i neunavující krásu ostrovní vegetace. Jsme jako v botanické zahradě, ostatně tento dojem budí vlastně celý ostrov São Miguel.

Ráj na Zemi leží na dně kaldery

Skutečný ostrovní ráj však nacházíme v geologicky nejstarší východní části ostrova, jenž svým protáhlým tvarem někomu připomíná okurku a jinému ponožku. Leží na dně rozsáhlé kaldery ohrazené pásem lemujících čedičových vrcholů, která má v průměru přes pět kilometrů! S vychýlením mimo její střed stojí městečko Furnas, snad vůbec nejhezčí místo na ostrově, když už bychom si tedy opravdu měli něco vybrat. Již z dálky jsou nad městem patrné žlutavé parní vývěry štiplavých sopečných plynů. Jsou poměrně hlasitými svědky toho, že kaldera jenom spí a obrovské geologické síly se mohou opravdu kdykoliv probudit. Jsme v nádherném místě plném bujné a neuvěřitelně druhově pestré zeleně, s nádhernými vilami s litinovými balkonky i věžičkami, rozvlněnými štíty, ale i rozsáhlou vodní plochou Furnaského jezera (Lagoa furnas). To vyplňuje jihozápadní část kaldery a obklopují ho poměrně husté lesy. Ale vše jen do času. Je to vlastně totiž jen podmíněný ráj, který dneska existuje, ale zítra po něm může zbýt jen hezká vzpomínka… Přesto tu lidé trvale žijí, posedávají v četných městských parcích, vykládají si,  bezstarostně vedou malé krámky s čerstvými výpěstky nebo prodávají místní likéry z Povoaçaa nenasytným turistům.

Město vyniká neuvěřitelným zahradnickým uměním, které sem dovezli skotští krajináři. Zejména José do Canto jako příslušník přední azorské rodiny neváhal proměnit celý jeden břeh zdejšího jezera v ohromnou botanickou zahradu, v níž mnohé překvapí mohutné blahovičníky a železnatce, stromoví z druhého konce světa. Podnebí s vydatnými srážkami po většinu roku těmto zahradnickým trendům velmi přeje. A tak i nebezpečné sopečné fumaroly s typickými kouřovými clonami místní zabudovali do jednoho velmi pěkného parku s pečlivě stříhanými keři červených ibišků a rozevřenými paraplíčky stromových kapradin. Jednoduše s Furnasany hrajeme tuto milosrdnou hru na schovávanou a z úctyhodné dálky sledujeme vřící žlutě zbarvenou vodu i bublající bahenní sopky. Na druhou stranu však dbáme doporučení milých průvodkyní z nedalekého interpretačního centra vulkanismu a ochutnáváme různě teplou, či místy i jednoduše jen studenou vodu z celkem třiceti pitných minerálních pramenů. Jeden z pramenů je zase tak horký, a přitom málo mineralizovaný, že si k němu místní chodí dělat třeba capuccino… Blahodárné léčivé vody se již v polovině devatenáctého století staly zdrojem pro lázeňskou tradici, která trvá dodnes. Byť v poněkud jiných kulisách. Moderní lázeňství sází na wellness areály hotelového typu. Do jednoho takového nakonec vstoupíme i my.

Jen pár stovek metrů od proslulé furnaské botanické zahrady, kterou se zřetelným skotským rukopisem zafinancoval bohatý židovský obchodník Vazco Bensaude, stojí někdejší lázeňský dům. Protáhlou budovu si však před nedávnem vzali do parády moderní architekti a vytvořili z ní naprostou perlu. Již tak unikátně postavenou historizující budovu ponechali jen v obvodovém plášti a její interiéry zcela přestavěli v moderním strohém, ale příjemném duchu. Moderní pojetí pracuje i s okolní zahradou a parkem, jenž oživuje bublající jezírko s vývěry sopečných plynů a prameniště termální vody. Ta prýští snad ze všech okolních svahů. Uvnitř lázní voní skořice a vanilka a jinak potemnělé chodby umně prosvětlují vnitřní zahradní kapsle. Vrcholovým zážitkem je v dnešním hotelu Octant ovšem až samotné prožití teplých pramenů na vlastní kůži. Nacházíme tu hned několik vnitřních a jeden vnější termální klidový bazén. Všechny jsou naplněny rezavo-hnědavou železitou vodou. V nejteplejší nádržce dosahuje teplota plných 40 stupňů Celsia. Tam stěží vydržíme déle než pět minut, a když někdo setrvá déle, jako jedna z turistek, sotva se z bazénku vyplazí a jako zmlácený posléze uvadne do přistavených lehátek… Však ne nadarmo vás hned při vstupu poučí, že je třeba hned po tomto nadmíru teplém potěšení oželet dosavadní tepelný komfort a vlézt do protilehlého „studeného“ bazénku, který má pouhých 23 stupňů. Tak jsme dali na tuto radu a je pravda, že nás náhlá únava nezasáhla ani zdaleka… A kdo nemá dost, tomu lze doporučit parní lázeň zakončenou masáží z ledové tříště. Téměř tři hodinky zdejší lázeňské péče prakticky hned ukázalo své plody. Vypjatá pleť, žádné vrásky, lehké nohy a našimi těly prostupuje příjemně chladivý pocit.

Při odjezdu ze středu ráje, těsně při severním břehu Furnaského jezera naší pozornosti neunikne, že také tady matička Země těžce oddychuje na nevelkém zjizveném pahorku zvaném Grena, plném šrámů se syčícími parními vývěry. Jeho úbočí je však poseto zvláštními, jakoby krtčími hromádkami, na nichž nacházíme malé cedulky s vizitkami blízkých restaurací. Narážíme tak nevědomky na přípravnu, či chcete-li samotnou kuchyni, v níž se po několik hodin přirozeně vaří a dusí místní specialita – cozido. Máme štěstí, a tak brzy přijedou chlapi s dlouhými bidly s háčky na konci. Ti nejprve rozhrnou navršené kopečky hlíny a pak odklopí víko betonové skruže. Z ní pak bidly vytáhnou dva hliníkové hrnce překryté plátnem a šup s nimi do přistaveného auta, aby jej dychtiví turisté mohli mít co nejdříve na svém stole v nedaleké restauraci. Prý je to pochoutka, různé druhy masa spolu s jelítky a spoustou zeleniny. Proti gustu žádný dišputát.

Nejširší nabídku průvodců a map Portugalska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Sladké plody atlantského slunce

Azory a jejich největší ostrov opravdu nepoznáte, aniž byste ochutnali tamější vynikající mučenku a drobnější, zato však naprosto delikatesní ananas. Obojí se tu pěstuje už po staletí, ananasy ale až od poloviny devatenáctého století.

Za návštěvu stojí hned několik ananasových plantáží přímo na předměstí Fajã de Baixo před branami sedmdesátitisícového hlavního města Ponta Delgada. Obydlí u plantáže Augusta Arrudy svou skvělou podobou odkazuje na bohatství, která tato broméliovitá rostlina přinesla svým pěstitelům na Azorách. Tato největší plantáž není otevřenou prostorou pod širým nebem, nýbrž tu ananasy rostou v uzavřených sklenících. Přece jen se jedná o tropickou rostlinu. Není ovšem ananas jako ananas. Kombinace skleníkového prostředí a tropického ovoce vykonala své. Azorská varieta plodu ananasu není vůbec velká, spíše naopak, a běžné exempláře tak dosahují váhy mezi jedním a dvěma kilogramy. Oplývá však náramnou vůní a mimořádně jemnou sladkostí, zatímco u nás jsme zvyklí spíše na jeho poměrně agresivní a poměrně specifickou chuť. I proto je oblíben u evropských cukrářů, kteří spolknou velkou část jeho roční produkce. Azorský kultivar je snad i proto poměrně drahou záležitostí, když kilogram jeho váhy si pěstitelé cení na 250 Kč! Právě na plantáži ovšem pochopíme, že pěstování ananasů má svá specifika a obnáší poměrně hodně těžké práce s neustálým přesazováním, dezinfekčním dýmováním skleníků, ale také s odplevelováním, sklizní, množením a podobně.

Žlutooranžová barva azorských ananasů v kupujících budí trochu nedůvěry ve srovnání s normálními ananasy. Proč kupovat místo velkých plodů ty menší a ještě podezřele tmavěji zabarvené? Ale kdo koupí, neprohloupí. Místní je tu jedí tak, že jim jen uříznou horní čepičku s chocholkou listů a pak vnitřek buď jako celek vyříznou a rozkrájí i s vnitřním stvolem, anebo obsah rovnou rozmixují a následně vypijí širokou slámkou. Druhá alternativa je výhodnější v tom, že vám nevyteče chuťově nenapodobitelná šťáva. Ta je opravdu velmi jemná a vskutku příjemně sladká. Po prohlídce plantáže vám z plodů vymačkají čerstvou šťávu. Ta se nechává také zkvasit v několika ostrovních likérkách a vyrábí se z ní oblíbený sladký alkohol. Ostatně podobně jako z neméně chutných plodů mučenky. Nejlepší likérku můžete navštívit ve městě Ribeira Grande při severním pobřeží ostrova. Jmenuje se Mulhot de Capote a tradice výroby zdejšího mučenkového likéru zvaného Ezequiel se počítá až k roku 1936. Stojí nenápadně na okraji města na cestě od jeho centra směrem na horské sopečné jezero Lagoa do Fogo.

Když v minulých staletích zoufalí obyvatelé ostrova zkoušeli ve zdejším problematickém podnebí ekonomicky výhodně pěstovat různé plodiny, objevili nejprve pomeranče a posléze také čajovník. Zatímco pomerančový boom netrval dlouho, protože místní plantážnickou produkci brzy zlikvidovala plíseň, pěstování a zpracování čajovníku se na ostrově udrželo až dodnes, i když spíše jako evropská rarita. Není totiž v Evropě jiného místa, kde by se takto pěstoval čaj. Jedná se tak o jedinou evropskou značku zeleného i černého čaje, kterou můžete ve třech výrobnách také zdarma ochutnat z historických velkokapacitních barelů. Největší ze všech je Gorreana. Rozkládá se i s protilehlou plantáží na severních svazích strmých sopečných kopců přímo u hlavní silnice podél severovýchodního pobřeží. Vyplatí se tam však dojet už tak kolem deváté ranní, kdy se otevírá, abyste se vyhnuli dychtivým davům ne vždy ukázněných turistů. Prohlídka manufaktury je zdarma a uvidíte při ní celý proces zpracování sklizených čajovníkových listů podle jednotlivých kategorií až po nejkvalitnější zelený čaj z nerozvinutých vrcholových lístků, kterým se říká Orange Pekoe. Pokud ale chcete vidět, jak se čaj sklízí, radíme, abyste se vydali turistickou stezkou protínající samo o sobě zvláštní prostředí přilehlé plantáže s pravidelnými řadami pravidelně stříhaných čajovníků. Mechanizace při sklizni je vlastně dodnes poměrně omezená, a tak zelené zlato sklízí motorovým sběračem vždy čtveřice silných chlapů, dva po každé straně. Produkce se vyfoukává přímo do připevněných pytlů, následně se nakládá na vozy a sváží do továrny.

Pokud chcete zážitek z čaje osvěžit nějakou místní cukrovinkou, nabídnou vám v tovární čajovně slavné košíčky quesadillas. Jedná se o poměrně hutné sladké pečivo plněné ananasovou, mučenkovou nebo pomerančovou náplní. Pakliže však chcete ochutnat originální příchuť náplně tohoto pečiva, pak je třeba se vydat do historického hlavního města Villa Franca do Campo, konkrétně k jeho jachetnímu přístavu. Tam na dolním konci ulice stojí slavná cukrárna. Ta v roce 1926 zjistila, že hosté milují jeho tvarohovo-mrkvovou náplň. Ta má opravdu něco do sebe, i když škarohlíd by konstatoval, že je tento druh pečivo poněkud „dusivý“, či dokonce těžký…

Okruhem sopečných jezírek

Západ ostrova vyplňují hory. Sopeční velikáni jsou však málokdy zcela obnaženi, protože zdejší nízká oblačnost jim poskytuje i v létě skoro každý druhý den cudný háv. V horních partiích těchto velikánů však v takových případech není mnoho vidět a je dobré počítat, že na rozdíl od pobřeží, kde teplota ve stínu běžně přesáhne i třicet stupňů, tady budete bičováni větrem, občasnými deštíky a nejméně o deset stupňů nižšími teplotami.  

Říká se, že na Azorách se vyskytuje téměř 1800 sopek, ať již vyhaslých, anebo jen dočasně spících. Ovšem kromě velkých kalder s relativně rozlehlými jezerními plochami právě ve vrcholových partiích západní části ostrova existují rovněž menší sopečná jezírka. Ta ovšem svou velikostí odpovídají mnohem kompaktněji působícím a přitom velmi působivým středoevropským představám o vulkánech. O tom jsme se tedy šli přesvědčit i my, když jsme se rozhodli pro vrcholový trek právě touto oblastí. Vybrali jsme si velmi vhodný den, protože dopoledne tu pršelo, a tak sem z obavy před dalšími vodními přívaly mnoho turistů nedorazilo. Ovšem výstup poněkud kalil silný vítr, a to zejména v nejvýše položených místech trasy.

Do počátečního strmého stoupání nás účinně kryjí zkolabované tunely po lávových splazech. Stezka se však rychle rovná a my vstupujeme do vlhkého lesa. Okolní skaliska jsou jako opracovaná tisíci kameníky a porůstají je koberce mechů, kapradí a rašeliníků. Ty tvoří úžasné zelené vodopády. Jehličnaté stromoví zbarvují došeda plástve lišejníků. Z lůna lesa znějí trylky mnohých endemických druhů ostrovního ptactva, včetně červeného hýla nebo lesňáčka. Po dopoledních deštích si mírný vánek pohrává s kapičkami, které vytrvale ulpívají na všem i všech, kdo lesem prochází. Na prvním rozcestí se dáváme doleva směrem k Lagoas Empadadas, dvojici náramně pohledných jezírek na dně zalesněného kráteru. Stezka pěti jezer pak pokračuje směrem vzhůru. Les postupně řídne a ustupuje deštěm a větrem bičovaným travnatým plochám se zakrslými keři. Kopec nám doslova roste pod nohama, a brání se tak rychlému zdolání. Teprve na jeho samotném vrcholu pochopíme, že jsme slezli další hranu kráteru. Beze slov hledíme do propasti pod námi. Na samotném dně kaldery se třpytí zelenkavá hladina sopečného jezírka. Pro silný vítr balancujeme na úzké pěšince vedoucí po hřbetu temného kráteru a obdivujeme okolní dramatickou krajinu. Z jedné strany útroby kráteru, z druhé strany strmý svah sopky končící až někde v nedohlednu… Na první pohled je ovšem jasné, že jsme na ostrově. Kolem nás se ze všech stran rozkládá širý oceán a v popředí před ním zubatá řada strmých sopečných kuželů. Příroda tu intenzivně útočí na naše smysly a my se jí s pokorou zcela podvolujeme. Azořané, máme vám co závidět, byť České středohoří není v tomto ohledu také vůbec špatné!

V čem bychom se mohli od Azořanů učit

Azořané jsou náramně milí a klidní lidé. Čiší z nich pohoda. Ačkoliv na silnici nezřídka provedou roztodivné kousky od myšek až po větší akce typu náhlého zastavení či odbočení bez předchozího zablikání, jezdí jinak v zásadě bezpečně. V nepřehledných změtích uliček vesnic i městeček vám rádi poradí, nebo alespoň ukážou cestu, protože asi jen málokdo z nás hovoří plynně portugalsky. Kromě toho se i usmějí a pokynou rukou s přáním šťastného dojetí do cíle. Nikdo nikam nespěchá, na silnici nikdo nikoho neutiskuje ani nepřetlačuje. Řízení i chůze jsou tu radostí, byť chodníky jsou mnohde ve městech nezvykle úzké a projde po nich jediná osoba, a to ještě sotva. Prostornější lidé tu proto často aplikují chůzi stranou, aby se vešli s těsně projíždějícími auty…

Moc rád bych se podobně vyjádřil o Češích. Bohužel se mi to nějak nedaří, a tak se omezím na strohé konstatování, že by nám více této ostrovní zdvořilosti neublížilo. Je tu totiž jednoduše znát, že se tu při zdejší malé komunitě myslí na to, že souseda určitě potkáš i další den. Je fajn, že tento přístup Azořané stále ještě uplatňují i vůči turistům. To svědčí o tom, že tu turistický ruch patrně ještě nepřekročil hranici udržitelnosti…

Co nás ovšem tady opravdu nadchlo, je zahradnické umění a péče o veřejná prostranství. Současně je však třeba přiznat, že snažení zahradníkovo značně podporuje příznivé azorské klima s přehršlí srážek a relativně teplým podnebím bez celoročních mrazů. Navíc sopečná půda oplývá úrodností, a tak je vlastně velmi snadnou radostí zasadit rostlinku do země, aby zázračně rychle narostla a vydala maximum svého užitku, ať jde o plody, anebo jen dekoraci. Na ostrově se kromě toho prakticky neustále uklízí, seká tráva nebo ořezávají větve přerostlých stromů a keřů.

Obzvláště velkou péči pak Azořané věnují svým svatým. Přísně katolický ostrov je rozdělen farnostmi nejrůznějších svatých, s nimiž jsou v průběhu roku spojeny odpovídající slavnosti. Oslavy se tak konají prakticky každý den, jen vždycky o kousek jinde. Kupříkladu v Sete Cidades, tedy v bájných Sedmi městech potopené Atlantidy na dně druhého velkého kráteru na ostrově hned se dvěma sopečnými jezery jsme byli užaslými svědky nekonečné trpělivosti a komunitní spolupráce mezi místními lidmi. Pro svého svatého, v daném případě svatého Mikuláše, tu sousedé společnými silami doprostřed silnice vysypávají do dřevěných geometrických šablon nekonečně dlouhé mandaly tvořené z modrých okvětních lístků hortenzií, zeleného jehličí a obarvených hoblin. Protilehlé domy vždy z poloviny nachystají svoji část silnice, a tak se tu za chvilku skví několik stovek metrů různobarevných a tvarově bohatých kobercových vzorů, a to až k samotnému farnímu kostelu. Spolupráce na tomto kolektivním a přitom zoufale pomíjivém díle utužuje vztahy mezi lidmi, posiluje sounáležitost i náboženskou víru. Tím by nám Azořané mohli být také příkladem. Izolovanost ostrovů a odkázanost nejen sám na sebe, ale i na druhé představuje zázračný koktejl podmínek pro zdárný a zdravý rozvoj lidského společenství.

Na několika písečných plážích ostrova, kde se dá naprosto skvěle vykoupat, najdete všude zdarma převlékárny, sprchy a toalety. Bonusem budiž zapojení nápadité moderní architektury do těchto veřejných staveb. Jenom prosté záchodky tu mají mnoho zajímavých tváří, které dokonale splývají s krajinou. Futuristická byla jejich podoba jak u Furnaského jezera, kde jsme se marně obávali, že voda z podivných umyvadel z lávových desek přece nemůže při daných tvarových a kapacitních parametrech vůbec odtéci… Zážitkem však byla i návštěva toalet s převlékárnami na severním pobřeží u rybářského přístavu Porta Formosa. Ty zvenčí budily dojem kamenných budov jako vystřižených z pravěku, postavených z tmavého lávového kamene, jenž splýval s okolními skalami. I rozhledny a návštěvnická centra vynikají nápaditostí, respektují krajinu, fungují pohledově a je opravdu radostí je navštívit a zažít. Vtip, nápad a neotřelost v přístupu, přitom materiálová zdrženlivost postavená na místní tradici a k tomu všudypřítomná nálada jsou cenným zbožím, na které se u nás tak často nenaráží. Již kvůli němu se sem vyplatí doletět a něco z něj dovézt i do našich zeměpisných šířek!