Vzrušující a zajímavá krajina nás doprovází až před FADA, ještě urazit posledních 20 kilometrů. Podél pisty jsou ne některých úsecích narovnané kameny a zrovna se chci Mussy zeptat na smysl těch malých « patníků » když se za zatáčkou vynoří začernalé torzo tanku. Zastavujeme.
FADA, škola a české miny
Vzrušující a zajímavá krajina nás doprovází až před FADA, ještě urazit posledních 20 kilometrů. Podél pisty jsou ne některých úsecích narovnané kameny a zrovna se chci Mussy zeptat na smysl těch malých « patníků » když se za zatáčkou vynoří začernalé torzo tanku. Zastavujeme.
« Neopouštějte pistu !! » křičí Alamin. « Kdo chce na záchod tak za auto, ale NEOPUSTIT pistu !!!»
« Tak tohle byl tank československé výroby, » otáčí se na mě s poťouchlým úsměvem Mussa, « a nechali ho tady Libyjci když jsme je porazili. ».
Zbytek skupiny se na mě dívá jako bych to byl já, kdo tank vyrobil. Dělám jako že nic, ale přitom nevím dost dobře jak reagovat.
« A miny, kterými je terén místy prošpikován, jsou údajně taky československé, » přisazuje Mussa, « proto jsou kolem pisty kameny, označující úseky, odkud miny ještě nebyly odstraněny. »
« Už jste si udělali fotku ? Tak pokračujeme.. ! »
Alamin zaregistroval, že mi Mussovy věcné poznámky nejsou příjemné a odvádí hovor jinam. Co pár metrů potkáváme prázdné patrony z kanónů tanků, potom ohořelé a pouští ošlehané zbytky dvou kamionů a nakonec ještě jeden tank. Hmatatelné pozůstatky bojů z doby sporů o Bande d’Aouzou… Až do Fada je v autě naprosté ticho….
FADA, Alamin sbírá cestovní pasy, bere sebou složku se seznamem účastníků a s povolením k návštěvě Ennedi, a odchází na policejní stanici k obvyké kontrole. Sraz v jedenáct hodin, do té doby máme volno. Než se vydám na obchůzku, tak zaznamenávám 17°11’00“N 21°35’25“E.
Procházím se areálem nemocnice, potom vidím školu a namířím si to ke vchodu, dveře jsou zavřené. Právě když se otáčím k odchodu osloví mě mladý muž :
« Hledáte někoho ? »
« Nehledám, jsem jenom zvědavý » přiznávám se.
« Vy jste taky učitel ? » pokračuje vyptávání.
« Moje maminka byla učitelka » odvádím hovor od mé osoby.
« Chcete vidět školu ? Pojďte ! »
Obejdeme budovu a dostaneme se na zadní dvorek. Ve stínu zde sedí za stolem plným papírů tři muži. Regionální inspektor s ředitelem a dalším učitelem připravují zahájení školního roku.
« Kolik je zde žáků ? » vyptávám se.
« Asi 500. Ve škole je celkem 11 učitelů. »
« Do školy chodí jenom kluci ? »
« Na prvním stupni je hodně děvčat, ale kolem 12 až 13 let přestávají do školy chodit. Na druhém stupni lycea máme jenom pět dívek., » vysvětluje ředitel.
« Víte, za rok skončíme dvacáté století, ale mentalita některých obyvatel oázy je tak ve dvanáctém století. Muži vysedávají celé dny u čaje a jenom klábosí, nanejvýš se starají o obchod. Na manuální práci se dívají s pohrdáním. Jsem tady už šest roků ale nevidím žádný vývoj… » říká mladý učitel, který mě uvedl na jejich schůzování. Zřejmě má pravdu protože zde žije a zná místní zvyky. Nicméně někdo se přece jen musí starat o palmerii a obdělávat políčka pod palmami, předpokládám tedy, že ne všichni obyvatelé Fady tráví čas nicneděláním… Nakonec udělám dokumentární schůzovní fotku, beru si adresu abych mohl fotky poslat a dávám hrst reklamních průpisek (mají úspěch !, inspektor spokojeně konstatuje, že bude mít lepší pisátko než prefekt !) a loučím se.
Bloumám po tržišti a říkám si, že učitel má asi skutečně pravdu. Muži posedávají ve dveřích obchůdků, zabraní do hovoru, mé přítomnosti věnují jen malou pozornost. V některých krámcích otec jen sedí zatímco prodává syn, zahlédnu dokonce i roztomilé děvčátko usazené na bedýnce. Když se blížím, otec jí dá pokyn, holčička se nemotorně zvedne, popadne dvě berličky a jde se schovat do otevřených dveří za pultem – chybí jí noha ! Koupím si sklenku s nápisem Coca-cola (jsme přece jen ve 20. století !) abych mohl navázat hovor. Jde to ztěžka, francouzština obchodníka je rudimentární a pár arabských slov v místním dialektu je pro mě nesrozumitelných. Nakonec nás sice zachrání mládeneček od sousedního krámku, ale já skoro lituji, že jsem se zajímal o osud té holčičky: přišla o nohu při výbuchu miny…
Je půl dvanácté, Alamin se stále ještě nevrátil. Ještě štěstí, že čekání bylo zpestřeno zastávkou auta se štábem francouzské televize, natáčejícím reportáž o Ennedi. Konečně je Alamin zpět, řádně nadrážděný a rozčepýřený : musel se handrkovat s velitelem policajtů, který po něm chtěl poplatek 5’000 CFA franků za každého účastníka ! Je to prý nová taxa za vstup do Ennedi… vymyšlená velitelem, protože tento měsíc ještě nedostal výplatu. To je Alaminovo vysvětlení. Můžeme konečně opustit FADU.
Kolem pisty přibývá tajemných zákoutí, divokých skal, ale i pozůstatků z bojů s Libyí. Obvykle jsem dost otrlý, ale tentokrát, od setkání na tržišti, to na mě působí nedobře: děti jsou naprosto nevinné oběti… ! Snažím se fotografovat, i za jízdy z auta. A často zastavujeme právě jen pro fotku. Skály kolem nás vytvářejí stále kompaktnější kulisu. Večer projíždíme skutečným lesem věží. Jsme v pověstném místě zvaném Bab el-Arbaïn, Brána čtyřiceti, které je jedinou přístupovou cestou do FADA od jihu. Z toho důvodu byl průjezd jako jedno z prvních míst zcela očištěn od min. Domlouváme se vespolek, chceme zde zůstat na noc : místo je jedinečné. Už jsem za dnešní den vyplácal jeden a půl filmu a říkám si že, musím přibrzdit, jenže…. Beru spacák, bivakové nezbytnosti a stěhuji se na vyvýšeninu s rozhledem na všechny strany. Posadit se, rozhlížet se a ani nedýchat… ! Neskutečná bohatost tvarů, barev, bizarních siluet a k tomu hloubka prostoru v průzračném vzduchu, večerní prodlužující se stíny…. Nevím, jestli se sem ještě někdy vrátím, proto využívám každé vteřiny. A ještě cvaká spoušť…! 16°52’50“N 21°37’44“E.
« Haló, večeře je hotová ! » svolává stolovníky Jérôme. Je vidět, že byl na tržišti, máme čerstvé dušené hovězí maso ! S řádně plným žaludkem spokojeně zalehám do spacího pytle a spokojeně klidně usínám.
Nevím jestli to bylo způsobeno jenom přejedením, ale ve snu se mi zjevila ta malá dívenka z tržiště. Když mě spatřila přicházet, tak byla najednou nadpřirozeně velká, zlobou se jí zkřivil obličej, namířila na mě berlu a před rozzlobeným hlučícím davem snad z celé FADY na mě česky posměvačně křičela : « Zlaté české ručičkýýý trhají dětem nožičkýýý… !! » Vyskočil jsem ze spaní se srdcem bušícím až v krku a se slzami v očích…., a trvalo to hodnou chvíli, než se emoce, vyprovokovaná snem, v hlubokém, uklidňujícím tichu sametové saharské noci uklidnila. Dlouho jsem potom hleděl do tisíců hvězd nad hlavou, ve které se mi honily tisíce úvah o spravedlnosti, osudu, a o lidské povaze vůbec… Nakonec jsem si stejně musel zobnut tabletku na spaní…
Guelta ARCHEI a cestovní drby…
Večerní předsevzetí o šetření fotomateriálu bylo anulováno ranním světlem a neodolatelnou hrou stínů va skalách. Nicméně snažil jsem se být rozumný, vždyť na dnešek máme slíbený « krajinový orgasmus »! Napřed ale absolvujeme krátký přesun ke GUELTA ARCHEÏ – Gelta Arše (tam « to » má být), opepřený uvíznutím v písku úedu Archeï. Vyrážíme pěšky do skal, sledujeme sevřený kaňon. 16°53’59“N 21°46’35“E.
Guelta je arabské označení pro místa, kde se voda nestále drží až na povrchu a tvoří jezírko. V oblastech kde se mluví jazyk Tuarégů, tamašek, tak tam se gelty nazývají aguelmam. Těším se jako malý kluk, protože tuhle geltu znám z mnoha fotografií a nemohu se dočkat až ji uvidím na vlastní oči. Nahoru a dolu přes balvany, kolem malých nazelenalých tůněk. Rázem však zpomalíme postup a obezřetně se díváme před sebe, to když nás Alamin upozornil na krokodýlí stopy v písku. Sabine žádá o zastávku a nemá čas se starat o krokodýly. Po návratu zpoza skalky mě nenápadně žádá o Imodium. Ve FADA si včera koupila « máslo » z burských oříšků, ráno si ho namazala na chleba a rychlost trávení se rázem exponenciálně zrychlila « jako po másle »…
Opouštíme závěr rokle, vystupujeme doleva na skalní plošinku a hle, Guelta Archeï je přímo pod námi. Jezírko sevřené ve stínu mezi svislými skalními stěnami připomíná do nebe zahleděné zelené oko Sahary… V prvém okamžiku jsem hluboce zklamán. Na všech fotografiích byly vždy desítky napájejících se velbloudů – teď zde není ani živáčka ! Ale přece jen ! Za odměnu vidíme tři krokodýly ležící na písku na okraji vody ! Díky naprostému klidu se můžeme o jejich existenci přesvědčit na vlastní oči. Uprostřed Sahary, uprostřed pouště, stovky kilometrů od Nilu, od Čadského jezera či jiné vody, vidíme přežívající živé důkazy toho, že Sahara byla zelená, s vodními plochami, tekoucími řekami a bohatým životem ve vodě i na březích.
Prehistoričtí lidé zde žijící asi neměli život příliš obtížný, samozřejmě v relaci k tehdejším podmínkám panujícím jinde ! Zvěř, rostlinné kultury, voda, vše bylo v údolích na dosah ruky. Kresby a rytiny z období před 8000 až 6000 lety před naším letopočtem o tom svědčí. Později začala Sahara vysychat, poušť přerušila komunikaci mezi kulturami na severu a na jihu, zbyly než vzpomínky ústně přenášené dalším generacím… Někde jsem četl, že není vyloučeno aby pověst o biblickém Ráji, připomínaná ve starých náboženstvích, měla svůj původ právě zde. V Ennedi, v Tassili, v Hoggaru – zkrátka v oblastech centrální Sahary kde se dnes už nacházejí jen nástěnné kresby a rytiny zobrazující tu požehnanou dobu…
Ale vraťme se k našim krokodýlům. Něco je vyplašilo, sklouznou do zelenavé vody a zmizí. Vzápětí se s halekáním ze skal vynoří Hussein a Jérôme s kanystry na vodu…
Guelta je plná, není ji možno obejít přímo k Husseinovi s Jérôme, proto sestupujeme zpět stejnou cestou kterou jsme přišli. Po obědě, uloženi ve stínu akácie dlouho diskutujeme o zelené prehistorii Sahary. Alamin toho ví překvapivě hodně a cituje různé autory, kteří se problematiku zabývali. Vani a já se potom věnujeme v ústraní pomlouvání jedné z dámských účastnic. Budu diskrétní, žádné jméno…. Ale oba nás phoršilo její chování na tržišti ve FADA.
Základním pravidlem při cestování je určitá zdrženlivost při styku s lidmi a striktní respektování zvyků země, jejímiž jsme návštěvníky. Naše « pomlouvaná » spolucestující po zběžném pozdravu vlezla na tržišti ve FADA přímo až za pultík jednoho krámku a před skoprnělým majitelem se začala hrabat v jeho čajníku a šálcích určených pro jeho osobní potřebu :
« … oh, jak jsou roztomilé, a ten čajník je skvělý, ten by se mi líbil… » ! Obchodník je poulil oči : nejenom že jeho soukromé věci jsou bez zeptání prohlíženy a brány do ruky, ale navíc to dělá žena ! Podle místních zvyků, jestliže návštěvník prohlásí o nějaké věci, že se mu líbí, potom hostitel bez váhání je povinen mu ji věnovat. Proto nikdy návštěva neprojeví přímý zájem o určitou věc, byť očima nenápadně vše objede a ohodnotí. Kdyby návštěvník vzal něco do ruky, jako by si o to řekl. A pokud se navíc někdo pozve sám, tak to je drzost a nevychovanost.
Mussa si ve FADA koupil nový šéš…, jakmile ho naše naivka spatří :
« Oh, Musso, jaký jsi koupil krásný šéš, to je barva, ta se mi líbí ! Kolik jsi za něho zaplatil ? Ukaž… »
Mussa strhne šéš s hlavy a strčí ji ho do ruky :
« Na ! Ber si ho když se ti tak líbí. Je tvůj… »
« Ale ne, tak jsem to nemyslela… » zareaguje s dotčeným překvapením.
Když jí později mezi čtyřma očima vysvětluji určitá pravidla, tak se na mě dívá jako nepochopená a ublížená. Vždyť už tolik cestovala ! A já si v mysli dodávám « …a při tom asi mnohokrát řádně poškodila obraz Evropanů… »
Před tím než se dostaneme do bivaku tak se Mussovi podařilo pověsit Toyotu za břicho na hřebeni duny a Vanimu vypovědel službu systém TTC na fotoaparátu. Zachrání ho starý expozimetr značky LENINGRAD, který mu půjčuji. Vani teď měří expozici jako kdysi před lety s manuálem. Závada asi bude podstatnější, protože za hodinu mu ve foťáku zůstává viset i zrcátko.
Skoro potmě nabíráme kalnou vodu – nemáme na výběr – ze studny ve WADI TOUKOU (Uadi Tuku). Vytahuji blesk a zkouším štěstí, snad to vyjde – Jérôme vytahuje vodu…
Večer v bivaku (16°45’17“N 21°45’09“E) se s Vanim pokoušíme před večeří vyčistit a oživit jeho Canon, zrcátko jsme uvolnili (zrnko písku!), elektronické měření ale zůstává bez života… Zatím tedy poslouží fosilní ale nezničitelný LENINGRAD. Na večeři Jérôme připravil « ïam », hlízy sladkých brambor, rozřezané na kostičky a vařené jako brambory – s bramborem to na chuť nemá nic společného – a k tomu vynikajícím způsobem okořeněné dušené kozí maso. Vani sedí vedle mne a společně chválíme kuchaře, když tu z druhé strany Sabine trkne loktem Vaniho do žeber a významně stočí pohled na mladý párek Švýcarů. Vani šťouchne do mě. Ti dva zaujatě zkoumají a pižlají každý kousek masa jako patologové na pitevně… Než se Vani odebere do spacáku tak si povzdechne : « …máme sebou hodně ženských ale žádnou ženu… ».
Potmě potom dlouho sedím s Alaminem a mluvíme o Čadu, o lidech v Čadu, zda se jednou podaří rozjet turistiku… Alamin je zatím dost skeptický. Každá cesta musí být schválena Ministerstvem vnitra, skupina musí mít povolení pro každé auto, každého řidiče, každého účastníka. V každé oáze musí Alamin předložit všechna schvalovací lejstra spolu s cestovními pasy ke kontrole aby dostal povolení k pokračování.. Navíc funkcionáři často mění afektaci a každé nové koště dobře mete…. Dříve byly pasy všude orazítkovány, dnes se štemplují jen seznamy protože turisté si stěžovali. Mimo to je třeba zaplatit někdy i malým místním kmenovým šéfům, třeba při vjezdu do Wadi Archeï už na nás čekali… s kalašnikovem v hrsti. Až se vrátíme do N’Džameny Alamin budem muset na Ministerstvu předložit řádně orazítkované papíry a podat zprávu….
Od té doby se Alaminova skepse potvrdila. Začínající turistika díky vojenské a politické situaci v zemi zanikla. A i těm několika návštěvníků, kteří se do Čadu vydají, je dnes Ennedi strikně zakázáno pro blízkost Darfuru.
Prehistorické kresby v Terkeï a konec písku.
Přibývá trávy, poušť se mění na savanu. Skal je zatím pořád hojnost, nicméně charakter krajiny se změnil. Skaliska jsou více zerodovaná a pískovec je proložen kompaktními vrstvami. Mussa dnes jede jako poslední a uzavírá konvoj. Mrkne na mě :
« Chceš dobrou fotku ? »
« Samozřejmě ! »
« Ale musíme dělat rychle ! Támhle… » a odbočí ze stopy směrem ke skalám. Vjede mezi skály, zakličkuje a zastaví se na prahu pod monumentální branou.
« Dělej, Alamin nemá rád když se někdo opozdí ! »
Vyskakuji ven, rychle cvaknu, hup zpět do auta, Mussa kličkuje ven a v okamžiku kdy se vrací na stopu už je zde v protisměru se vracející Alamin :
« Máte problém ? »
« Něco chřestilo v motoru, díval jsem se co to může být, ale nic jsem nenašel, je to OK. » bez mrknutí odpoví Mussa.
« Tak jedem, » pobízí Alamin, zatímco Mussa se na mě spiklenecky ušklíbne.
Dojeli jsme ke skalám TERKEÏ, a nechce se nám vystupovat, je zde všude plno cram-cram. Arabský název, který jsem slyšel pro tuhle přítulnou rostlinu je eskani, zatím co Mussa, v jazyce Goron, ho nazývá nogu. Alamin nás šéfovsky vyžene z aut ven a jde statečně první : všichni se snaží držet přesně v jeho stopách. Jako první totiž vyzbírá cram-cram na svých kalhotách a botách, v jeho stopě bychom měli být aspoň částečně ušetřeni. Jdeme se podívat na tvorbu prehistorických malířů. Nelitujeme. Malby jsou velmi zachovalé, nemají sice stejnou jemnost a lehkost jako některé kresby v Akakusu a nebo v Tassili, ale nejsem zklamán. Z Alaminem, který má dobré znalosti a radost z toho, že je může uplatnit, dlouho diskutujeme o různých stylech a obdobích, ve kterých kresby vznikaly, a o zelené Sahaře.
Potkáváme 3 Toyoty jedoucí v protisměru. Taky jsou označeny velkými samolepkami Tchad Evasion. Vezou čtyři Francouze k jezerům OUNIANGA, dělají okruh opačným směrem. Jérôme, kuchař, nás opouští, pojede s nimi zpět. Alamin uvolňuje z našich nosičů pískové vyprošťovací plaky a předává je skupině jedoucí do písků. My bychom se bez nich už měli obejít. Stojíme ve stínu skal, je zde příjemně, nikam nespěcháme, nakonec zůstaneme přes poledne. Jsme na 16°44’01“N 21°37’40“E.
Poslední skály zůstaly za námi, v paprscích klesajícího slunce jedem rovinou. Na obzoru v dálce se objeví bod. Postupně z něj vyrůstá špička. Špička bere čím dál tím více podobu Mont Saint Michel v Bretani ! Neuvěřitelné ! Teprve zcela z blízka vidíme, že na vrcholu není anděl ale rozeklané skalisko. Místo se jmenuje DELI, bivakujeme na úpatí, na 16°49’44“N 21°20’45“E.
Ráno, jakmile vyjde slunko, se začínám potit : je to dáno vlhkostí vzduchu a nebo tím, že jsem k ránu musel pro divoce zrychlenou střevní pasáž urgentně opustit spacák ? Abych našel správný úhel fotografování DELI musím trochu popocházet vpravo, vlevo, napříč hustým cram-cram. Na podrážkách mám aspoň centimetrovou vrstvu… Celé dopoledne relativně nezajímavá jízda savanou na jih…
Návrat do « civilizace »
KALAID – 15°50’14“N 20°53’44“E – plánované zastavení na hodinu k dopnění nádrží a k doplnění proviantu. Malé tržiště, dívám se na pestré látky na šaty, v jedné osvěžovně se posadím na čaj vařený na ohništi. Potom u řezníka konstatuji, že způsob uzení a pečení masa je stejný jako jsem viděl v Mali, Nigeru nebo v Mauretánii – do plechového barelu je dole vyříznutá díra k přikládání na oheň, nahoře je položeno drátěné pletivo, na něm se kusy masa udí, pečou, škvaří…
Hodina odjezdu – chybí Mussa a polovina naší výpravy. Přicházejí s 20-ti minutovým zpožděním : domákli se, že se zde dá koupit na místě vařené pivo. Přemluvili Mussu a byli nasávat – je horko a jsou v dobrém rozmaru. Za chvíli se zastavuje k čurací zastávce. Jedna z pivem rozveselených dam využije průjezdu bohatě naloženého kamionu s hroznem cestujících nahoře a neomaleně je se smíchem fotografuje. Řidič okamžitě zastaví, na korbě je pobouření, a tři muži si to míří k překvapené fotografce s hlasitým nadáváním :
« Madame, my nejsme zvířata v ZOO aby jste si nás mohla fotit jen tak ! Slušnost je se zeptat, my bychom taky raději cestovali v pohodlíčku, jako vy. Zkuste to s náma na korbě jeden jediný den v prachu a větru na slunci, a budete se rázem dívat na věc jinak…! »
Alamin musí hrát diplomata a uklidnit situaci. Dáma, která vše vyprovokovala je opět ublížená a nepochopená…
Máme problém s vhodným bivakovým místem. Jsme už nedaleko BILTINE, je zde hodně trávy, tedy vhodné pastvy, a následkem toho neskutečné množství dobytčího trusu na každém trochu rovném suchém místě. Kde je plno lejna a kde je voda, tak tam je i hojnost, ba přímo přehojnost okřídleného dotěrného hmyzu.
Ať točíme nosy po a nebo proti větru, tak je pastevecká civilizace ve vzduchu všudypřítomná… Tento večer mám velkou spotřebu repelentního spreje. Vani je hlasitě nespokojen : už nejsme v poušti a tudíž « není co fotit… ». Noc v kravincích na 15°16’23“N 20°39’16“E.
Večer, jako protiakci k okolnímu zápachu jsem se oholil, bohatě napiplal vodou po holení a ráno jsem si teď vzal čisté tričko. Nejsem sám : paní Helga je přioděna tak, jak jsem ji ještě neviděl, musím udělat fotodokument ! U snídaně nám Helène sděluje, je její matka má dnes 69 let, proto je tak naparáděná. Jako gentleman ji popřeji vše nejlepší a ještě hodně dalších cest po poušti…
BILTIN, 14°16’01“N 20°46’52“E, nic zajímavého, dlouho se nezdržíme. Nový kuchař, který nahradil Jérôma, se jmenuje Franklin. Aby se uvedl, chce udělat dobrou večeři a proto koupil kohouta. Je mi jasné, že bude stejně tuhý jako byla i předešlá drůbeží pečeně..
Večer chceme být v ABECHE (Abéše), jedeme tedy dále. Mladý muž z Curychu je nějaký nemocný, má přes 38,5° (lékařský teploměr jsme museli zabalit do vlhkého kapesníku a ochladit aby ho bylo vůbec možno střepat, jinak se tvrdošíjně držel na 39,0° !) ale jinak nic. Uvidíme. Před ABECHE jeho přítelkyně žádá Alamina, aby mohla s nemocným strávit noc « v posteli » a je zničená, když se dozví, že v ABECHE žádný hotel není ! Ti dva zůstanou v autě, zatím co my se jdeme podívat na zříceniny bývalého sídla sultána Ouaddaï v místě nazývaném OUARA (Uara) – 14°13’33“N 20°40’15“E.
OUARA byla založena v roce 1635 Abd el-Karimem, jeho předkové kladli svůj původ až do slavné dynastie Abbassidů… Podle pověsti jednou Abd el-Krim hledal zatoulané stádo a při tom náhodou objevil mezi horami ukryté místo zavlažované zurčícím úedem, jako předurčené k osídlení. Jméno OUARA ostatně pochází od slova « ouâr », znamenající « nepřístupný ». Podle jiných pramenů místo existovalo už před rokem 1635 pod jménem Tundžur, podle rodu tehdejšího sultána. Abd el-Krim jen využil slabosti a náboženské nerozhodnosti Tundžurů a vyhnal je za pomoci několika spojenců (Maba, Mahamit, Tama…) vládnoucího sultána Daúda. Nicméně, velmi diplomatický Abd el-Karim se oženil s dcerou Daúda, a každý další sultánův následník se musel povinně oženit z ženou z rodu Maba… Jeho syn, Hara I, vládnoucí 1655-1678, nechal z Egypta povolat architekta, kterého pověřil stavbou paláce z pálených cihel. Místo bylo opuštěno teprve v roce 1850, následkem vyschnutí úedu. Protože se místo stalo neobyvatelným tak se sultán Mohamed Šarif s doprovodem usadil v Abéše. A nakonec poslední pověst : jedna z hor kolem OUARA nese jméno AMA SOULTANE (775m) – Matka Sultána. A právě tato hora porodila palác… !
Protože jsme už v plně civilizované pastevecké oblasti, tak si s Vanim večer půjčujeme lopatu, která sloužila k odhrabávání písku, a my s ní tady odhrabáváme vrstvu dobytčího trusu z jediného vhodného rovného místa, dostatečně vzdáleného jak od aut, tak od křovin, odkud se v noci mohou vydat na procházku po okolí hadi.
Je to nejhorší bivak za celou cestu. Jednu chvíli jsme už změkli a začali přemýšlet o stanu, pak jsem se s Vanim vzájemně přesvědčili, že se žádné změkčilosti konat nebudou a vydržíme až do konce. Po slabé večeři, bez masa!, se na 13°51’10“N 20°49’28“E oddáváme ve spacáku do vůle Alláhovy. Budíček je předčasný, nesnědená večeře se připomíná hlasitým kokrháním už ve 2 hodiny ráno… Potvrzení budíčku ve půl čtvrté a ve čtyři…
ABÉCHÉ A NÁVRAT DO N‘DŽAMENY.
Celé dopoledne se procházíme v ABÉCHÉ (Abéšé) 13°49’42“N 20°50’32“E, poklidném, ospalém ale vcelku příjemném městečku. Je to čtvrtá největší aglomerace Čadu, je zde 50 000 obyvatel. Po založení v roce 1850 se velmi rychle stalo významným centrem. Při příchodu Francouzů v roce 1909 zde žilo 28 tisíc lidí ! Epidemie (cholery?) v roce 1913 a v roce 1917, potom aféra zvaná « coup-coup » (couper znamená useknout), kdy bylo sťato 27 fakis, muslimských vzdělanců, podezřelých z protifrancouzského spiknutí, po níž následovalo období nepokojů a nejistoty, vyprovokovaly hromadný odchod obyvatel do Súdánu a do Egypta. Takže v roce 1919 zde zbylo pouhých 6 000 obyvatel, naprosto odmítajících jakoukoliv modernizaci či vzdělávání v evropském slova smyslu. Počátkem devadesátých let dvacatého století i sem zavál ze Súdánu vítr islámského fundamentalismu. Ženy musí povinně nosit sukni a zakrývat si ramena. Dlouhé kalhoty jsou považovány za nedecentně provokativní podvlíkačky.
Ze zvědavosti chci ochutnat místní koření, sednu si do jedné lidové jídelny, říká se jim « buis-buis », a dám si hromádku rýže s tradiční místní zeleninovou omáčkou. Jsem připraven jíst prsty pravé ruky, šéf mi ale přinese lžíci. Mohu doporučit, velmi dobré ! Vani potvrdí .
Když opouštíme ABÉCHÉ, Alamin přinese čerstvou zprávu z rádia : právě bylo oficiálně oznámeno, že se francouzský ELF stáhl z jednání o těžbě nafty v Čadu. Vláda to ohodnotila jako sabotážní akt, jehož cílem je znemožnit Čadu prodej ropy. V N’Džameně teď právě probíhají protifrancouzské demonstrace. Máme se na co těšit…
Jedeme celé odpoledne po prašné pistě, projížděné vesnice sestávají z kruhových chýší a na nožkách stojících hliněných sýpek. Je to architektura ohlašující návrat do vlivu černé Afriky. Pista je zničená hluboce vyjetými stopami kamionů. Za dešťů se totiž změní v jedno rozměklé bahniště kterým, než se stane naprosto neprůjezdným i pro nákladní auta, se náklaďáky ještě pár dní čím dál obtížněji prodírají a při tom se vytvoří neskutečně hluboká koryta. Nakonec už neprojede nikdo a doprava se zastaví.
Náš pohled občas upoutají zajímavé barevné skály. Jsou oblé, homolovité, v nejrůznějších odstínech mezi šedou a zelenou barvou. Jsou zcela jiného charakteru než byl okrový pískovec v Ennedi. Krajina má divoký vzhled, skoro to připomíná dekoraci z fantastických pohádkových filmů. Bivakujeme na 13°21’24“N 19°55’37“E. Není zde létajícího hmyzu, pro změnu po mě neustále lezou jakési ploštice. Náš mladý švýcarský spolucestující je sice bez teploty, ale jen nerad opouští kabinu auta a dychtivě žádá Coca-Colu při každé zastávce. Mám dojem, že « kulturní šok » nezvládnul psychicky (a nebo se jedná o psychickou alteraci popsanou jako vedlejší účinky antimalarika, které bere preventivně?), drží se teď úzkostlivě známého prostředí a známých věcí. Večer odmítá jíst. Při večeři víme, že už nebudeme předčasně buzeni…
Ještě poslední den přesunu jihem přes EREF, MONGO, OUM HDJER (Um Hdžer). Za poslední osadou se naše Toyota zastaví a motor už nejde nastartovat. Mussa vyčistí filtr přívodu paliva, při tom nám ukazuje, co všechno v něm ucpávalo průtok. Problém je poněkud komplikovanější protože i v plovákové komoře karburátoru je hromada písku.
Ještě poslední bivak na 12°09’36“N 17°21’47“E. Měsíc se blíží do úplňku, kolem jen brousse bez dobytka. K večeři nám vyhrávají cikády… A v noci do ucha pískají komáři. Musím schovat do spacáku i hlavu, přitom bych z něho nejraději vylezl celý ven. Je teplo. V noci mě dvakrát probudí vytí šakalů v bezprostřední blízkosti, ale potom už jejich plačtivé projevy nevnímám.
Ráno posledních pár desítek kilometrů přes KOKORO, MOITO, KARME a v MASSAGUET se vracíme na asfalt. Posledních 75 kilometrů do N’Džameny. A potom už to jde v rychlém sledu jedno za druhým. Vyložit materiál z auta před TCHAD EVASION. Sprcha v hotelovém pokoji, který máme k dispozici na odpoledne. Vzít si čisté oblečení, oholit se. Zabalit definitivně „pouštní“ tašku. Exponované filmy, foťáky a passeport do příručního ruksačku do kabiny v letadle. A nakonec poslední posezení s čadskými průvodci, sraz v 19 hodin v čínské restauraci.
Z večeře pak už přímo na letiště… Doufám, že budeme ráno přistávat v Paříži bez zpoždění a že tam chytím plánované letadlo do Ženevy… V jednu odpoledne musím totiž být bezpodmínečně v práci…! A padnout rovnýma nohama do všedního každodenního kolotoče.
Ale večer…, mapa Michelin 953 rozprostřená na stole…. Pohledem ji pohladím, přejedu očima známé názvy, a ona mi v tu chvíli přivolá slunce, duny a celou tu neopakovatelnou saharskou atmosféru. Je to určitě gri-gri! A já, odpoután od každodenní šedi budu vymýšlet, kam se podívám příště. Kam pojedu počítat saharská zrnka písku. Vždyť jich ještě tolik zbývá… !
