Odorico podnikl několik výprav. Jako jeden z prvních Evropanů se dostal na jižní polokouli. Jeho nejdelší cesta trvala patnáct let. Přinesl poznatky o dalekých krajích jako Cejlonu, Číně, Tibetu.
ODORICO z PORDENONE (Odorik) (* mezi 1271 a 1286, Pordenone, Itálie, † 14. 1. 1331, Udine, Itálie) – italský mnich a misionář českého původu
Uvádět český původ u tohoto cestovatele a (od roku 1755) blahoslaveného není nijak nepodložené. V 70. letech 13. století totiž jeho rodné Pordenone uznávalo svrchovanost českého krále a sám Odorik se znal k tomu, ze je synem českého vojáka, který v Itálii sloužil. V mládí vstoupil do františkánského řádu, nějakou dobu byl poustevníkem v jihofrancouzské Provence a snad v prvním desetiletí 14. století doprovázel irského mnicha Jakuba na cestě do Turkestánu a Mongolska.
Na svou největší cestu se vydal Odorik z Pordenone někdy mezi roky 1314 a 1318. Nejprve plul po Středozemním, Egejském a Černém moři do Trabzonu, z něj napříč Malou Asií do Persie a přes Jazd do Basry. Zde opět sedl na loď, která ho převezla přes Hormuz do Tany (nyní Thánen v západní Indii). Podél Malabarského pobřeží se dostal na Cejlon, Andamany a na Sumatru.
Jeden z prvních Evropanů na jižní polokouli
Jako jeden z prvních Evropanů proplul Odorik z Pordenone Malackým průlivem a dostal se až na Jávu; jako jeden z prvních Evropanů si povšiml, že mu Polárka zcela zmizela z dohledu, a že se tedy octl na jižní polokouli. A odtud jej cesta již vedla do Číny, kterou v celém svém cestopise nazývá Horní Indií. Nejprve plul do Kuang-čou, dále navštívil klášter v Zaytonu (snad Ťien-čou) a město Chang-čou, které nazval největším městem na světě (obdobně velkolepě zapůsobilo i na ÚM. Pola). Po Jang-c’-ťiang a soustavě čínských kanálů pak františkán doputoval, asi roku 1325, do cíle své cesty – Pekingu, kde se setkal s mongolským chánem a vládcem Číny v jedné osobě.
Tři roky zůstal Odorik v čínském hlavním městě. Přes „zemi krále Jana“, kterou sám lokalizoval do střední Číny, přešel jako první Evropan do Tibetu a navštívil i Lhasu (Bota), kde sídlil velký láma, papež modloslužebníků. Přes středoasijské velehory se cestou, kterou přesně neznáme, vrátil do vlasti.
Návrat po patnácti letech
Jeho návrat do Evropy po patnácti letech cest (jaro 1330) byl natolik nečekaný, že ho téměř nepoznali ani jeho spolubratři z františkánského kláštera v Udine. Odtud se vypravil do Padovy. V tamním klášteře nadiktoval Guillemovi de Solagna vzpomínky na svou cestu, v nichž přinesl cenné zprávy o asijských krajích, které jsou vesměs (oproti Marku Polovi) věrohodné a střízlivé. Odorik svůj cestopis zřejmě nedokončil. Ještě vyrazil směrem k papežskému dvoru do Avignonu, ale v Pise se roznemohl a nechal se převézt zpět do Udine, kde v lednu 1331 zemřel. Jeho hrob byl původně umístěn v klášterním kostele, dnes je v jiném udinském svatostánku, Carmine e San Pietro.
Cestopisu, Odorikem nadiktovanému, se brzy dostalo velké slávy, neboť byl mnohokrát opisován a šířen po celé Evropě. Ještě více ale byl znám jeho plagiát, údajné vyprávění anglického rytíře Johna Mandevilla z cest, podniknutých v letech 1322–56, na nichž tento muž zažil nesčetná dobrodružství. Dobovému vkusu tato kniha, sepsaná jedním lékárníkem z Lutychu (Liège), vyhovovala více než stručný popis z pera Čecha z Furlánska, jak se Odorik sám pojmenoval.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
