Profesor a později rektor německé univerzity v Praze se zamiloval do Afriky a podnikl po ní několik zajímavých cest, z nichž přivezl množství nových poznatků.
LENZ Oskar (* 13. 4. 1848, Lipsko, Německo, † 2. 3. 1925, Soos, Rakousko) – německý cestovatel
Zatímco na české univerzitě v Praze na sklonku 19. století přednášel geografii (nijak slavně) Jan Palacký, mohla se její německá konkurentka chlubit mnohem zvučnějším jménem. Stolici profesora geografie na německé univerzitě v Praze totiž zastával zkušený a úspěšný cestovatel po Africe, Oskar Lenz.
Syn lipského obchodníka vystudoval v rodném městě přírodní vědy, po doktorátu (1870) našel uplatnění nejprve na gymnáziu v Döblingu u Vídně, později ve vídeňském Říšském geologickém ústavu. Krom jiného také popisoval vzorky, které z cesty do Grónska přivezla výprava K. Koldeweye a J. Payera. Brzy se rozhodl, že se sám pustí do objevování světa: lákala ho Jižní Amerika i Indonésie, nakonec ale propadl kouzlu černého kontinentu, Afriky.
V roce 1874 vyzvala Lenze Německá africká společnost, aby se vydal na průzkumy v západní Africe. Lenz se připojil k výpravě P. Poggeho, který měl namířeno do Angoly. Rodák z Lipska ale nebyl členem expedice dlouho, neboť ještě na sklonku téhož roku se objevil v Gabonu a téměř tři léta strávil na geografickém, geologickém i biologickém průzkumu povodí řeky Ogooué. Nepovedlo se mu ale proniknout do oblasti jejích pramenů, nicméně v základních tezích byla jeho domněnka o samostatnosti říčního systému Ogooué myšlenkou správnou (srov. Brazza). Někteří vědci v té době se totiž domnívali, že tato řeka je pouze jedním z ramen mohutného systému Konga.
Láska k Africe
Kromě Gabonu prováděl Lenz i menší výzkumy na ostrovech v Guinejském zálivu, zejména na ostrově Elobey. Na konci roku 1876 opustil Gabon, se zastávkou na Madeiře se vrátil do Evropy a již v letních měsících jej můžeme najít na geologickém výzkumu v rakouské Haliči.
Už po dvou letech se Lenz do Afriky vrátil. 13. listopadu 1879 vystoupil z lodi v marockém Tangeru, aby se pokusil o cestu do bájného města Timbuktu opačným směrem, než to učinil roku 1828 Caillié. První pokus o překročení pohoří Atlas se mu nepovedl (přepadli jej pouštní lupiči), hory zdolal až napodruhé; v přestrojení za tureckého lékaře z Cařihradu postupoval k jihovýchodu přes Saharu. Šťastnou náhodou už se nesetkal s žádnými dalšími problémy (srov. Rohlfs, ÚBary aj.) a 1. července 1880 spatřil tajemné Timbuktu.
Jako čtvrtý Evropan v nové době, po Laingovi, Cailliém a Barthovi, měl možnost tři týdny setrvat v napůl legendárním městě uprostřed Sahary. V druhé půlce července se pak odebral na další cestu a s karavanou postupoval na západ přes území dnešního Mali, oblastmi, kam dosud nevkročila noha Evropana; jeho průvodce ale postupně zdecimovaly nemoci a pouštní lupiči, takže v říjnu 1880 už našel oddíl francouzských vojáků na východě Senegalu jen samotného badatele, bez průvodců. Přes Saint-Louis se počátkem roku 1881 O. Lenz vrátil do Evropy a mohl se znovu věnovat jak geologickému ústavu, tak zpracování poznatků ze svých cest: po úspěchu knihy Skizzen aus Westafrika (1878), v níž popsal svou první cestu, tentokrát popsal svá pozorování v knize Timbuktu. Reisen durch Marokko, die Sahara und der Sudan (1884).
Do nitra černého kontinentu
V roce 1885 získal konečně vysněnou univerzitní profesuru, ale do Černovců v Bukovině (nyní na Ukrajině) se mu moc nechtělo, a tak se raději zúčastnil (spolu s Baumannem) jedné z expedic, které měly zachránit Emina pašu, odříznutého v hloubi Afriky Mahdího povstáním. Lenz postupoval proti proudu veletoku Kongo a v rovníkové oblasti převzal i kartografické práce po nemocném Baumannovi.
Po Kongu a Lualabě se dostal Lenz až do města Kasongo, kde sídlil obchodník s otroky Tibbu Tip (srov. Cameron); ten zabránil v dalším postupu expedice do Bugandy či na horní Nil a umožnil Lenzovi jen kratší cestu do otrokářského střediska Nyangwe. Z Kasonga pak rakouská expedice zamířila k jezeru Tanganjika, pak k Njase (Malawi) a přes řeky Shire a Zambezi do Mosambiku. Ačkoliv tak během let 1885–87 provedl jeden z prvních přechodů rovníkové Afriky od západu na východ, postupoval většinou již známými oblastmi a nepřinesl větší zeměpisné objevy, jen zpřesnění dosavadních map, zejména v rovníkové části Konga.
Po návratu si Lenz vyměnil místo s pražským asistentem Ferdinandem Löwlem a v letech 1887–1909 přednášel geografii na německé univerzitě v Praze. Ve školním roce 1901–02 byl jejím rektorem. Po odchodu do výslužby (1909) se pak usadil v Soosu u Vídně, kde v roce 1925 zemřel.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
