Ostrov Bunaken

16.4.
Po snídani se vydáváme na cestu zpět do Manáda. Místo náklaďáčku přijelo cosi, co zdánlivě připomínalo malý autobus. Je neuvěřitelné, že něco takového ještě jede. V dalším dopravním prostředku jsme se s Tondou pohádali, protože v něm byla tak malá sedadla, že my dva jsme se prostě vedle sebe nemohli vejít. Buďto já jsem seděla na půl zadku do uličky, nebo byl Tonda půlkou těla ven z okýnka. Samozřejmě jsem za to mohla já, protože Tonda mi říkal, že si mám sednout dozadu mezi ostatní cestující a ta naše velikost se nějak vykompenzuje někým jiným. Vrchol všeho bylo, že jsme ještě museli zaplatit za batoh. K obědu si dáváme na tržnici pečené kuře, ale klidně se ještě mohlo hodinu péct.

V našem hotýlku kontrolujeme stav druhého batohu a dostáváme radu, jak se dostat na Bunaken, ostrov vzdálený asi hodinu cesty lodí. Jelikož je výjimečně veliký odliv, veřejná loď s největší pravděpodobností už dnes nepojede. Teď je dvanáct a my nevíme, co tady dělat. Když prý projdeme tu smradlavou tržnici v zátoce, najdeme mistra La Odu, a ten má loď a ta se dá najmout. Po půl hodině konečně mistra nalézáme, ale nejeví zájem, protože odpočívá. Komunikovat začíná až na částce 125.000Rp. Domluveno, jedem. Vracíme se do hotelu pro batohy a mistr La Oda zatím stačil loď naplnit trsama banánů. Ten je teda vyčůraný, dostane peníze od nás a ještě za to, že tam odveze banány.

Jelikož je ten odliv, v zátoce skoro není voda, jenom černé smradlavé bahno. Úplně vidím, jak všechny splašky z tržnice a okolních domů tečou do té zátoky a usazují se na dně. Fuj. Vyhrnujeme kraťasy, co to nejvíc jde, a brodíme se k lodi. Nedá se ani mít na nohou sandály a tak jenom doufáme, že si o něco nerozřízneme nohu. Dopadlo to dobře.

Odliv začíná přecházet do přílivu. Na mělčích místech se voda úplně vaří a vznikají obrovské proudy. Však taky potápění na Bunakenu jsme vzdali jenom kvůli události, která se stala před týdnem. Ve spodním proudu zmizelo šest potápěčů včetně dvou instruktorů. Já si budu konečně muset něco o těch přílivech přečíst. Pořád v tom mám zmatek, po kolika hodinách a minutách jsou, proč je někdy větší a někdy menší a tak.

Ani k Bunakenu se kvůli odlivu nemůžeme dostat. Mistr La Oda nás vysazuje asi 200 m od břehu, že dál už nemůže. Zamával nám a odjel. Vypadáme směšně, jak s batohama na zádech přicházíme z moře.

Ubytování je opět ve stylu homestay = nocleh + plná penze, a to vše za pouhých 55.000Rp/os.

17.4. Křesťansko-muslimská vesnice

Dopoledne je ve znamení šnorchlování. K obědu je klasika – ryba s rýží. Pokud někdo potřebuje zhubnout, doporučuji nekupovat hubnoucí preparáty a za ušetřené peníze jet na Sulawesi. Efekt je zaručeně zaručený. Už teď na mně všechno plandá. Teda ne že bych nebyla ráda, ale jak já se těším domů na něco dobrého! Třeba takový hermelín nebo tvaroh… Škoda mluvit.

Bunaken vesnice je jakousi branou striktně rozdělen na dvě části – muslimskou a křesťanskou. Křesťani mají svůj kostel, muslimové mešitu. Ze všech stran se ozývá „Hello mistr“. Uprostřed vesnice se dnes koná místní spartakiáda. Tak jsem to pochopila já, samozřejmě je to asi něco jiného. Z amplionu řve nahlas příšerně přeřvaná hudba a na tribuně sedí porota a hodnotí. Vždycky když někdo zkazí kus ze své krokové variace, nastane všeobecné veselí.

Zpátky se vracíme po břehu moře. Jsou tady nádherné pláže, místy ale dost znečištěné odpadky. Všechno co moře vyplavilo. Převážná většina mužů se zabývá výrobou lodí. Nemůžu se udržet a sbírám ty nádherné velké mušle. V patách máme neustále takovou „helloumistr“ partičku dětí. Chytají nás za ruce a hrozně se diví, proč sbírám ty mušle, když jich je okolo plno. Naplňují nám igelitku daleko většími poklady jako třeba žárovka, baterka, kus boty atd. Nemáme to srdce odmítnout tyto dary. Za rohem to samozřejmě zase vysypáváme.

Večeře mi úplně vyrazila dech. Obalované kousky kuřete s hranolkama. A dokonce to není na kokosovém oleji, jehož zápach jsem již schopná identifikovat na míle daleko. Večer trávíme v houpacím křesle se studeným pivem a koukáme na moře.

Dopoledne opět šnorchling, k obědu ryba s rýží. Odpoledne průzkum celého ostrova. Večer v houpacím křesle.

19.4. Útok horečky dengue

Dost bylo válení. Do Manáda se vracíme veřejnou lodí plnou lidí, kokosů a banánů. Vítá nás páchnoucí rybí trh a náš starý známý hotýlek. Celý den se potloukáme po městě. V tom vidím  nějakou známou postavu. Není to Pítr? Běžím a zezadu mu klepu na rameno. Málem jsem omdlela.

Je to Pítr, ale je celý zbědovaný, zpocený, neoholený a flekatý. Vypráví nám, že poté co jsme se rozdělili, ještě stačil dojet z Gorontála do Manáda a tady se na ulici složil a ztratil vědomí. Odvezli ho do nemocnice a horší šok prý v životě nezažil. Obrovská hala, žádné zdravotní sestry, žádné jídlo, žádné pití, žádné povlečení, jen plastové lůžko a místo záchodu díra v podlaze. Kolem něj plno umírajících lidí, o které se starají jejich příbuzní, bivakující pod těmi plastovými lůžky, a to byli taky jediní lidé, kteří se starali i o něj. Dávali mu pít a utírali mu pot. Doktora viděl jen ráno, když ho přivezli, a pak až za dva dny, kdy mu přišel oznámit, že z rozboru krve zjistili, že nemá malárii, ale tropickou horečku dengue. Dostal prášky a musel vše zaplatit a po třech dnech, když nejhorší pominulo, odtamtud vypadl.

Teď má v úmyslu jen na Bunaken si odpočinout a doléčit se. Bylo nám ho strašně líto. Musel si to přivézt už z Togiánských ostrovů a začínalo to, už když mi tenkrát na trajektu ukazoval ty fleky. Později jsem se dočetla, že oblast Manáda a Bunakenu je na horečku dengue velmi riziková a úmrtnost je poměrně vysoká. Dáváme Pítrovi všechny naše léky, které už nebudeme potřebovat, a přejeme mu hodně štěstí. Alespoň ho ještě jdeme vyprovodit do přístavu. Sveze se na Bunaken jednou potapěčskou lodí. Máváme dlouho.

Na Sulawesi nám už zbývá jen pár hodin. Kupujeme pár nesmyslných suvenýrů a užíváme si poslední večeři dle našeho výběru. V mém případě obrovských krevet. Vše zakončujeme v baru, kam jsme pozváni Fredem, zaměstnancem Smiling hostelu, který v baru zpívá. Alespoň jsme viděli pravou indonéskou diskotéku.

Dnes odlítáme. Prožili jsme úžasných 24 dní, po souši i po vodě jsme najeli asi 3.000 km, Tonda si málem uřízl prst, snědli jsme metrák ryb s rýží, potkali hromadu Čechů a pohádali jsme se asi jen třikrát. Co dodat? Příště budu vedoucí zájezdu já!