Odpoledne v Uenu

Hned na prvním rozcestí se zastavuju u artistů, je tady vcelku regulérní vystoupení tří týnejdžrů a celý jim to moderuje (od pohledu) zřejmě bejvalej gymnasta. Vystoupení je přehledné: jedna holka si dává nohy kamkoliv si vzpomenete, přičemž ve finále svýho čísla ještě na chodidlech a dlaních levituje s pyramidou skleniček, druhá holka jezdí na třímetrovým jednokole a umí si na hlavu postupně vykopnout nerez misky (a to hned několik najednou), no a kluk metá přemety a z židlí si pak postupně staví rozhlednu, na který dělá stojku. Kolemstojících diváků je dost, přihlížejí tomu návštěvníci parku jako jsem třeba já, plus hromada bezdomovců, který tohle vítaj jako ukrácení dlouhý chvíle.

Chci jít dál, abych obešel celej park včetně přilehlejch oblastí ještě za světla, ale zastavuju se hned o kousek dál, kde humanitární organizace rozdává bezdomovcům spořádaně stojícím ve frontě teplý jídlo plus potravinový balíčky. Tohle pochopitelně nefotím, nejsem hyena, byť bezdomovci nepůsoběj až zas tolik zbědovaně. Některý jídlo jedí hned, jiný si vzájemně ukazujou příděl, kterej vzápětí strkaj do útrob svejch vozíků. A vedle potravy se jim hned dostane i slov útěchy, protože o sto metrů dál už zvučej provizorní mši pod širým nebem nějací křesťani a dobrejch sto bezdomovců už sedí spořádaně na zemi na novinách. Křesťani teď zrovna zápasej s aparaturou (bude se tedy zpívat), klávesistka zkusila zahrát úvodní tóny a z beden se ozvalo škodolibě hlasité „uíííí…“.

Nějaká šedesátiletá Dánka (s pozůstatkem hippie-image) se se mnou dává do řeči. Obdivuje dobrovolníky, který rozdávaj takový kvanta jídla. Ptám se jí, jestli tady žije a říká že ne, že je tady dva tejdny s manželem; o něm jsem si původně myslel, že je to bílej místní bezdomovec, ale zřejmě teda není. Každopádně manžel teď (nasadil si právě na hlavu druhou čepici) chodí dokola sedících bezdomovců a i když už je mše v plným proudu a všichni zpívaj, jak nejlíp uměj, dost ruší, protože diriguje a vůbec se snaží mácháním rukou věřící vyprovokovat k větší aktivitě. Nikdo z pořadatelů mu v tom ale nebrání, protože Dán je dobře dvoumetrovej svéráz s vizáží něco mezi hippie a homeless, bílý plnovous až na prsa. Dánka ještě, po tom co jí říkám odkud jsem, vypráví, že její první manžel byl Slovák, básník, kterej po 68 musel emigrovat do Dánska.

Jdu na sever a cestou chvíli prolejzám hřbitov Kaneiji. Na dvou místech je cosi za vysokou kamennou zdí. Okukuju dírou ve dřevěný výplni zamčených vrat nějaký historický zbytky (snad to jsou pozůstatky mauzolea), když tu se za mnou ozývá tiché „excuse me“ – je to hřbitovní dělník luxující spadané listí, myslí si (jak se pak ukazuje) že tápu k cestě na nejbližší JR, kam mě lámanou angličtinou posílá, protože když jsem ho poslechl, málem jsem došel na zastávku. Ale překvapení to je, pár anglickejch slovíček bych na hřbitově nečekal.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Pak míjím chrám Kaneiji, natolik obehnanej současnou zástavbou, že ani nemá smysl ho fotit, chrámek Joen-in (kde duchovní Myoun kdysi vytvořil tisíc kamenných sošek božstev Jizo – ochránců dětí) a docházím k dalšímu hřbitovu, tentokrát hřbitovu Yanaka, historicky cennému kvůli některým pochovaným osobnostem. Nevím, každopádně před vjezdem na hřbitov mě překvapuje dlouhá fronta do menší cukrárny sahající až do ulice (to ještě nevím, že fronta do oblíbené jídelny nebo právě cukrárny je tady poměrně běžná).

No a ještě docela pěknej chrámek Gokoku-in (chrámů tady teda je), tak pěknej, že neodolám, zouvám se a jdu na chvíli dovnitř a pomalu zapadá sluníčko a já můžu po obkroužení vně konečně dovnitř parku Ueno. Projít se dá samozřejmě rychle, což dělám, chrámy a pětipatrovou pagodu prozatím míjím (zejména po tom, co jsem navštívil Naru a Koyasan jsem, pokud jde o chrámy, dost zmlsanej) a jdu rovnou dolů k Shinobazunoike, vodní nádrži. V levé půlce od cesty je to už díky západu slunce jak připravené k focení, na kůl právě dosedl racek, oranžové paprsky svítí přes uschlé lotosy, hned dělám snímek a po něm další.

Pak za sebou slyším „excuse me“, otáčím se a vidím staršího Japonce v kabátu. No, mělo mě varovat, že mi hned podává ruku, představuje se a začíná se se mnou bavit anglicky. Samozřejmě se z něj vyklubal nějakej křesťanskej naháněč a tahal mě na mši, prý vlakem je to z Uena tak slabou půlhodinku. Tak jsem mu říkal sorry, ale já chodím po Uenu celej den a ještě jsem nic nejedl, tak možná příště. Rozloučil se o poznání vlažněji než seznámil.

Je už tma, ale chci ještě projít slavnou tržnicí Ameyoko; podél trati JR jako ideálního orientačního bodu můžu snadno ujít po směru jízdy jednu stanici. Při výlezu z Uena míjím na schodech dva vykladače osudu z čar života ve dlani, starší chlapíci sedící na malý rybářský židličce na schodech z parku. Naproti je stejná židle pro kunčofta a mezi pak malej stolek, na kterým svítí lampion. Jeden chlapík má zrovna v parádě mladíka a dívá se mu lupou do dlaně, chmurné vize se asi nekonají, mladík je klidný.

V Ameyoko to tradičně žije, obchod stíhá obchod a jediný, co se dá dělat, je splynout s davem, nechat se jím unášet a po očku pozorovat krámky, ale nesnažit se o nějakou aktivitu, je to zbytečný mrhání silama. Přemejšlím, co bych tady tak mohl koupit domů a v podstatě všechno, jen kdyby se mi s tím nechtělo tahat přes půl centra nacpaným JR. U pár jídelniček to dost hlasitě žije, zdá se, že nudle byly podpořený nějakým tím saké.

S postupujícími metry cvrkotu a krámků ubývá, ubývá i lidí a pomalu tu už není na co koukat, co objevovat, ale naštěstí se mi do cesty připletlo nefalšovaný vetešnictví, ve kterým je všechno: cédéčka, knihy, nábytek, hromada dekoračních předmětů, oblečení na ramínkách a vedle pak starej kazeťák a rádio na ochmataným sofa. S majitelem právě smlouvá Ind, chce otlučenýho jezevčíka-dvojče a pár kabelů jack-jack, ale zdá se, že se nemůžou dohodnout na ceně. Ind se usmívá, krčí rameny a odchází a majitel (zdá se) zlostně věci odkládá na stůl. Na gauči vidím postavený tři samopaly hlavní vzhůru. Trochu to zkoumám a majitel jde zatím ven za Indem, kterej stojí za výlohou a byznys je tedy zřejmě uzavřen.