Včera večer jsme si říkali, že musíme dřív vstát, ale vzbudili jsme se zas až před půl devátou. Ono se taky není čemu divit, když usínáme až okolo půlnoci. Udělali jsme si super snídani – müsli smíchané s čokoládou a sušeným mlékem. Pak jsme navařili pití do termosek a pobalili, abychom zas mohli vrazit vstříc novým zážitkům.
Dneska jsme celý ranní proces zvládli o třicet minut lépe než včera – to je solidní zlepšení. Vůbec se naše spolupráce pořád zlepšuje. No jo, chybami se člověk učí. I když já jsem možná nepoučitelná. 🙂 Sice jsem ráno nic nevylila, ale zase jsem si na karimatku rozsypala instantní pití a k horkému ešusu jsem přitavila kus igelitového pytle s odpadky. Vonělo to teda náramně. 🙂 Vyrazit na cestu se nám nijak zvlášť nechtělo, protože nás čekalo skoro celý den jen stoupání a první kilometry ještě ke všemu po silnici. Po posypaném asfaltu sled nejel zrovna nejlépe, takže se s tím Pavel pěkně dřel. Já jsem se snažila aspoň trochu pomáhat tlačením, ale čert ví (teda vlastně Pavel ví), jestli to k něčemu bylo. Navíc v mapě tenhle úsek nebyl zakreslen zrovna nejpřehledněji, takže jsme ani neměli jistotu, že se táhnem do toho správného kopce. Dokonce jsme jednou špatně odbočili, ale naštěstí jsme hned potkali milou paní, která nás poslala správným směrem. Chvíli ještě pokračovala asfaltka, ale pak už jsme odbočili na lyžařskou stopu a konečně jsme opustili civilizaci. Při přetahování sledu přes hromadu nahrnutého sněhu jsem se nějak zamotala a upadla. No a s hůlkama a batohem na zádech se mi zrovna nedařilo vstát, takže jsem se tam mlátila jako pako, a Pavel se mi smál. Musím ho napráskat. 🙂 A, můj milý deníčku, nebylo to dnes naposled. 🙂 Pokračovali jsme v cestě po lyžařské stopě, která naštěstí už tak příkře nestoupala, ale zase tam byl hlubší sníh a sled se také více převracel. V jednom úseku to bylo pěkně prudce dolů, takže bylo potřeba, abych zezadu brzdila sled. Hůlkou mi to moc nešlo, tak jsem ho chytla rukou. Vzápětí jsem samozřejmě upadla a zbytek kopce mě už sled vláčel, což Pavla (a vlastně i mě) ohromě pobavilo. No ale funkci brzdy jsem splnila, takže co. 🙂 Trošku jsme bloudili a ani GPS nám moc nepomolo, ale nakonec se ukázalo, že jsme šli vcelku správně. Naštěstí jsme měli už stoupání za sebou a čekalo nás jen klesání. Při něm se nám otevřel nádherný výhled na protější skálu krásně nasvícenou od sluníčka, což nám zvedlo náladu. Taky se ukázalo, že jdeme celý den správně a že jsme došli přesně tam, kam jsme si naplánovali. No co více si přát. 🙂 Snad už jen stan, spacák a teplé jídlo.
Scházíme na pěkný plácek s výhledem na tu super horu a rozhodujem, že tady chceme dneska spát. Pak už jen rutina. Stavíme stan, stěhujeme se dovnitř a chystáme jídlo. Opět další zdokonalení systému – zatím co já píšu, Pavel vaří. A jelikož už je takřka prostřeno :), musím končit, protože jídlo si teda nenechám ujít 🙂
Tohle ještě musím napsat! Pavel právě vykydl kus jídla na obě karimatky, z čehož mám škodolibou radost, protože aspoň jednou nejsem já ten, kdo bryndá. 🙂
Zuzka
