Čas se táhne. Po zakoupení zpáteční jízdenky bílý muž na hlavním terminálu v Mexico City nepřítomně a nezúčastněně civí v neurčito. Pohledem čas od času unaveně zkontroluje zavazadlo. Dozvuky probdělé noční jízdy chladným autobusem.
Z digitálních hodin ve vestibulu konečně zmizela proklatá šestka. Sedmá hodina ranní se bílému muži již jeví jako relativně bezpečná doba k opuštění terminálu. Šouravým krokem se vydává do metra.
Je neuvěřitelně přecpané. Kdo nezažil, těžko si udělá reálnou představu. Bílému muži probleskne hlavou další komentář bezpečnostního manuálu „Na cestování metrem mezi 7 – 9h a 16 – 19h raději zapomeňte. Do práce a z práce se dostávají milióny obyvatel hlavního města“.
Vozy jsou skutečně přecpané k prasknutí. Na nástupištích se přitom tísní další stovky šedivých cestujících. Když vůz ve stanici zastaví, nastává tlačenice.
Plnému metru poté několik desítek sekund trvá, než-li se podaří zavřít dveře všech vagónů. Když se to nedaří a ony se znovu a znovu otevírají a zavírají, máte pocit, že někteří cestující musí zákonitě vypadnout. Namísto toho se ale najdou příznivci fyzického kontaktu, kteří se ještě na poslední chvíli pokouší vtěsnat do již beznadějně narvaných vozů.
Po projetí třech stejně napěchovaných souprav došlo i bílému muži, že čekat na zázrak, na poloprázdný vůz, nemá cenu. Příliv lidí na nástupiště také nepolevoval. A tak nezbylo, než se pustit mezi ten přetlačující se dav, pro který byl tento sport denním chlebem. Nikdo se netvářil znepokojeně, znechuceně, stísněně. Až na bílého muže.
Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Za pomoci ostrých loktů se mu podařilo vtěsnat již do druhé soupravy. Chtěl to mít co nejdříve za sebou. Těšil se na okamžik, až jej metro vyplivne na stanici Coyoacan, kde má sraz s kolegyní Helen. A těšil se ještě víc, když ve své těsné blízkosti uzřel smrdutého a špinavého dědka. Kamsi se nesmyslně prodíral. Bílý muž trpěl. Znechuceně se otočil na osobu za sebou, jež mu bolestivě tlačila loket do zad. Na víc než významný pohled se ale nezmohl. Ve vagónu nebylo k hnutí. Čtyřicetiletý chlapík v bundě cihlové barvy obdařil muže stejně nekompromisním pohledem.
K poblití, napadlo unaveného Evropana. Raději ignoroval tupou bolest v zádech a dával si pozor na dědka, který před ním zničehonic klesl na kolena a cosi drmolil.
Na další zastávce se situace konečně zpřehlednila. Z vozu metra jako mávnutím kouzelného proutku vystoupil dědek, chlapík v cihlové bundě a ještě jeden muž z jeho těsné blízkosti. Tolik štěstí najednou, v jedné stanici, to si snad ani nezasloužím, napadlo ironicky osvobozeného bílého muže. Unavené hlavě, řídící se nyní spíše instinkty, začala připadat náhlá přízeň osudu podezřelá. Dveře vozu se ještě nedovřely a ruka několikrát zmateně zašátrala v kapsách kraťasů. Peněženka byla fuč. A s ní i zpáteční lístek, nějaká hotovost a česká simkarta.
Bílého muže se zmocnil vztek. Po očku se nenápadně rozhlédl kolem. Chtěl zjistit, zda-li si jeho okradení někdo všiml. Spolucestující se tvářili stejně neurčitě jako předtím. Je dost možné, že celý proces, tak typický pro zdejší hromadné prostředky, sledovali. Byli by ale spíš na straně „bílého turisty“, anebo svých zločinných soukmenovců? Rozhodl se proto nedat na sobě nic znát, nepřiznat před okolím, že byl naivním, tak snadno převezeným hlupáčkem.
Ironicky se nyní musel vysmát sám sobě. Ješitné představě, kterou si vypěstoval. Tomu, že on, dobrovolník působící v zemi třetího světa delší dobu, je něco víc než-li prachobyčejný západní turista. Pro celý vagón byl ale nyní jen dalším po zásluze potrestaným prachatým bělochem.
Po dvou měsících mezi indiány se bílý muž konečně sešel s dalšími lidmi podobně vybledlé barvy. Za Helen přijely členky její vysílající komunity na „inspekční cestu“. Po příletu z Evropy byly první dva dny na umření. Trable s peněženkou se začaly zdát nepodstatné.
Připomněl je znovu až Tom, autor bezpečnostního manuálu CommUNITY inspiration, který dorazil na večerní poradu. Jeho první otázka byla více než výmluvná. Dotázal se bílého muže, zda-li na sobě v době krádeže neměl čistě náhodou evropské oblečení.
A měl pravdu. Expertům a autorům bezpečnostních manuálů by se prostě mělo věřit. Zkušenost je ovšem nepřenosná. A proto patrně většina z vás bude odsouzena prožít si ji na vlastní kůži. Tak jako bílý muž.
