Osa zla, Írán, Irák a Severní Korea. Dá se po těchto zemích vlastně cestovat? A jaké to je? Tři cestovatelé, tři příběhy.

Lenku Hrabalovou okouzlil Irák i další Arabské země. Persie a dnešní Irán zase fascinuje Jiřího Kaláta. Do mnohdy až absurdního režimu Severní Koreje zamířil pro změnu Vladimír Váchal. Každého z nich na této abstraktní „Osa zla“ každého zaujalo něco jiné, ale všichni se shodují na tom, že nemusí být až zase tak zlá.

Země zla, to není jméno, které by hýřilo pohostinností. Hodně lidí odradí již název. Co tebe láká na místech, která mají pověst nehostinného, zvláštního či přímo absurdního prostředí?

Lenka Hrabalová (LH): Já bych třeba Irák za „zemi zla“ tak úplně neoznačila – to, že je tam válka a celá řada obrovských problémů je do velké míry vina Západu, který tam už sto let (a více) aktivně strká prsty a vytváří nepřirozené prostředí plné nenávisti a nedůvěry. Irák sám o sobě je nádherná, bohatá země plná nesmírně přátelských lidí. Zároveň musím, ale bohužel přiznat, že mě tam lákají právě ty problémy. Věnuji se kulturní bezpečnosti, takže mě hodně zajímají tamní menšiny a jejich nelehká situace, která se v posledních letech opravdu vyhrotila. A pak samozřejmě ničení kulturních památek, to jsem kolikrát na místě obrečela.

Vladimír Váchal (VV): Jednoznačně to, že to v mnoha ohledech nebývá pravda. Místní lidé jsou povětšinou velice vřelí, neboť k Vám chovají zvláštní respekt i vděk za to, že jste se nebáli a i pres negativní mediální obraz jste přijeli navštívit jejich zemi.

Jiří Kalát (JK): Pověst Iránu je nezasloužená, což si může zjistit každý, koho by tato oblast jen trochu zajímala. Stačí si přečíst pár knih, tedy těch odborných, nikoli romantických blábolů, a sledovat práci lidí, kteří Persii rozumí. Mě ale hodně zajímalo, jak se moje představa, jistě lehce romantizovaná, budu lišit od reality.

Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Jsou země, které považujeme za bezpečné a jiné zase za nebezpečné. Může podle tebe do Iránu, Iráku nebo Severní Koreje jet kdokoliv? Je třeba mít nějaké zvláštní schopnosti, dovednosti nebo znalosti pro takovéto cestování?

LH: Podle toho, co chce ten člověk dělat. Třeba cestování po Kurdistánu bylo naprosto bezproblémové, jezdila jsem jako holka sama stopem a podobně tam cestovali i lidé, kteří třeba neznali jazyk a ani tu kulturu. Pokud by si ale člověk chtěl troufnout trochu za hranice té bezpečné zóny, tak už se musí pořádně zamyslet.

VV: Teoreticky může, pokud mu to tedy bude dovoleno. Co se KLDR týká, je třeba tam jet bez představ a předsudků, což se vlastně nedá. Vlastně netuším jak odpovědět, je to nejkomplikovanější destinace, kterou může člověk navštívit.

JK: Na blízkovýchodní poměry je pro turistu Irán super bezpečná země, to ale neznamená, že by se cestovatel nemohl dopustit chyb. Občas o této otázce přemýšlíme jednostranně, tedy ve smyslu „co by se mohlo stát mě“, už je málokdy se ptáme „jak mohu ublížit já jim“. Nevzdělaný návštěvník se může v zemi Ajatolláhů dopustiti řada prohřešků, která jemu sice neuškodí, ale místní z nich rozhodně radost mít nebudou.

9. dubna bude všichni tři o svých zemích mluvit v rámci večera s názvem „Tři cesty po Ose, která není zlá!“ Proč jste si vybrali zemi s tak špatnou pověstí? Můžete o ní říci něco opravdu pozitivního?

LH: Mě třeba Irák naprosto nadchl. Historie, kultura, příroda a k tomu úžasní, laskaví a nekonečně pohostinní lidé. Je to až trochu starosvětský kraj, co se těch lidí týče, mnoho z nich žije tak, jak žili jejich předci a obléká se také tak. A navíc mě fascinuje, jakou roli v té společnosti hrají kmeny a klany, a to i ve městech, která se zdají být moderní.

VV: Ne, nemůžu. Netuším co z toho co jsem viděl, byla pravda či skutečnost. Důvod mé cesty do KLDR, je jednoznačný. Jel jsem, protože to bylo možné.

JK: O Iránu mluvím prakticky jenom pozitivně. Možná tedy jedno pozitivní negativum. Iránci jsou neuvěřitelně pohostinní lidé, což je jistě chvályhodná vlastnost, nechápou ale „západní“ potřebu být sám. Mnohdy je tak těžké vysvětlit, proč člověk chce jít spát do hostelu, když může přespat u nějakého známého. Na druhou stranu i zde platí, že je pozvání a pozvání. Někdy je totiž nabídka učiněna pouze ze slušnosti a pak je dobré ji odmítnout. Není totiž nic horšího než zneužívat pohostinnosti lidí, kteří toho občas mají méně než my.