Odstěhovala se do Angoly a založila tam první výrobnu přírodní kosmetiky. Jak se Češce v Angole žije a podniká?

Hned na začátku musím říct, že jsem věděla, že se stěhuji do města a do krásného nového bytu, který nám pořídil budoucí mažel a jeho rodina. Do země, která má křesťanské základy a kde žena má velmi silné postavení v rodině i společnosti. Říkám to jen proto, aby někdo nebyl zklamaný, že se nedočte, nám tak známý, příběh o bílé Masajce.

Žiji se svým nyní již manželem na předměstí Luandy v oblasti Sequele, je to nově vybudované sídliště, řekla bych identické jako v Evropě. Co je tady jiné? Kolem domu nám nerostou lípy a javory, ale papája a banány. Z kohoutku, který je jen na studenou vodu, nám voda teče jen zřídkakdy. A všichni mí sousedé jsou černé pleti a většinou mluví pouze portugalsky, takže komunikace pro mne byla ze začátku velmi složitá. Pouze jeden soused „studovala na Poděbrada“, jak nám sdělil v prvních dnech po nastěhování. Hned od prvních dnů jsem se vydávala po okolí a zjišťovala možnosti, které mé nové působiště nabízí. Byla jsem tady jediná běloška, byl to zvláštní pocit a ano, koukali na mě. Koukali, ale s úsměvem a dávali se se mnou do řeči. Většinou se mi snažili pomoct a poradit.

Přesto, že je tady spousta obchodů, nejraději chodím nakupovat na trh, a tím podpořit místní lidi, pro které je to zdroj obživy.  Angolané jsou velmi trpěliví a ohleduplní, mávnutím ruky nad tím, že nedokážu vysvětlit co chci, je pro ně neakceptovatelné. Diskutují tak dlouho, dokud se nedostanou k tomu, co chci. Se sousedy pořádáme před domem grilovací párty k různým příležitostem. Gril je součástí každého balkonu na našem sídlišti. Místní hřiště využíváme na pořádání fotbalových turnajů, ale také jako místo pro mši nebo pohřeb. Narozeninové párty se často odehrávají na střechách domů, ve velkém stylu a zřídkakdy končí před 4. hodinou ranní. Angolané milují oslavy, slaví kde co a nočním klidem se nikdo nezabývá.

První angolská výrobna přírodní kosmetiky

Každý den jezdíme do práce, otevřeli jsme si manufakturu na výrobu přírodní kosmetiky, a stali jsme se tak první angolskou firmou, která přírodní kosmetiku v Angole vyrábí. Výrobnu máme 40 minut jízdy od našeho bydliště a prodejnu asi hodinu, pokud není zácpa, nebo neprší. Cestování je tady hodně časově náročné a únavné. Městská doprava tady nefunguje, neexistují jízdní řády a ani žádné oficiální zastávky. Místní se přepravují pomocí privátních modrobílých minibusů, které mají určená stanoviště, ale po setmění už jich moc nejezdí.

Stejně jako cestování je únavné a vyčerpávající i podnikání. Je to nekonečný boj s pozdními příchody, negramotností, pomalostí a pro mě neúctou k věcem. Hodně jsem bojovala a bojuji dodnes s pracovními „nenávyky“ místních, na druhou stranu jsou velmi kreativní a zruční a pokud se naučí pravidelnosti a disciplíně, jsou to výborní zaměstnanci. Případnou výpovědí se nikdy netrápí, s úsměvem vám podají ruku, poděkují a odejdou. Podnikání je tady velmi náročné, nejen po personální stránce, ale také je složité cokoliv sehnat, objednat a pak následně zaplatit. Na materiál kolikrát čekáme měsíce, faktury se z Angoly zaplatit nedají, což všechno komplikuje, a nám nezbývá než koupit letenku a letět do jiné země a odtud zaplatit. Není to jako u nás, sednout k počítači, objednat a zaplatit přes internet a za dva dny si přebírat objednávku. Na druhou stranu, přesto, že tady platí pravidla, za jakých můžete provozovat svůj podnik, nejsou tak striktní, jako v EU, čímž je to trochu odlehčené.

Rodina je základ

Každou sobotu se celá rodina scházíme u manželových rodičů, všech pět maželových sourozenců s celou rodinou a společně obědváme. Návštěvy se vždy protáhnou do pozdních večerních hodin. Manželovy rodiče od první chvíle oslovuji mami a tati, ale vykám, tak jako jejich děti. Rodina má tady silný základ, drží při sobě a vzájemně se podporují. Nezřídka bydlí několik generací společně v jednom domě nebo bytě. Často, v případě, že jsou ve finanční tísni, dávají své děti k jiným členům rodiny, kteří jsou schopni jim finančně zajistit školu, jídlo a ostatní věci. Není také výjimkou, že v 15 letech už dívka pracuje jako hospodyně, a živí tak zbytek rodiny, nebo si svou prací vydělává na vzdělání. Školy jsou tady placené, státní jsou levnější, ale často vzdělání hodně pokulhává za standardem, který je v Evropě. Soukromé školy jsou velmi drahé a většina si je nemůže dovolit. Neustále přerušování studia z nedostatků financí je častý problém, a maturitu tak získávají kolikrát až 25 letech.

Volný čas

Ve volných chvílích jezdíváme na výlety k moři, nebo jen někam za město do přírody. V centru města jsou nádherné plážové bary s perfektním servisem, ale já raději jezdím na opuštěná místa, kde si mohu od shonu a lidí odpočinout, nasbírat přírodní materiál nebo třeba nádherné mušle. Jezdíváme sbírat lufu, kterou pak následně zpracováváme a prodáváme jako mycí houbu, sbíráme ricinové semínka, ze kterých lisujeme olej, nebo také Urucum, které meleme na prášek a přidáváme do našeho mýdla. Pro mne jako botaničku je angolská příroda něco jako ráj, stále tady objevují nové a zajímavé rostliny a byliny.

Pravidelně jednou za tři měsíce jezdíme do provincie Uíge, nedaleko hranic z Kongem, kde máme farmu, kterou pomalu budujeme. Zatím sklízíme jen kávu, kakao, banány a chili papričky. Tohle je místo, které mám moc ráda, lidé jsou tady skromní, upřímní a nezkažení městskými manýry. Je to místo, kam se plánujeme již brzy přesunout. Nádherná příroda, hory a klid. Není tady neobvyklé si v restauraci vybírat mezi masem z divočáka, lamy nebo opice, což v Luandě není standardní.

Angolská kuchyně

Angolská kuchyně je velmi pestrá a chutná. Kromě hovězího, vepřového a kuřecího masa je tady běžně k dostání spousta ryb a mořských plodů jako třeba langusty, krevety, chobotnice nebo sépie. Nepřeberné množství zeleniny a ovoce, několik druhu mouky přes kukuřičnou až po klasickou žitnou. Na druhou stranu polohrubou nebo hrubou mouku tady neznají, zrovna tak jako tvaroh, kyselé zelí nebo křen. Sýry a mléčné výrobky jsou tady tak drahé, že spousta Angolanů je v životě neochutnala.

Co mi tady vadí? Neúcta ke zvířatům a zbraně, které má každý hlídač před supermarketem, nemocnicí, školou, bankou a jinými institucemi. Nicméně jsem si zvykla velice rychle, některé věci dělám jako Angolanky a to, co se mi nelíbí, zkrátka jen respektuji a akceptuji. Vyzkoušela jsem jaký je život s hospodyní, osobním řidičem a ochrankou. To jsou základní členové týmu, které má každý z manželovy rodiny, proto jsem je dostala od své tchýně také já. Tohle je jedno z mých rozhodnutí, které dokážu akceptovat u druhých, ale ne praktikovat ve svém životě.

Žiju stejný život jako bych žila v České republice. Chodím do práce, vařím na sporáku, peru prádlo v pračce, jezdím výtahem, řídím auto, chodím nakupovat a raduji se ze života. Jen místo střídání čtyřech ročních období se mi tady střídají jen dvě, suché vedro a deštivé vedro. Chybí mi má rodina a takový ten obyčejný pokec s kamarádkou v kavárně u kávy a zákusku.

Během prvního roku života tady jsem se vdala, otevřeli jsme naši firmu, naučila jsem se portugalsky, vařit angolská jídla, rozeznat fazolové listí od listí sladkých brambor a na trhu už na mě nepokřikují běloško, ale sousedko. Dopracovala jsem se k privilegiu nakupovat ne za ceny pro turisty, ale za ceny pro Angolanky. Stala jsem se tetou pro všechny malé děti v okolí, mámou pro ty odrostlejší a sestrou pro ty v mém věku. Mám za sebou pět let života v cizí zemi s diametrálně odlišnou mentalitou ale, ale cítím se tady doma.

Kdybych to měla shrnout, asi bych řekla tohle: Angolané jsou lidé veselí, tolerantní a otevření. Mají rádi pivo, maruvu (palmové víno) a zábavu.