Orhei Vecchi. Od náboženství po pravěk

Slavomír Horák

Další den nemusíme vstávat tak brzy – maršrutky mezi Kišiněvem a Orhei jezdí poměrně často. Můj odhad na odbočku se ukázal v pořádku a po necelé hodině jízdy vystupujeme do bílé mlhy u cedule Orhei Vecchi. Vydáváme se pěšky, auta sice nějaká jezdí a mohli bychom celkem dobře dostopovat, ale taková procházka nám rozhodně neuškodí – alespoň se trochu protáhneme.

Okolo nás panuje velmi zvláštní atmosféra – nalevo i napravo pole, jehož černozem vystupuje na povrch a doslova dýchá vůní zamrzlé úrodné země. Viditelnost je slabá – bílá kaše opět vytváří trochu strašidelnou atmosféru. Ale tajuplně spíše vypadá socrealistický panelák ve vesnici Ivancea, až na přízemí úplně vybydlený. Nedaleko od něj je hospůdka, která láká české turisty nápisem a logem „Gambrinus“. Bohužel neochutnali jsme; teď se nám to zdálo brzy a později odpoledne jsme jenom profičeli autobusem okolo.

Tato vesnice nám jinak přišla nic moc. To další vesnice – Branešti, za kterou se odbočuje na Orhei Vecchi, vypadá docela jinak. Žije zřejmě z těžebního průmyslu – okolo byly vidět lomy na stavební kámen. Jedno z bohatství Moldávie, kromě zemědělství. Domy jsou zde natřeny charakteristickou modrou barvou. Připomněl jsem si Uzbekistán, kde jsou na vesnicích i ve městech domy natřeny národními barvami. Tady je národní barva modrá (taková máme například i víza), stejně jako na domcích. Ale později jsme dozvěděli, že barva domků je velmi tradiční, modrá se používá odedávna, ale nedozvěděli jsme se proč tomu tak je. Hlavně, že se nejedná o nějakou politickou propagandu.

Na zastávce si chceme ověřit směr. Toho se ujala jedna bábuška a velmi podrobně nám vysvětlila cestu. Moldavsky, tudíž nám mnoho nepomohla. Málem jsme se tak probourali do místního pasťáku nebo něčeho takového. Okolo cesty se táhla zeď, ostnatý drát a baráky – vypadalo to jako věznice s mírnou ostrahou.

Naštěstí jsme o něco výše objevili značenou odbočku, což je jinak na moldavském venkově docela zvláštnost. Po dvou a půl hodinách chůze se trochu vyjasnilo, mlha se začala pomalu zvedat a uviděli jsme jednu z nejdivočejších scenérií v celé Moldávii. Dva prudké ohyby řeky Raut si zde prorazily cestu hlubokým údolím v nejvyšších místech určitě se stometrovým převýšením. Ostroh, který byl na těchto strmých skalách, ze tří stran omývaný řekou, byl jako stvořen pro nějakou stavbu. Hrad nebyl potřeba – tato oblast nebyla tak strategicky významná. Stranou od všech cest – ideální místo pro klášter nebo poustevnu. A tak zde vznikl jedinečný komplex skalních klášterů s okny na srázy nad řekou. Dnes tyto modlitebny opět slouží svému účelu a dokonce dostaly i zcela regulérní dveře a okna.

Je vidět, že historie celé oblasti však sahá ještě hlouběji – nejprve jsou to prehistorické nálezy lidí z doby kamenné a bronzové, které jsou  vystaveny ve zdejším muzeu. Nálezy mincí z různých koutů tehdy známého světa svědčí o čilém obchodním ruchu (byť toto místo bylo přece jen stranou obchodních cest). Ještě hlouběji do prehistorie, nebo spíše geologie oblasti nás zavedly skalní stěny pod celami s tisícemi zkamenělých mušlí – až sem musela dosahovat hladina moře – vypadalo to dokonce jako na nějakou pláž. Nejsem odborník na geologii, ale ty skály mazaly jako křída nebo vápenec, můžete si vybrat, ale na geologický vývoj této oblasti určitě na akademii věd Moldávie existuje nějaká zajímavá práce.

Kostelík, který tvoří dominantu celé oblasti, je poměrně v dezolátním stavu – právě se opravoval a je zavřený. Kvůli výhledům zezdola i shora si dáváme výšlapy po skalách, stejně jako několikeré překročení zamrzlé řeky Raut.

Nádherně se vyčasilo – celý prostor zalévalo měkké zimní slunce nízko nad obzorem, příjemná teplota – ani mráz, ani teplo – to byl jeden z nejkrásnějších dnů, který jsme prožili v Moldávii.

Pomalu jsme si prošli celý ostroh, podívali jsme se do mohutných vytesaných galerií, které vypadaly jako kulometná hnízda. Nakonec se ukázalo, že se jedná o prachobyčejné kamenolomy. Alespoň tak nám to vysvětlil místní člověk. Chvíli jsme s ním postávali na mostě. Na místní vesnici to rozhodně není jednoduché živobytí – sice „na jedu chvatajet, no razvitije nikakoje“.

Za tím samým mostem od vesnice Trebujeni [Trebuženi], vedle silnice jsou další místní architektonické zajímavosti – zbytky starých tureckých lázní a o něco dále i dvojitý pás hradeb, který protíná silnice. Takové zajímavosti jsme kvůli mlze na cestě tam ani nezaregistrovali. Z hradeb je krásný pohled na vesnici Trebujeni s kostelem a řekou zamrzlou řekou, na které místní kluci hrají hokej.

Kráčíme po cestě zpět. Daleko jsme nedošli a sebral nás autobus jedoucí do Orhei. Může nás dovézt do Orhei nebo na „razvilku“, tedy křižovatku na hlavní cestě mezi Orhei a Kišiněvem. S trochou lítosti jsme minuli ceduli s nápisem Gambrinus a po necelých 20 minutách stopování lezeme do jednoho autobusu na Kišiněv.

Chceme se podívat i na místní „peregovornyj punkt“, abychom zavolali známým do Comratu, centra Gagauzie, kde s námi počítají. Spojení se zdařilo a my se můžeme těšit na Nový rok strávený v gagauzsko/ruské rodině.

Večer si dáváme trénink u další lahvinky dalšího vynikajícího vína – snažíme se degustovat –skoro každý večer jedna láhev. Dnes to ale nesmíme moc přehánět. Zítra nás čeká náročný den s brzkým vstáváním.

Převzato z http://slavomirhorak.euweb.cz