Obřízka a kříž – kultura a náboženství keňských Samburů

A právě tam, v severní oblasti mezi jezerem Turkana a somálskou hranicí, žijí Samburové. Tato málo navštěvovaná oblast je etnicky nesmírně bohatá a nabízí unikátní průhledy do hluboké minulosti kmenově a klanově rozmanité Afriky.

Tradiční samburské náboženství je v posledních desetiletích významně ovlivňováno (katolickou) křesťanskou misií vedenou zejména z města Marsabit. Mezi křesťanstvím a monoteistickým samburským náboženstvím existuje nemálo souladných východisek a své příznivce má také teze, podle níž se Samburové setkali s křesťanstvím již v závěru první fáze christianizace Afriky, někdy ve 4. až 6. století. Tehdy křesťanství vládlo oblasti, kde se Samburové a příbuzná etnika v té době nacházeli, tedy oblasti dnešního Súdánu, Jižního Súdánu, Etiopie, Somálska a severní Keni. Tradiční samburský kříž – dodnes vyjadřující samburskou identitu – podle této teze může být pozůstatkem původně křesťanského symbolu. Mezi Sambury jsem měl možnost strávit několik týdnů a poštěstilo se mi zúčastnit se samburské svatby, která je důležitým společensko-náboženským rituálem. Jejich území jsem prošel od jezera Turkana až k somálské hranici, díky čemuž mohu nabídnout širší obraz, neboť Samburové v okolí Marsabitu a hlavní dopravní tepny mezi Keňou a Etiopií jsou v náboženské oblasti mnohem více ovlivnění křesťanskou misií než Samburové v odlehlých regionech.

Samburské náboženství

V životě Samburů hrají duchovní síly prostupující svět viditelný i neviditelný značnou úlohu: většina neobvyklých událostí včetně smrti je přičítána právě neviditelným duchovním silám. Samburové vyznávají jednoho – ovšem v mnoha tvářích se projevujícího – Boha, nazývaného Nkai. Bůh Nkai stojí za všemi skutečnostmi a Samburové jej spojují s oblohou a deštěm. Děti, zejména dívky, mívají podle Samburů prorocké vize vnuknuté Bohem Nkaiem – některé z nich si potom uchovají charisma prorokování po celý život. Vedle těchto obdarovaných, tzv. spontánních proroků, jsou mezi Sambury také věštci zvaní loibonok, kteří odhalují božské příčiny nemocí a neštěstí. Bůh Nkai je primárním zdrojem ochrany člověka před vším nebezpečím, pročež je žádoucí být s ním v harmonii. Nkai ovšem může také trestat, například když stařešina uvalí na mladšího příslušníka kmene kletbu pro neúctu. V samburské společnosti rozhodují nejstarší muži – společnost se řídí jejich radami a doporučeními; nic zásadního nesmí být podniknuto bez souhlasu starších, neboť oni mají podle Samburů nejužší vztah s Bohem Nkaiem. Mravní a morální pravidla jsou nezpochybnitelná, samburské náboženství je možné považovat za tzv. etické náboženství.

Rituální obřízka

Podobně jako okolní africká etnika, praktikují také Samburové přechodové rituály týkající se zejména narození, dospívání, sňatku a smrti. Obřízka dospívajících chlapců je nejdůležitějším přechodovým rituálem v životě samburských mužů – podstupují ji všichni dospívající chlapci většinou ve věku mezi třinácti a patnácti lety. Kromě samotné obřízky musí chlapci jistou dobu přežít o samotě (nebo v párech) v divočině, nosit k tomu určené roucho, rituální malby na obličeji a vystříhat se některých zakázaných činností. Po úspěšném zvládnutí přechodového rituálu se z chlapců stávají muži, s čímž souvisí nová role ve společnosti.

Samburské dívky podstupují obřízku – jíž existuje více různě závažných typů – bezprostředně před svatebním obřadem, přičemž dívka je připravena k sňatku ve věku kolem třinácti let. Lidskoprávní organizace ženskou obřízku praktikovanou v mnoha afrických a arabských kulturách ostře kritizují a navrhují ji nazývat mrzačením ženských pohlavních orgánů. Náboženské zdůvodnění obřízky je sporné – většinou jde spíše o kulturní tradici, nicméně pro Sambury je kultura a náboženství totéž, nelze je oddělovat a vnímat izolovaně. V Africe navzdory volání po zákazu ženské obřízky ze strany mnohých organizací prozatím vítězí úcta k tradici a obřízka je tak nadále praktikována. – Při svém výzkumu samburského náboženství jsem měl možnost zúčastnit se samburské svatby nedaleko jezera Turkana, na úpatí hory Kulal. Ženichem byl náčelník menší vesnice (přibližně 100 obyvatel) ve věku kolem pětašedesáti let, což je vysoko nad hranicí průměrného dožití v této oblasti – na druhé straně průměr výrazně snižuje vysoká dětská úmrtnost. Náčelník si bral svoji šestnáctou ženu, přibližně třináctiletou dívku.

První den samburských svatebních obřadů probíhá rituální obřízka nevěsty. Do chýše (nemohu napsat domek, neboť by to bylo zavádějící, jde o dřevěnou chýši kruhového průměru přibližně čtyř metrů s proutěným zastřešením) k tomu určené vede nevěstu průvod žen. Rituálu se neúčastní žádný muž. Obřízka se provádí na samém okraji vesnice bez pozornosti svatebčanů. Ženy z rodiny nevěsty musí během dne postavit ze dřeva novou chýši pro nevěstu; konstrukce je ze silných prutů, pokrytí je ze suchých palmových listů a proutí. První novomanželská noc musí proběhnout v nově postavené chýši nevěsty. – Druhý den dopoledne ženich zabije vola, načež se porcování a přípravy masa opět chopí ženy. Celý den se popíjí býčí krev, často čistá, někdy také smíchaná s mlékem. Pro Sambury se jedná o posvátný nápoj a jeho popíjení je důležitou součástí rituálu. Samburové si rovněž připravují vlastní alkohol. Druhý den odpoledne je přivedena nevěsta a v podvečer proběhne samotný sňatek. Nejedná se o nijak košatý obřad, spíše jde o představení nevěsty a ženicha, vyrovnání věna a přijetí do života v nové vesnici, a nakonec předání nové chýše. V nevěstině nově postavené chýši proběhne stvrzení manželství pohlavním stykem. Po vypořádání všech náležitostí týkajících se zejména dalšího života ve vesnici se oslavuje. – Třetí den je vyhrazen oslavám a sbližování dvou sňatkem propojených rodin.

Vliv křesťanství na samburské náboženství

V poslední době má na samburské náboženství poměrně značný vliv křesťanská misie, ovšem prozatím jen v okolí měst (slovo město v našem slova smyslu však není přesné, v oblasti, kde Samburové žijí jsou to spíše velké vesnice bez městské infrastruktury). Katolická křesťanská misie v oblasti má nyní centrum ve městě Marsabit, kde působí již dlouhá desetiletí a proniká také mezi Sambury žijící v okolí města. Podle některých výzkumů se až 66 % Samburů hlásí ke křesťanské víře, přičemž nadále praktikuje také samburské náboženství (vícečetná náboženská identita). Toto číslo je po mém soudu nutné brát s jistou rezervou: většina Samburů žije v obtížně dostupné divočině velmi tradičním způsobem života bez impaktu vnějších vlivů. Číslo pravděpodobně vychází z výzkumu v Marsabitu a jeho blízkém okolí – s mým terénním výzkumem v odlehlých oblastech u jezera Turkana a při hranici s Etiopií a Somálskem toto číslo nekoresponduje. V oblasti Marsabitu se již také hovoří o synkretismu původního samburského náboženství a katolického křesťanství. Vzhledem k samburskému monoteismu nenaráží propojování samburského náboženství a křesťanství na nepřekonatelné teologické rozpory.

Přesto lze najít zásadní rozlišnosti: například podle křesťanského pojetí je každý člověk vždy zároveň osobou nezávisle na stavu vědomí, zapojení do přediva vztahů, stáří, mentální retardaci atd. V tradiční samburské společnosti je to ovšem jinak. Lidská osoba není ontologická danost, která je vlastní každé lidské bytosti; stávání se osobou je dlouhý proces: lidská bytost prochází vývojem, společenskými a přechodovovými rituály a mravním i morálním zráním, než se stane osobou. Vstupní a přechodové rituály učí iniciovaného sociálním pravidlům, aby se vynořilo jeho společensky odpovědné „já“. Teprve s rozlišováním morality a mravnosti se lidská bytost stává v tradičním africkém pojetí v určité míře osobou. Významný keňský teolog John S. Mbiti říká, že v africkém pojetí narození na tento svět nestačí k bytí osobou: teprve skrze rituály začleňující člověka do společnosti tuto ontologickou kvalitu člověk začne postupně získávat. Získává ji dlouho – konečné úrovně osoby člověk podle některých afrických náboženských tradicí dosáhne až ve smrti, respektive při rituálním pohřbu, kdy je uveden mezi předky. V Keni je známé rčení: já jsem, protože my jsme, a protože my jsme, já jsem. John S. Mbiti zdůrazňuje, že lidská osoba vděčí za svou existenci společnosti, a to včetně předků; je součástí velkého celku. Rodinné a kmenové příslušenství je neměnné – nelze opustit tradici předků a přestoupit k jiné. Také proto afričtí křesťané a muslimové často neopouští tradici předků, včetně tradičních náboženství; v Africe je zcela běžná vícečetná náboženská identita a rozmanité synkretismy i ekleticismy. Osobu v africkém pojetí zakládá společnost, do níž je člověk vstupním rituálem iniciován.  Obecně platí, že bytí osobou není v Africe danost platná od narození, ale proces, kterým člověk status osoby získává.

Ti Samburové z okolí Marsabitu, kteří přijali (z většiny katolické) křesťanství, se nevzdávají svého náboženství, neboť je neoddělitelné od jejich kultury a podstatně formuje jejich identity, jejich osoby. Samburské náboženství nelze považovat za izolovaný jev, který lze připnout k jedinci. Ne, je to kulturně-náboženská společenská tradice formující unikátní identitu člověka. Samburové věří, že Bůh Nkai je zároveň vzdálený i blízký, což konvenuje s křesťanskou naukou o Boží transcendenci, ale zároveň i imanenci vzhledem ke stvoření. Dále Samburové věří, že Bůh je jediný, ale projevuje se v mnoha tvářích. Z pozice křesťanské teologie se jedná o modalismus (jinak též sabelianismus). Sabelius ve svém učení tvrdil, že jediný – jednoosobový – Bůh se v dějinách spásy projevuje v různých podobách, vystupuje v různých tvářích, což se zdá být totožné s tím, jak v základu nazírají Samburové Boha Nkaie. Sabeliův modalismus byl katolickým magisteriem odmítnut jako jedna z trojičních herezí. To však, zdá se, není pro Sambury zásadní překážkou; do subtilních teologických spekulací se Samburové nepouští.

Samburské ženy nosí jako prezentaci své identity na čele zavěšený stříbrný kříž. Tvary jsou různé podle klanů. Vyskytla se teze, že jde původně o křesťanský kříž, který Samburové v minulosti převzali, a křesťanství také mohlo tehdy ovlivnit jejich náboženské představy. Ve 4. až 6. století se křesťanství – později převážně monofyzitské, či ještě přesněji miafyzitské – stalo dominantním náboženstvím v oblasti dnešního Súdánu, části Jižního Súdánu, Etiopie, části Somálska a severní Keni. V Etiopii se křesťanství jako vůdčí náboženství udrželo do dnešních dnů. Otázka je, odkud do dnešní oblasti severní Keni Samburové v minulosti přišli. Vzhledem k jazyku, jímž hovoří, se zdá, že se etnikum přesouvalo ze severu z oblasti na pomezí dnešního Súdánu a Etiopie. Příslušnost k nilotským skupinám je zjevná také podle vzhledu. V této oblasti prokazatelně vládlo křesťanství od 5. století, vůbec tedy není vyloučené, že samburský kříž má původ v křesťanském kříži podobně jako kříž tuarežský. Porovnáme-li samburské náboženství s dalšími tradičními náboženstvími okolních nilotských etnik, zjistíme, že také surmická etnika, žijící nedaleko odsud na hranici Etiopie a Jižního Súdánu, vyznávají jednoho Boha nazývaného Tumwia jsou považováni za původní monoteisty. Neexistují však žádné písemné prameny samburského původu, a proto jsou teze o ovlivnění jejich náboženství křesťanstvím v polovině 1. tisíciletí prozatím neověřitelné. Samburové žijí v oblasti pramenů Bílého Nilu a nelze si nevšimnout, že symbolika kříže je podél celého toku Nilu po celé kulturní dějiny lidstva významně přítomná: od staroegyptského kříže života později převzatého koptskými křesťany, přes dominující křesťanský kříž jeruzalémského typu, až po samburský kříž u pramenů řeky.

Nejširší nabídku průvodců a map Keni (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Vyprávění na závěr: Mrembo a Hodari

Nahlédněme spolu závěrem do prvního svatebního dne mezi Sambury prostřednictvím vyprávění, jak mě napadlo na samburské svatbě po několika miskách samburského piva:

Slavnostní průvod se jako barevný had pomalu sunul směrem k chýši na okraji vesničky, kde měla proběhnout obřízka nevěsty. Suchá tráva praskala pod nohama, nepršelo už měsíce; sucho ale vydechovalo příjemnou teplou vůni. Kopce na dalekém obzoru vyvolávaly otázku, co je za nimi – jen málokdo to tady věděl. Nevěsta – velmi pohledná třináctiletá dívka již plných ženských tvarů – se jmenovala Mrembo, což znamená krásná, a byla skutečně nesmírně mrembo. Čtyři ženy ji nesly uprostřed průvodu na nosítkách jako královnu. Měla červenou svatební sukni, od pasu nahoru byla nahá. Nad pevnými v rytmu chůze se pohupujícími ňadry měla nádherné korálkové zdobení typické pro tento kraj a na čele velký stříbrný kříž doplněný jakýmsi závojem z korálků, který zakrýval obličej. Svatebčané mohli z nevěsty spatřit jen ňadra, její krásný obličej uvidí až zítra. Všechny ženy v průvodu – bylo jich asi dvacet – byly oděny do nejkrásnějších pestrobarevných šatů ostře kontrastujících s hnědožlutou vyprahlou krajinou. Na čelech měly samburské kříže a vkusně zdobené čelenky. Kříž tady ženy nosí odedávna, snad od stvoření světa, snad byl kříž darem od samého Boha Nkaie, který se později vzdálil, ale jakmile z nebe zahlédne ženu s křížem na čele, vždy si rozpomene na tehdejší blízké soužití a požehná jí i celé její rodině.

S každým dalším krokem průvodu rostl v nevěstě strach. Had se plazil do své hrozné díry, kde bude vládnout pološílená stařena s nožem. Věděla, že obřízka bude bolet – vyprávěla jí to starší sestra i kamarádky. Věděla, že zítra v noci, kdy bude bolest stále silná a pulzující, bude muset poznat svého muže – starého ošklivého chatrného muže – a bude to bolet ještě víc. Věděla, že opustí svou rodinu, svou vesnici, své kamarádky. Nic z toho nechtěla, ovšem dobře také věděla, že to tak musí být. Vždycky to tak bylo. Představovala si, jak bude přede všemi odhalovat svůj klín, jak stará žena, kterou vůbec nezná, přistoupí s ostrým nožem a bude do ní řezat na tom nejchoulostivějším místě a ostatní budou mít pohledy zabořené do jejího zkrvaveného klína a budou tleskat a zpívat a tvářit se, že je to správně, a že nevěsta prožívá svůj slavnostní den. Chtěla by utéct. Utíkat pryč, daleko, daleko od těch hrozných zvyků, od těch hrozných starých čarodějnic, od starého ženicha, který se opíjel pod starým stromem. Chtěla by prchnout za kopce, tam kde snad neplatí, že dívka nutně potřebuje trpět, že se dívka nesmí ptát co je za kopci, že dívka musí sloužit, že dívka nesmí myslet, že se dívce nesmí – v myšlenkách se zarazila, polekala se –, že se dívce nesmí líbit… neměla odvahu si to v mysli přiznat. Chtěla by nebýt mrembo, aby ji rodiče ze všech sester nevybrali pro toho strašlivého rozvrásněného starce s obličejem rozrytým jako kůra prastarého stromu, pod nímž do rozpraskaných vyschlých úst lil pivo. Myslela na bolest a chtěla zastavit čas, aby průvod nikdy nedošel k té hrozné chýši.

Ženich se jmenoval Hodari, což znamená mocný. To jméno neměl od dětství – dostal jej, když ho stařešinové před mnoha a mnoha lety zvolili náčelníkem. Tehdy byl mladý, silný, odvážný. Byl to on, kdo přímo ztělesňoval význam slova hodari. Na lovu byl vždy v čele, neomylně nořil svůj oštěp do zvěře a za ta léta zabil hned čtyři lvy, čímž se nikdo jiný ve vesnici ani v širokém okolí pochlubit nemohl. Není pro samburského bojovníka větší cti než položit lva. Od té doby se toho ale tolik změnilo: už dávno není silný, už dávno nevidí tak, aby neomylně vrhal svůj oštěp, už dávno nemá energii pro své ženy… Za ta léta si jich vzal patnáct a dnes si bere další. Jeho první žena je o půl století starší než dnešní nevěsta. Pět dalších už zemřelo. Už dávno nebyl hodari, byl jen vyschlým stínem někdejšího lovce hladového po čerstvém mase a žíznivého po teplé krvi. Dnes už byl jen ozvěnou tehdejšího sebe sama.

Věděl, že zítra v noci bude muset stvrdit manželství, ale vůbec se na to necítil. Poslední dobou se často chytal za srdce, nemohl už chodit do kopců, na slunci se mu dělalo hrozně slabo. Pokud manželství nestvrdí, s nesmírnou potupou a nekonečnou hanbou ho klan zbaví role náčelníka a nechá ho dožít na okraji vesnice bez jakékoli pomoci, bez jakékoli úcty. Možná na něho budou i plivat, rozhodně se mu mladí bojovníci budou smát. Pokud se mu povede poznat svou mladou ženu, téměř jistě zemře, už nyní mu bylo strašně slabo, a to jen seděl pod stromem a s ostatními muži kouřil a popíjel pivo. Silné, intenzivně smradlavé, a krásně teplé – přesně tak, jak to má být. Kdo by se z té sluncem bezchybně ohřáté nakvašené lahody neradoval? Všichni kromě náčelníka si pivo ze svých mělkých misek náramně vychutnávali. Bylo prostě dokonalé. A navíc se právě obřezávala dívka! Není většího důvodu slavit a zpívat pradávné písně o odvaze praotců, než když nůž krášlí nevěstu. Ti staří patriarchové, co sestoupili od břehů Řeky, ti staří charakteři, co po obřízce zašívali své ženy, jak se slušelo a patřilo. Kde jsou ty časy. Dnes se jen obřezává. Takovou hanbu by patriarchové na svých rodech nenechali lpět. Náčelník ale na rozdíl od ostatních s každým dalším douškem upadal do hlubšího a hlubšího smutku. Věděl, že smrt bude lepší než potupa. A přesto by ještě rád nějakou dobu žil. Ještě párkrát spatřit stromy kvést a ptáky hnízdit a slony táhnout za vodou a zebry vyvádět mladé a drzé pštrosy vyhánět z vesnice a jednoho zase chytit za krk jako dřív, mačetou mu utnout hlavu a s uspokojením se dívat do těch malých nechápajících očí, když tělo bez hlavy utíká pryč, ale nedoběhne dál než za poslední chýši, právě tam, kde se obřezává. Také ale věděl, že jinak to nejde. Stvrdí, nebo zemře. Bylo to tak a bude to tak dál. Myslel na to, jak ho ostře píchá u srdce, myslel na bolest, která se jistě dostaví, jak bude umírat na mladé dívce – (Rychle? Nebo potupně a dlouze?) – a chtěl aby, se zastavil čas. Aby ho nečekala ta děsivě nevyhnutelná, hrozná povinnost.

Více v autorových knihách:

• HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
• HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.