Zbourané domy, mrtví a poničená příroda. Místní se přesto vracejí na místo svého dosavadního života. A jak se brání další erupci? Modlitbami a dary!
Sopky přitahují pozornost lidí od pradávna a stejně jako se říká o lidech, že jsou jedineční a výjimeční, platí i o sopkách. Vulkanologové uvádí, že nejvíce sopek má rovníková Indonésie, která leží na tzv. neklidném „Pacifickém ohnivém kruhu.“ Tamní ostrovy jsou sopkami doslova posety. Jen na Sumatře jich je osmdesát pět, na Jávě pak sto dvacet pět, Bali jich má pět a nesmíme opomenout další ostrovy jako Sulawesi, Lombok, Flores nebo Moluky.
Za největší sopečnou katastrofu v dějinách je považována erupce vulkánu Tambora na indonéském ostrově Sumbawa v roce 1815. Tambora tehdy usmrtila 92 tisíc lidí. V roce 1883, zase sopka Krakatoa zabila téměř třicet šest tisíc. V říjnu 2010 se ke „slovu“ opět přihlásila šestá nejaktivnější sopka na světě a nejmocnější v Indonésii – Merapi. O život připravila téměř tři sta lidí.
Kouřící Merapi nepřehlédnete
Když přiletíte nebo dojedete do universitního města Yogyakarta v centrální Jávě, nemůžete přehlédnout obrovskou Merapi. Turistických lákadel je ve městě i okolí hned několik, Merapi ale láká pohledy turistů nejvíce!
Vstříc vulkánu, který shlíží na půl milionové město z výšky 2930 metrů (Ze své původní velikosti po erupci „ztratil“ celých třicet osm metrů.), vyjíždíme odpoledne. Autem jsme dojeli do vesničky Selo, která je posledním místem, kam vás pustí. Dále je na každém, zda si vezme kvalifikovaného průvodce a vyrazí blíže k vrcholu, nebo se spokojí (jako my) s výletem k místu, kde žil mBah Maridjan.
Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Ani šaman není neomýlný
Cesta k obydlí strážce sopky a místního šamana vede do strmého kopce. Výstražné značky lebek se zkříženými hnáty dávaly jasně na vědomí, kde se nesmí. Pohled na zpustošenou krajinu, zničené domky a ohořelý nábytek jen rok po té co se sopka „zlobila“, nebyl zrovna nejpříjemnější. Příroda ale bojuje a dokáže se sama vzpamatovat.
„Stromy a keře, které vidíte opatřeny štítky, vysázeli domorodci. Peníze na obnovu dala naše vláda. Sám by tento porost nebyl schopen obnovení,“ vysvětluje nám průvodce. Stojíme ve vesničce Kinahrejo, místě, kde jsou dvě ohořelé motorky a jedno auto reportérů, kteří chtěli co „nejčerstvěji“ informovat, jak vše probíhalo. Kolik tisíc metrů nám schází k vrcholu vulkánu, můžu těžko odhadnout. Kolem sebe vidíme samé zničené domy i základy domu, kde žil mBah Maridjan. Zle dopadla i mešita, ve které údajně skromný, vtipný strážce a také ikona Indonésie od roku 1982 promlouval k vesničanům.
„Mám tady hlavní slovo, co a kdy sopka dokáže, vím. Vedu obřady pro blaho mých lidí a duchům sopky nosíme obětiny.“ Na přání sultána, který mu dával měsíčně jediný dolar, měl toto místo opustit stejně tak, jak to udělalo mnoho lidí v okolí. Horký popel a sirné výpary jej ale spolu s dalšími třinácti lidmi připravil o život.
Při zpáteční cestě vidíme domorodce, kteří se sem znova vrací a začínají své zničené domy opravovat. Někteří staví i nové. Tady jsme žili a dál budeme žít, říkají. Abychom si bohy udobřili, vydáme se v létě k nim s dary až k vrcholu. Přál bych jim, aby se jejich přání naplnila, ale zatím je Merapi spolu s bohy moc neposlouchá a „žuchne“ si jak se jí zlíbí. Místo toho, aby se nastěhovali jinam, znova se „nasáčkují“ pod chrlící oheň, kde jim hrozí smrt.
