Olmékové, nejstarší pyramida Ameriky a ZOO

Nedobytné ubytování

Po příjezdu do Villahermosy silniční provoz nabral na tempu. Na blednoucích čárách se pod lampami odehrával zběsilý slalom temperamentních řidičů. Už jsme se těšili na tequillu sprchu a postel. Mezi naším ubytováním však stála závora a obsluha neochotná ji otevřít. Pršelo, a my se v potemnělé uličce snažili fotkami z Airbnb přesvědčit nepříliš ochotného vrátného, aby nás pustil na naše ubytování. Po několika marných pokusech jsme vyjeli zpět na silnici. Podle zpráv od naší ubytovatelky se nám povedlo dostat k jiné bráně na opačné straně areálu. Tam už je s vrátným lepší domluva. Pouští nás do areálu s příslibem navrácení našich cestovních pasů dalšího rána. Ocitáme se v jakémsi komplexu plném luxusních vil schovaných za obřím žiletkovým plotem. Teprve tam nám majitelka posílá správné souřadnice domu. Vítá nás starší menší dáma stojící na zahradě luxusní vily koloniálního stylu. Vilu podpírají mohutné mramorové sloupy, ve zdech jsou vsazena veliká okna. Předsíň je prostorná asi jako na zámku. Paní nám ukazuje luxusní kuchyň a vede nás po točitém schodišti do naší komnaty.

I takto může vypadat levné ubytování, když neztratíte trpělivost.

Gumoví lidé a nejstarší pyramida Ameriky

Silnice nám plynula pod koly. Villahermosa, hlavní město Tabasca, mizela kdesi v dáli. Naším cílem byla Olmécká pyramida. Dálnici lemovaly prodejci pestrobarevných papoušků. Kolem nás sem tam projel policejní či vojenský pick-up se zakuklenými vojáky, či po zuby ozbrojenými policisty. Vojenská auta měla na korbě často zabudovaný kulomet, to vše pro naši bezpečnost. A nebylo jich zde zdaleka tolik, jako v turistických oblastech.

La Venta není příliš turistická, většina olméckých artefaktů je nyní ve Villahermose. Přesto zdejší rovinná bažinatá džungle ukrývá nejstarší pyramidu na amerických kontinentech. Kdysi zde vzkvétala jedna z nejstarších mesoamerických civilizací. Ta později inspirovala Maye, Aztéky a přetvořila charakter místních indiánských kultur. Přesto neznáme jejich jméno, ono „olmeca“ pochází z Aztéčtiny a znamená to „gumoví lidé“. Jako první totiž využívali přírodní gumu, zejména k výrobě míčů. Z rolnických komunit na březích mexického zálivu vznikaly až několikatisícové organizované vesnice rodů a rodin. Z nejbohatších zemědělců se nejspíše díky přebytkům, či sporům o pozemky stávali vládci a vznikaly první městské státy mesoameriky. Do olméckých center proudily davy poutníků, aby se klaněly jejich bohům. 

La Venta se rozkládá na ostrově řeky Tonalá, tedy Místě odkud vychází slunce. Kdysi bylo jedním ze tří olméckých center a nalezly se zde čtyři slavné olmécké hlavy, dvě jsou tu vystaveny dodnes. Olmékové uměli také psát a počítat, jako první v Amerikách znali nulu. A datum, které vytesali do kamene, je nejstarší v Amerikách. Hieroglyfové písmo od nich později převzali i Mayové. Také vytvořili koncept indiánského kalendáře. Podobně jako u jiných mesoamerických kultur však nevíme, proč zanikli.

V době našeho příjezdu je na ulicích rušno, podél úzké asfaltky postávají hloučky prodejců a nakupujících, hlavní silnicí pendlují tuk-tuky. U muzea nikdo není, vstupné stojí pouhých 75 pesos. Vcházíme do vestibulu se slaměnou střechou, chodníček areálu nás vede k expozici soch. Vítají nás několikametrové kolosální olmécké hlavy, značně poničené. Ty sem byly kdysi splaveny z více jak osmdesátikilometrové vzdálenosti. Vedou se diskuze, zda šlo o sochy panovníků, či hráčů míčové hry. Tak či tak, byly záměrně poničeny a zakopány. Objeveny byly až v devatenáctém století. Hlavy se svými robustními rysy, mongoloidníma očima, krátkým nosem a širokými ústy nápadně podobají i dnešním místním lidem. Zajímavých exponátů je zde celá řada, jadeitové postavičky, figurky různých tvarů a velikostí, obří kamenné desky s nápisy a mnoho dalších. 

Hliněnou klikatící se cestičku v parku nám sem tam zkříží stezka obřích ohnivých mravenců. Na vrchol zarostlé pyramidy vede úzká vyšlapaná pěšinka. Nejstarší pyramida Ameriky je totiž z navršené hlíny, pouze na jejím vrcholu kdysi stála dřevěná stavba, chrám. Pyramida byla stupňovitá, svisle vrásněná a na její vrchol vedly 3 mozaikové chodníky. Dost možná se mohlo jednat o vyobrazení posvátné sopky v pohoří Tuxla. Na vrcholu se před námi odhaluje krajina nekonečného porostu rozprostírajícího se na rozsáhlé rovině. V minulosti bychom v krajině spatřili celou řadu umělých ostrůvků a rákosové domy na kůlech. Všechna olmécká města měla centrum od severu k jihu a hlavní třídu lemovanou monumenty. Tam také nacházíme obří čedičové sloupy, ze kterých se kdysi skládala hrobka.

Nastal čas oběda. Nejlepší restaurace jsou většinou podél silnic, kde pod skromným přístřeškem sedíte na coca-colových židličkách a na plastových táccích s igelitem jíte to nejlepší z mexické domácí kuchyně. Ani zde tomu nebylo jinak. Usměvaví majitelé podniku po nás navíc chtěli zaplatit pouze třetinu ceny a o ceně jídla se zde nesmlouvá.

Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Mexická ZOO

Návštěva ZOO může být zajímavým zážitkem, a co teprve když všechna zvířata která zde vidíte, vás mohou teoreticky potkat i ve volné přírodě. Jaguáři, krokodýli, aguti, tapíři, nosálové, mravenečníci, opice, sklípkani, hadi, papoušci Ara a mnoho dalších. Přesně to nabízí ZOO v Tuxla Gutiérrez, hlavním městě Chiapasu. A pokud máte rádi tropické pavilony, tady v něm budete po celou dobu návštěvy.

Už u hlavní brány nám bylo jasné, že zde budeme jediní gringos. Většinu návštěvníků tvořily místní rodinky s dětmi. Kolem chodníků rostla sama od sebe bujná tropická vegetace. Již u brány k nám doléhal hlasitý řev, dohadovali jsme se, zda jde o skutečného jaguára, nebo jen nahrávku. Pravdu neměl ani jeden, šlo o vřešťany. Občas byl problém rozlišit, které zvíře je zde stálým obyvatelem a které jen přišlo na návštěvu a za jídlem.

Cañón del Sumidero

Tuxla Gutiérrez je plná života, strmých silnic, dětí hrajících po večerech pouliční fotbal, ale hlavně skýtá výhledy na majestátní Cañón del Sumidero. Tam jsme se následujícího dne vypravili. Kaňon tvoří až 700 metrů vysoké strmé stěny porostlé kaktusy, mechem a dalším porostem. Na jeho dně proudí široká hnědá řeka. Návštěvu si tedy nejlépe užijete na lodi, či jiném plavidle. Výjezdovým bodem bývá nejčastěji přilehlé městečko Chiapa de Corzo. Na výběr máte z mnoha společností, které zde provozují výpravy. Výprava lodí vás přijde zhruba na 450-550 pesos. A pokud se nebojíte líně se válejících krokodýlů u břehů, můžete si půjčit loďku a vyjet sólo. 

Vyplouváme s jednou z výletních lodí, obklopeni jásajícími bohatými Mexičany, neustále pózujícími na fotky. Na úpatí kaňonu potkáváme krokodýla a kousek opodál dosedá na vodní hladinu pelikán. Cestou zaplouváme do malé jeskyně se sochou Panny Marie Guadalupské. Míjíme také vánoční stromek, tedy vějířovitý vápencový útvar, jež vytvořila kapající voda na stěnách kaňonu, nápadně připomínající stromek. Jednotlivé čluny mezi sebou závodí. Bohužel když proplouváme kolem obřích ostrovů z odpadků, vidíme i stinnou stránku mexické přírody. Po 30. kilometrech po proudu doplouváme ke hrázi přehrady. Přijíždí k nám loď ze zálohy a nabízí za přemrštěné ceny micheladu a brambůrky zalité tabascem. Mexičani jsou štěstím bez sebe.