Ostrov, který si umí postavit hlavu

Ikárie je řecký ostrov ve východní části Egejského moře, který leží stranou turistických tras. Zatímco na Malé Kyklady či Santorini s malebnými vesničkami míří každé léto přeplněné trajekty, na Ikárii se devítihodinovou plavbou z Athén vydá jen málokterý dovolenkář. A přitom se tento svérázný ostrov pyšní vlahým klimatem a tak zajímavou historií.

Od ostatních řeckých ostrovů, trpících nedostatkem vody a prachem z vyprahlých strání, se Ikárie liší především voňavými borovicovými háji s potůčky, v nichž voda zurčí i v nejprudším létě. Místní nadšenci zde vyznačili turistické trasy a připravili kreslenou mapu, s níž lze podniknout treky soutěskami provoněnými divokým tymiánem. Páteří ostrova je horský pás, přes který vede jen jedna klikatá silnička. Místní domky se střechami z všudypřítomné, i když ne právě pohledné břidlice jsou roztroušeny v zarostlých svazích, a tak se stále cítíte uprostřed divoké přírody. Modrobílou vesničku s fotogenickým kostelíkem zde nenajdete.

Ikarská příroda má však málo obdivovatelů. Na ostrově, který se v Řecku řadí k těm větším, žije jen sedm tisíc obyvatel a počet turistů se počítá spíš na stovky. Jedinými živějšími místy je přístav Agios Kirikos s lázněmi Therma, kam směřují především domácí návštěvníci, a Armenistis s dlouhými písečnými plážemi. Ty v létě přivítají hlavně nudismuchtivé Němce. Co na tom, že pláž lemují cedule „No nudism“. Na Ikárii nikdo nic neřeší.

Turismus se zde rozvíjí teprve od 90. let 20. století, kdy vzniklo pár hotelů a malé letiště. Ikarští totiž o turisty a jejich peníze nikdy moc nestáli. Složitá historie ostrova je naučila stát vždy stranou a spoléhat se jen sami na sebe.

Nejširší nabídku průvodců a map Řecka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Lidé na Ikárii se vždy museli o svůj ostrov těžce bít. Ve středověku sem podnikali nájezdy piráti z vedlejších Furnijských ostrovů. Místní tehdy neutekli před přesilou, ale stáhli se z břehů do vnitrozemí, kde si mezi vegetací stavěli dobře skryté domy se stěnami i střechou z šedivé břidlice. Piráti přestali s vpády, neboť mysleli, že lidé ostrov opustili a není tedy co kořistit.

Ikarští si dokázali postavit hlavu i v roce 1912, kdy z Agios Kirikos vyhnali tureckou posádku a vyhlásili nezávislost na Osmanské říši, pod jejíž správu tehdy ostrov patřil. Na pět měsíců byla Ikárie samostatným státem s vlastní armádou, poštovními známkami a státní hymnou. Bylo to však těžké období, docházely zásoby, nefungovala doprava ani komunikační služby.

Největší rána osudu přišla po 2. světové válce, kdy athénská vláda na vzdálený ostrov vystěhovala 13 tisíc nepohodlných komunistů. Nepočetné obyvatelstvo skalnaté Ikárie nebylo na příchod takových davů připraveno a samotné Athény nehodlaly poskytnout žádnou podporu. Zase přišly kruté časy nedostatku jídla a nemocí. Deportovaní bolševici se však s místním obyvatelstvem dobře sžili a dodnes volí většina ostrovanů komunisty. Ikárii se začalo říkat  „Rudá skála“.

Athénská vláda tehdy se zlostí přihlížela, jak se místní bratří s vystěhovanými disidenty. Jediné, co mohla dělat, byla izolace ostrova, jenž proto zůstal zcela zanedbán a dlouhé roky zde nedošlo k žádnému rozvoji infrastruktury. Ještě v 70. letech tu neměli elektřinu, teplou vodu ani zpevněné silnice.

Na druhou stranu právě proto si Ikárie dodnes uchovává původní atmosféru neovlivněnou davy turistů. Na pohnutou minulost se dnes snaží zapomenout a jedinou historkou, již vám místní budou rádi vyprávět, je legenda o bájném Ikarovi, který se údajně zřítil u břehů ostrova.