Trochu jsme si přispali a po osmé hodině jsme vyrazili asi 30 mil východním směrem k jedné z největších elektráren na světě – Hoover Dam.
9. den Pátek, 13.5.2005
Trochu jsme si přispali a po osmé hodině jsme vyrazili asi 30 mil východním směrem k jedné z největších elektráren na světě – Hoover Dam. Je to mohutné vodní dílo na řece Colorado. Po deset let od svého vzniku to byla i nejvýkonnější elektrárna na světě. Vznikla ve 30. letech 20. století a dodnes je nejvyšší klenbovou přehradou na západní polokouli. Pro výstavbu byl vybrán zúžený úsek Černého kaňonu.
Počátkem roku 1931 se do pracovního městečka Boulder začaly sjíždět zástupy nezaměstnaných z celých Států. Nejvíc smrtelných úrazů bylo způsobeno padajícími kameny. Zde se prý zrodila ochranná stavební přilba. Dělníci si namáčeli své klobouky do dehtu a nechali je oschnout.
Nebývalá stavba gigantické hráze
Ve stěnách kaňonu musely být nejprve vytesány 4 tunely o průměru 15 m, které odvedly řeku mimo staveniště. Poprvé v novodobých dějinách byla vytvářena stavba, která svým objemem přesáhla objem Cheopsovy pyramidy.
Při stavbě se musely řešit složité technické problémy. Tvrdnutí betonu produkuje teplo. Kdyby byla hráz postavena jako monolit, trvalo by chladnutí 125 let! Vzniklým teplem by se prý dalo péct každý den 150.000 bochníků chleba po dobu tří let. Chladnutí by pak způsobilo vznik trhlin a zničení hráze.
Proto byly betonovány lichoběžníkové pilíře a do prostoru mezi nimi se vtláčel tlakový beton. Každá vrstva měla navíc gigantický chladící systém, který byl schopný vyprodukovat denně 1000 tun ledu. Po vychladnutí byl tento trubkový systém odříznut a vyplněn betonem. Poslední várka betonu byla vysypána v květnu 1935.
Výška mohutné hráze je 228 m a váha je asi 7 mil. tun. Prý by bylo možné z tohoto betonu postavit dvouproudovou dálnici ze západního pobřeží USA do New Yorku. Celková doba stavby byla kratší než 5 let. Při plném výkonu je elektrárna schopna produkovat 2078 MW (víc než náš Temelín).
Na stavbě se podílelo 21 000 pracovníků, 96 jich zahynulo. Mzda činila 80 centů na hodinu, nejlépe byli placeni jeřábníci. Velká část platu bývala utracena v nedalekém Las Vegas, které se díky nim rozvinulo. Uplatňoval se zde styl art deco – leštěný kámen, mosaz, reliéfní výzdoba, sochy. Prostředkem hráze vede hranice mezi Nevadou a Arizonou.
Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Uvnitř obří hráze
Když jsme přijížděli k přehradě, museli jsme projet kontrolními místy, jestli nemáme u sebe nějaké trhaviny. Zaparkovali jsme nedaleko hráze (5 dolarů) a zaplatili si prohlídku do nitra přehrady (10 dolarů).
Zhlédli jsme instruktážní film o historii, výstavbě, minulosti i současnosti. Výtahem jsme sjeli k turbínám a vyslechli nějaké technické podrobnosti. V horní části budovy pak byla udělána velmi pěkná a poučná expozice.
Dopoledne bylo velmi příjemné a celkově to byla vítaná změna po putování ve skalách a pouštěmi bez civilizace. Kolem jedenácté jsme projeli zpátky Las Vegas, prohlédli si ospalý Strip za denního světla a pokračovali po dálnici 15 a 95 do Death Valley.
Death Valley
Údolí smrti je nejteplejší místo na západní polokouli, je takřka beze stínu. Není tu voda. Oblast pojmenovala v roce 1849 výprava bílých osadníků, kteří si tudy chtěli zkrátit cestu. Přesto že jim došla voda i jídlo, až na jednoho všichni přežili. Průměrná teplota je v létě 45 stupňů Celsia a teplota povrchu může dosáhnout i bodu varu.
Těsně před vjezdem do této pustiny, poučeni průvodcem, jsme dobrali benzín a vodu. Jak se později ukázalo, bylo to zbytečné, protože jsme celé údolí zvládli s polovinou nádrže. Ale sichr je sichr.
Nikdy bych nevěřila, že zde může člověk bourat, ale přesto do sebe narazila tři auta. Bylo to v místě, kde se spravovala silnice a asi desetikilometrový úsek byl vzorově ošetřen vlajkonošem, předskokanem a doprovodným vozidlem. Nevím, jak dlouho museli čekat na policajty, my jsme je už viděli přijíždět.
Jednotvárné mrtvé místo
Krajina byla pustá, nezáživná a jednotvárná.Udělali jsme si povinný výšlap do Ďáblova kaňonu, ale nedošli jsme ani na konec. Bylo to pořád stejné, téměř bez známek života. Po cestě jsme potkali pár turistů, rudých z námahy a od slunce. Když jsem se jich ptala, co je na konci, odpověděli, že tam taky nedošli.
Potom jsme dojeli na místo zvané Badwater. Bylo zde odpudivé, nejedovaté, deset metrů široké jezírko, které je složeno z chloridů a síranů a je jediným domovem místního slimáka Death Valley snail. Je to zároveň nejníže položené místo západní polokoule, 86 metrů pod hladinou moře. Kolem dokola se rozprostírá obrovské solné pole.
Vrátili jsme se několik mil ke křižovatce Furnace Creek a udělali jsme malou zastávku u bývalého boraxového dolu. Protože už začalo zapadat slunko, nedostali jsme se k místní atrakci – Scottyho zámku, který nechal vybudovat chicagský pojišťovací makléř Johnson ve 20. letech minulého století a pojmenoval ho po Scottym, který na celou stavbu dohlížel a je za domem i pohřben. Prý je tam piáno na dálkové ovládání, pěkné dřevěné stropy, vnitřní vodopády a vše tak, jak to bylo, když Johnson roku 1948 zemřel.
Údolí se mi moc nelíbilo, snad jen ten západ slunce stál za to a pozdě večer, někdy kolem půl desáté, jsme dorazili do pěkného městečka Lone Pine, kde jsme se ubytovali v útulném motýlku.
Recepční byla nadšená, když jsme jí darovali české mince, protože je sbírala a ani pořádně nevěděla, kde Česká republika je.
