Olinalá: poklad na konci světa

„Pojedeš se mnou do Olinalá?“ zeptala jsem se jednoho prosincového dne roku 2022 svého muže. „Kamže? ¿Orínala?“ vyvalil oči spolu se slovní hříčkou, jejíž překlad zůstane tajemstvím a rozluští ho jedině schopní španělštináři. Neměl totiž ani tušení, kam že mě to písmenka Mexikopedie vedou tentokrát. „Stát?“ doplňuje otázku. „Guerrero,“ odvětím. „Ani párem volů,“ dostane se mi bryskní odpovědi. Stát Guerrero, kde najdete mimo jiné i nám dobře známé plážové letovisko Acapulco totiž nepatří ani na mexické poměry mezi ty nejbezpečnější destinace.

Už tam proboha budem?

Olinalá jsem měla ve své sofistikované barevné tabulce témat napsané už od samého počátku, co nápad s Mexikopedií začal nabírat na konkrétních rysech. Jenže je to vážně na konci světa. Do slova a do písmene. Veřejnou dopravou takřka nedostupné v časových rovinách kratších než „už tam proboha budem?“, a tak je náš čtyřkolý kámoš, kterého dobře znáte z předchozích dílů Mexikopedie jako „Plechovku od tuňáka“ nezbytností. Z Mexico City za ranního kuropění vyrazíte jižním směrem. Google Maps vám hlásí 276 kilometrů a nějakých pět a půl hodinky cesty. Ponaučení první: nikdy v Mexiku nevěřte času vypočítanému Google mapami. Neexistuje totiž algoritmus, který by do cesty dokázal vetknout počet zpomalovacích prahů na jeden kilometr mexických silnic. Kdesi za Cuernavacou, městem věčného jara, zabočíte doprava, a v tu chvíli se signál ztratí. Ztratí se i veškerá další doprava, takže příštích šest hodin cesty (ehm, vzpomínáte, že podle původního propočtu jsem touhle dobou měla být na místě?) jen v úplném tichu pozorujete, jak kolem sviští stromy vyšší či nižší rychlostí, podle toho, co dané úseky dovolí. Švanda to je však jen po Paso Morelos. Tam už se i GPS signál ztratí do neznáma a mapy ukazují jen přibližnou polohu. To však vůbec není na závadu, protože není stejně kam odbočit. Čeká na vás přejezd hor.

Ježkovyvoči!

Volantem kroutíte jak zběsilí, na tachometru dvacet, v očích smrt. Silnice samá díra, celý jeden pruh někdejší uzoučké dvouproudovky na mnoha místech zborcený do propasti. „Ježkovyvoči, jak je možný, že tu jsou 360stupňové zatáčky?“ ptáte se v duchu sami sebe a vzpomínáte na kamaráda z dětství, který celý život tvrdí, že „věci nabraly 360stupňový obrat“, aniž jste mu kdy měli to srdce říct, že by se tím pádem dostaly zpátky do výchozího bodu. Takhle okřídlená věta v místních horách získává úplně nový rozměr. Potkáváte krávy. Spoustu krav. Najednou stojí uprostřed klikaté pidisilničky, přežvykují a upřeným pohledem vám dávají najevo, že se prostě nehnou, i když nakonec se znuděným odfrknutím pohnou plecí na stranu, ale jen tak, že vám ještě jejich dech trochu zamlží okénko u řidiče. Jak kilometry pomalu plynou, ticho by se dalo krájet. Ponaučení druhé: v Mexiku nespoléhejte na to, že budete poslouchat online podcasty. Co nemáte stažené, si pravděpodobně nikdy neposlechnete.

Horská eskapáda

„Cizinku nezjistitelné národnosti našli v údolí v autě zmačkaném do velikosti krabičky od sirek,“ plynou vám hlavou imaginární titulky místních bulvárních plátků, které lidé v Olinalá vezmou do ruky ještě teplé z tiskárny zítřejší ráno. „Budou tu narcos, nebo tu nebudou narcos?“ vloudí se vám nakonec do mysli i tahle, doposud vědomě upozaděná, obava. V Mexiku totiž platí, že bezpečnější místa jsou ta obydlená a frekventovaná. Tolikrát jsem to všem opakovala, až se sama vypravím na tuhle horskou eskapádu. Chce se mi čůrat, ale není kde zastavit. Bojím se krav, bojím se najednou i opuštěných domečků, které se sem tam objeví. Zastavuju u krajnice až po několikátém pokusu a čůrám rychlostí závodníka formule 1 v doku, abych zas fofrem vlezla do pochybně relativního bezpečí zamčeného auta. Zajímavé, jak mateřství zamává s odvahou a nutí vás přemýšlet o všech nebezpečenstvích světa. Aby mi z toho cestou necvaklo, mluvím si sama pro sebe a své myšlenky nahrávám. Onen víc než čtyřhodinový záznam zůstává pečlivě skryt v archivu a světlo světa tyhle psychedelické výplody pravděpodobně nikdy nespatří. A najednou doprava! Nervózně stažené půlky se konečně uvolňují, je najednou kam zabočit, a občas dokonce potkám i dodávku jedoucí v protisměru pryč z Olinalá. Naopak do Olinalá jedu pořád samotinká. Ale konečně jsem na místě.

Krabičky!

„Kde máš ostatní?“ švidrá očima Gracián, majitel jednoho z asi tří nepříliš obsazených olinalských hotelů na pidináměstí s pompézně symbolickým názvem Olinalá Plaza. Plaza totiž znamená prostě obyčejné „náměstí“. Ani po hodné chvíli vysvětlování nechápe, že jsem si troufla na tuhle cestu úplně sama. To, jestli se zamýšlí nad případným kopilotem, který by mě v nekonečných zatáčkách vystřídal v řízení, anebo nad pouhým faktem, že jsem žena, a navíc cizinka, nechávám alibisticky stranou. Už moje babička mě učila neklást otázky, na které nechci znát odpověď. Chvíli řešíme cestu zpátky, tedy jestli je vážně nutné si znovu hodit horské serpentiny, ale variantu jet zpět druhou stranou zavrhuju okamžitě po varování: „Ale tam večer občas přepadávají auta.“ I tohle je totiž smutná realita některých míst v Mexiku, byť (klepu na dřevo) jsem se jí za oněch krásných deset let dokázala úspěšně vyhnout, jako kdyby v mojí životní bublině prostě neexistovaly. Budou tedy znovu serpentiny a už teď vím, že se z nich musím vymotat před setměním. Je rozhodnuto a já se po hlavě vrhám do tématu, které mě sem přivedlo, i když si nad tím místní klepou na čelo. „Znáš prosím nějaké výrobce olinalských krabiček?“ ptám se a je odstartováno.

Fofr téma

V Mexikopediích najdete témata rozličného tempa vzniku. Jsou tu kapitoly, které se postupně formovaly dlouhé roky, a už před deseti lety jsem věděla, co bych do nich ráda vetkla za slova. Ta pravá najednou po všech těch letech přišla, když jsem sedla ke klávesnici. Jiné kapitoly zase vznikaly o fous rychleji – v řádech dnů či týdnů strávených výzkumem, pozorováním, rozhovory a hledáním dalších a dalších nuancí. Ta superdlouhá a polodlouhá témata mají cosi společného – vše si postupně sedá a člověk nikterak nemá pocit, že fofruje. V případě krabiček z Olinalá to bylo ale úplně jinak. Olinalá je totiž doslova a do písmene fofr téma. Jeden den frenetického rešeršování a pak šup za volant, dofrčím na místo, během několika málo hodin rychlostí blesku sfouknu všechny rozhovory, co potřebuju, v řádu minut se doptám na nejasnosti a případné dodělávky už pak řeším přes WhatsApp. Takhle to tedy probíhá jen v ideálním případě, kdy všichni ti, které jsem si předem k rozhovorům sjednala, jsou v domluvenou dobu na smluveném místě. Jak asi tušíte, i na improvizaci tedy dojde, buďte trpěliví. S minimální časovou dotací se tedy Olinalá staví do roviny „víc času na cestě nežli na místě“. I přes veškeré nervy, které ta minimální časová dotace u této kapitoly nabídla, mi po celou dobu za volantem zpět do Mexico City z obličeje nezmizel nadšeně překvapený úsměv od ucha k uchu.

Vůně lináloe

Název městečka Olinalá je odvozen od slova „lináloe“. V češtině se občas objevuje i výraz „linaloové dřevo“, ale to je v našich zeměpisných šířkách asi tak všechno. Vězme tedy, že lináloe (lat. Bursera linanoe) je malá dřevina, z jejíchž plodů se extrahuje esenciální linaloový olej vonící po citrusech, jasmínu a bergamotu. Esenciální olej však samozřejmě obsahuje i samotné dřevo. Devět měsíců před pokácením se v srpnu a září, kdy nejvíc prší, kůra kmenů stromu lináloe podélně nařezává každých 30–40 cm mačetou. „Strom začne řezy hojit a kombinace deště a mízy do zářezů koncentruje onen esenciální zázrak a dřevu dodá typické žilkování. Právě ony tmavé žilky dřeva jsou na našich krabičkách nejvíce ceněné,“ uvádí mě do problematiky mistr Víctor Manuel Escudero Mejía z Centra pracovního vzdělávání v Olinalá, o kterém bude ještě řeč.

Otevři ji, jen ji otevři…

Až do prvního přičichnutí by se mohlo zdát, že jsem se na dalekou cestu do Olinalá vypravila jen kvůli „nějakým barevným krabičkám“. Takhle k tomu přistupoval můj muž, který o složitosti techniky jejich výroby neměl ani zdání, stejně jako většina mexické populace, nemluvě o tom, že právě ani o opojné vůni lináloe nemají většinou Mexičané ani potuchy. Krabičky z Olinalá jsou totiž určené pro znalce, kteří dokážou ocenit práci považovanou za „jedno z nejkřehčích řemesel Mexika“. Natolik vzácných, že o něm pějí i pěvci: José Luis Mejía Molina zpívá, že Guerrero je malovanou krabičkou z Olinalá, otevři ji rychle, jen ji otevři… Chilská básnířka Gabriela Mistral se zase ve své sbírce Poemas del Alma (Básně z duše) rozněžnila nad tím, že když krabičku otevřu dokořán, voní jak královna ze Sáby.

Kolos spolupráce

„Vůně krabičky z Olinalá tě přenese rovnou do míst plných hrdosti a odvahy,“ poeticky mi v hotelu popisuje Gracián, pyšný na svůj původ ve státě Guerrero. A skutečně. Zatímco zvenčí je krabička jednoduše překrásná, její interiér je plný voňavých příběhů řemeslných rukou. A že jich rozhodně není jen jeden pár. „Tyhle krabičky zajišťují živobytí celému městečku Olinalá,“ vysvětluje mi Gracián, zatímco jeho ruce rychle šmejdí seznamem svých kontaktů v telefonu a hledá, koho dalšího bych mohla navštívit. Jak by ne, když tu najdete na 500 dílen! Jednoho umělce, kterého jsem už měla vyhlédnutého z rešerše, naopak rovnou zavrhuje – ačkoli je držitelem cen za řemeslné zpracování, prokázalo se, že se chlubil výrobky jiných, nechme ho proto raději beze jména, ať nekazíme místním umělcům pověst. Krabičky jsou totiž přímo kolosem spolupráce – od samotného počátku do úplného konce čítá výroba 29 kroků, během nichž jde krabička od řemeslníka k řemeslníkovi, přičemž každý se specializuje jen a pouze na určitý počet kroků či druh technologického zpracování. Najdete tu řezbáře, kteří z těch nejkrásnějších kousků lináloe vytvoří formu a na konci se postarají o perfektní zanesení maličkých pantů a přilehnutí obou částí krabičky; lakýrníky, již mají v oku přesné poměry místních hornin a olejů; i zdobiče, jejichž práce je na celém procesu vidět nejvíc. Za nejvzácnější umění z celého procesu se považuje zlatnictví, tedy práce s plátkovým zlatem při finálním zpracování. Všichni mají ale jedno společné – mají ty nejjistější ruce a prsty, které bez sebemenšího třasu tvoří olinalskou krásu. Současně je to ale obrovská řehole. Olinalští na svých bedrech nesou tíhu nedocenění na mnoha úrovních. „Každý musíme dělat svou část práce. Kdybys chtěla obsáhnout celý proces od výroby krabičky, nanesení insekticidu, slepení obou částí, aby se dala ozdobit, osmirkování a vyhlazení, vykytování nedokonalostí, nanesení první vrstvy laku až po finální zdobení, přičemž každý z daných kroků vyžaduje svůj čas, tak bys prostě umřela hlady,“ hořce se směje Orestes Jiménez, ke kterému se taky ještě vrátíme.

Proč o tom proboha nikdo neví?

Ještě než se vypravíme do první dílny, mrkněme společně v rychlosti na to, kde se vlastně tyhle krabičky vzaly. Výzkum Národního antropologicko-historického institutu INAH zjistil, že laky, které mají svůj původ právě zde v Olinalá, jsou staré až 3000 let. Specifickou techniku lakování tedy ve zdejší horské oblasti vymysleli nativní obyvatelé asi 1000 let před naším letopočtem! Není proto divu, že právě unikátní laky z Olinalá byly jedny z prvních mexických zářezů na seznamu Ochranných známek původu, a to roku 1994. Třeba toto je fakt, který Mexičany často překvapí, protože vlastně nechápou, co je na krabičkách z Olinalá vlastně tak zvláštního. „Jé, jednu takovou jsme měli doma, ale vyhodili jsme ji,“ mávne rukou Isra, když před ním googlím, za čím že to do Olinalá vlastně mířím. O to víc si rve vlasy, když mu po návratu z výzkumného výletu vyprávím, jak dechberoucí je to řemeslo. „Ale proč o tom proboha nikdo nic neví?“ láteří, naprosto unešený z kousků, které jsem domů přivezla. Ale to už předbíhám, byť otázka, proč jsou krabičky z Olinalá tak strašně málo známé nad rámec „hm, pěkná malovaná krabička“ mi vlastně dodnes nedá spát. Zatímco Mexičané nad nimi mávnou rukou, vy, moji milovaní mexikopediáni, se tímto dostáváte do roviny skutečných znalců. Naše společná krabičková jízda pokračuje.

Ach ty laky!

Laky! Ach, ty laky! Víte, málokdy už zůstávám s pusou skutečně otevřenou dokořán, jako kdybych měla pocit, že už jsem toho při setkání s mexickými řemesly zažila a viděla tolik, že mě sice uhranou svou krásou, ale vlastně už nepřekvapí. V Olinalá jsem ale pusu v němém úžasu téměř nezavřela. Jedna věc je si při rešerši přečíst, že ony předkolumbovské laky vznikají směsí dojemna namletých hornin s chia olejem, a úplně jiná věc je to vidět na vlastní oči. Ty dlouhé hodiny práce! Ty předlouhé týdny čekání! Už vám je asi jasné, že nějaké obyč laky, co se nanášejí běžným štětcem, bych vám do Mexikopedie netahala. Tohle ale předčí veškeré vaše očekávání. Klíčem k olinalskému laku je totiž proces toctétl – tecoxtle – texicaltetl v kombinaci s tlalxococ a texotlali a vznikne z toho tlapezole.A teď si to zkuste přečíst třikrát rychle za sebou. Tyhle jazykolamy začínající na „t“ má na svědomí indiánský jazyk nahuatl, jímž mluvili mimo jiné i Aztékové. Za každým z nich se pak skrývá nějaká hornina, jejíž barevnost určuje výsledek toho kterého z povrchů krabičky.

Předkolumbovská chemie

Jako první přichází většinou na řadu toctétl,nám z hodin středoškolské biologie dobře známá hornina dolomit. Perfektně vysušený, dojemna namletý a smíchaný s dubovým popelem se nanese na krabičku jelením ocasem (jako fakt) a zaleští se hladkým křemenem, dokud nevznikne pevná jednolitá vrstva, která se následně nechá deset dní až dva týdny proschnout, aby zatvrdla. Ne všechny krabičky mají ale svůj základ v černé barvě a dubový popel se dá nahradit jiným minerálním pigmentem, který určí budoucí barvu báze pro další kroky. Po zatvrdnutí první vrstvy přichází na řadu vrstva tecoxtle,oxid železitý, smíchaný s olejem z chia semínek, což je mimochodem velmi drahá záležitost sama o sobě. Právě chia olej stmeluje jednotlivé vrstvy minerálních předkolumbovských laků. Třetí vrstvou je texicaltetl,uhličitan vápenatý, který se po smíšení s jílovitými pigmenty tlalxococ (černý či žlutý) anebo texotlali (modrý) stane výslednou barvou, do níž se vyrývá finální design krabičky. Jednotlivé vrstvy se pracně leští hladkým křemenem a následně se ještě musejí nechat zatvrdnout. Ponaučení třetí: při hodinách středoškolské chemie jsem měla dávat o fous větší pozor. Kdo by to byl tušil, kam mě to život zavede.

Krabičku Jejímu Veličenstvu

Samotný design krabiček, který známe dnes, je oproti lakům záležitostí o mnoho mladší, „pouhých“ 400 let. V dobách španělské kolonie zakotvila na tichomořském pobřeží v dnešním Acapulcu japonská obchodní loď a místní indiánští umělci se nechali asijským dekorem inspirovat. Právě Acapulco hrálo přibližně v polovině 20. století důležitou roli v rozšíření olinalského řemesla – v pacifickém letovisku státu Guerrero krabičky dostávaly světové celebrity jako cenný lokální dar. Jednu překrásnou dřevěnou truhlu z Olinalá dostala darem od mexického prezidenta Echeverríi v 70. letech dokonce i britská královna Alžběta. Od dob své slávy se ale z neznámého důvodu propadly do zapomnění, ve kterém nedojdou docenění svého řemeslného procesu.

Tradiční, neznámý a inovativní

Tentokrát vstávám lehce po kuropění, v osm mám první z řady domluvených rozhovorů. U řemeslných témat se vždy snažím vybrat jednoho známějšího umělce tradičního stylu, jednoho neznámého a ideálně v nějakém ohledu inovativního, a držet poměr muži versus ženy, pokud to dané odvětví a většinou i okolnosti dovolí. Stojím na náměstíčku u altánku, v němž se nachází jedna z mnoha olinalských dílen, a čekám. Dveře zůstávají zavřené i dlouho po smluvené hodině, telefon nikdo nebere, až po třičtvrtě hodině dostávám zprávu přes WhatsApp, že se daná umělkyně „dneska rozhodla zůstat doma“. V pološíleném, a hlavně zklamaném stavu volám dalšímu z domluvených, jestli bychom se mohli vidět dřív než v plánovaných jedenáct. Sedám za volant a jedu z centra na okraj Olinalá do Centra pracovního vzdělávání CECAT, kde na mě čeká ředitel Rogelio Andreu. Spolu procházíme jednotlivé kroky procesu od prvotní těžby hornin a mistr Víctor Manuel Escudero Mejía se mi věnuje s nekonečnou trpělivostí, když se ptám na všemožné detaily (jen si nemyslete, že mám všechny ty dlouhé pasáže bez citací z vlastní hlavy), a já hluboce vdechuji omamnou vůni lináloe a fascinovaně pozoruju tmavé žilky na dřevě i nepochopitelnou trpělivost, kterou pracovníci CECAT vykazují.

O jako Orestes

Jiný příběh se píše pouhých pár bloků vedle. Odlišný mistr a jiné prostředí. Pořád jsme ale v písmenu „O“ jako Olinalá, jen k němu přidáme „O“ jako Orestes Guadalupe Jiménez. Namísto prostorné budovy se zahradou CECATu obyčejný domek se zaprášenou garáží, kde se dějí řemeslné zázraky. Oresta mi doporučilo několik lidí nezávisle na sobě, všichni do jednoho s rozličným vyjádřením toho, že „oplývá nevídaným talentem“. Jsem napnutá jak kšandy. A jakmile vstoupím do jeho uměleckého prostoru, který sdílí spolu s manželkou Guadalupe Rendón García, jež je neoddělitelnou součástí dílny, dýchne na mě něco úplně jiného než cokoli, co jsem kdy v souvislosti s krabičkami z Olinalá viděla. Svěží, minimalistické, rustikální, jak Orestes popisuje své nejoblíbenější kousky, z nichž už pěkných pár zdobí náš pražský panelák. Možná mu schází průprava, ostatně v oboru zděděném po svých rodičích pracuje „pouhých“ šest let. Ale když vezme do ruky krabičku se stále vlhkou svrchní vrstvou předkolumbovského laku, párkrát ji otočí kolem dokola a ostnem akácie začne od oka vyrývat zvířecí motiv prolínající se s rostlinnými, jdou člověku oči kolem. „Pravidla neexistují. Každý kreslí, co chce,“ shrnuje, zatímco mně se v Olinalá už poněkolikáté během jediného dne, tají dech. Na pár metrech čtverečních se tu koncentruje tolik talentu, že absolutně nechápu, jak o tom může sám tolik pochybovat. A tolik lásky, kolik vidím ve vztahu s jeho ženou, která něžně dorývá poslední detaily jeho práce a jemně smetává lakové piliny. A tolik radosti, když ze školky přijde jejich malý syn. „Snažíme se dát vědět světu, jakou hodnotu naše práce má.“ Z jeho slov cítím obrovskou nálož frustrace. Takové, kterou v Mexiku neslyším poprvé. Je totiž do velké míry společná všem řemeslným odvětvím od textilu přes keramiku až třeba právě po dřevo.

Záhada nevědomosti

Ona záhada, proč se o krabičkách z Olinalá a dechberoucím procesu lakování a vyškrabávání špičkou ostnu akácie neví v Mexiku (a už vůbec ne v zahraničí) víc, pro mě zůstává stále nerozluštěná. Snad je to tím, že řemeslné výrobky (nejen) v Mexiku podléhají dodnes smlouvání a často i přeprodávání naivním turistům za přemrštěné ceny. V takovém obchodním kolosu se pak pracnost řemeslného procesu snadno ztratí a není se čemu divit. Možná je to i tím, že na trzích v Mexico City dominují na výstavních pultech krabičky malované. Ostatně i v Olinalá je malování, či jeho povýšení plátkovým zlatem na vyšší příčky, hned po tradičního vyrývání designu stejně validní metodou. Zatímco malování prakticky zcela vévodí motiv květin, vyrývání poskytuje daleko širší možnost se umělecky vyřádit. Oboje však vzniká podomácku vyrobenými nástroji – malované motivy se tvoří štětci z kočičích chloupků či slepičích pírek, ty vyrývané, zvané vaciado, tedy dejme tomu „vyprázdnění“ motivu, vznikají ostny akácie a třeba i špičkami rostliny agáve (viz kapitola A v prvním díle Mexikopedie). A nezapomeňme na nanášení prachu z hornin zmíněným jelením ocasem!

Srdcová záležitost

Každý z dílů Mexikopedie v sobě nese minimálně jednu kapitolu, která se stala, často poměrně nečekaně, mojí srdcovou záležitostí. Nerada bych vás ovlivňovala svými osobními preferencemi, ostatně skutečně pozorný čtenář je poměrně snadno i přes mou veškerou snahu být alespoň relativně nestranná snadno odhalí. Snad to bylo tou dálkou. Snad tím, kolik lidí si nad mou cestou do Olinalá klepalo na čelo v nechápavém výrazu a ve mně to vzbudilo rebelského ducha, že tohle prostě zvládnu. Pro mě se jednoduše Olinalá (byť pro úplnost opakuji – cestu sem bych nedoporučila ani největšímu nepříteli, ach, jaká to škoda!) zůstává navždy jedním z těch témat, která se mi den za dnem prolínají do snů v rozličných surrealistických kreacích a voní v nich lináloe. Orestes mi jednu lahvičku tohoto esenciálního oleje věnoval. Píšu tyhle řádky a voní mi tu všude kolem. Vrací mě do jeho dílny, která voněla přesně tak. Když se říká, že si kdekoli na světě s každým řemeslným výrobkem kupujete i malý kousíček duše umělce, tam, kdesi v Olinalá na konci světa, daleko za horami a nekonečnými serpentinami uprostřed ničeho, to platí dvojnásob.

Kapitolu o Olinalá a spoustu dalších si můžete přečíst v Mexikopedii 3, která právě vychází. Pokud chcete vydání knihy podpořit , mrkněte na www.hithit.com/cs/project/13017/okorente-si-vanoce-mexikopedii-knihou-ostrejsi-nez-chilli a kromě dobrého pocitu z pomoci si zároveň vyberte dárek.