Objevy ve slovinském Krasu

Cesta do Krasu

Český kras je sice území bohaté na jeskyně, ale díky nepříznivému geologickému vývoji je většina jeskyní zanesena sedimenty, takže co si nebohý jeskyňář nevykope, to nemá. Proto není divu, že jsme po několika letech bádání v Českém krasu zatoužili po změně a svoji pozornost jsme upřeli k území, které dalo jméno všem krasům na světě, slovinskému Krasu. V roce 1999 jsme využili toho, že kolega Milan Geršl studoval na univerzitě v Lublani a začali jsme sondovat, jestli by se někde na Krasu nenašlo území, kde bychom mohli bez omezení bádat. Stačilo několik telefonátu a naše družba s jeskyňáři z Temnice byla započata. Nebudu vás napínat. Okolí Temnice je sice území bohaté na jeskyně, ale díky nepříznivému geologickému vývoji je většina jeskyní zanesena sedimenty, takže co si nebohý jeskyňář nevykope, to nemá.

Něco málo historie

Kras je okolo 40 km dlouhá a více než 13 km široká vápencová planina, ležící mezi Terstským zálivem na západě a jihozápadě, údolím řeky Soča na severozápadě a údolím Vipavy na severu a severovýchodě.

Temnice leží asi 20 km východně od Nové Gorice, v jihozápadní části Krasu, v historickém území Primorsko, občině Kostanjevica-Miren. Dnes je součástí Slovinska, ale podobně jako na Podkarpatské Rusi mohli hodně staří obyvatelé Temnice hrdě vyprávět, že byly občany čtyř států, aniž kdy opustili svůj dům.

Až do konce první světové války žili Slovinci společně s námi a mnoha dalšími národy v pevném svazku Rakouska-Uherska. Slovinští sousedé Italové sice byli před válkou spojenci Rakouska-Uherska, ovšem po začátku války si spojenectví rozmysleli a zpočátku se chovali neutrálně. Poté odjeli představitelé Itálie do Londýna, kde podepsali dohodu, že výměnou za předem domluvené územní zisky vyhlásí Rakousko-Uhersku války taky. Tato dohoda měla pro obyvatele této části Krasu zásadní význam, ovšem k tomu se ještě vrátíme. Lidově řečeno, Italové projeli válku na celé čáře. Italské armádě se ani za cenu vysokých ztrát na životech nepodařilo prolomit Rakousko-Uherskou obranou linii, naopak Rakousko-Uherské armádě se podařilo zatlačit Italy místy až 40 km do jejich území. Bohužel, na ostatních frontách již Rakousko-Uherská vojska tak úspěšná nebyla a Rakousko-Uhersko kapitulovalo. Italové tak ve skutečnosti válku prohráli, ovšem z celkového hlediska se stali vítězi a podstatná část Primorska připadla na dalších 30 let jim. Jak známo, 2. světovou válku prohráli Italové po boku svých německých spojenců také a o většinu územních zisků z 1. světové války přišli. Úmyslně připomínám, že pouze o většinu, jelikož jim byl ze strategických důvodů k velké nelibosti Slovinců ponechán největší slovinský přístav Terst a většina slovinského pobřeží Jaderského moře. Tedy aspoň tak nějak nám vyprávěl historii regionu předseda temnických jeskyňářů Božo, když jsme nechápali, proč říkají o Italech, že jsou jako řízek – čím víc je řežeš, tím jsou větší.

Boj o vodu

Odpočívali jsme před několika lety s kolegou Uzlem v trávě na okraji jednoho z početných závrtů a vychutnávali si naprosté ticho, které Kras nabízí. Nejbližší města, slovinská Nová Gorice a italské Monfalcone jsou vzdáleny více než 20 km, stejně jako všechny dálnice a železnice a navíc leží pod krasovou planinou, jejíž okrajové srázy působí jako protihluková stěna. Veškerý zdejší provoz se skládá z občas projíždějícího automobilu po silničkách tak úzkých, že protijedoucí vozidla mají místy problém se vyhnout. Přesto jsme se nemohli ubránit dojmu, že je to ticho jakési jiné, než na které jsme zvyklí z domova. A pak nám to došlo –  neslyšíme žádné ptáky. Celý zdejší region má totiž jednu podstatnou geografickou nevýhodu a tou je naprostá absence povrchové vody. Ta byla také důvodem velmi řídkého osídlení celého Krasu. Místní obyvatelé získávali potřebnou vodu zachycováním deště do podzemních cisteren zvaných „štirna“, či umělých jezírek zvaných „lokve“. Hovězí dobytek pak byl napájen ze speciálních kaluží zvaných „kal“. Tento způsob můžeme dnes vidět v turisticky velmi zajímavé vesničce Štanjel, která si zachovala svůj téměř středověký ráz a její návštěvník může mimo jiné vidět důmyslný systém okapů svádějící veškerou vodu ze všech střech do centrální cisterny. Tehdejší stavitelé použili pro své stavby materiál zde nejrozšířenější a nejpevnější, tedy vápenec. Domy z vápence člověka nepřekvapí, nad střechami z vápence už se možná pozastaví, ovšem vápencové okapové žlaby zavěšené na vápencových hácích ho přivedou v úžas.

První vodovod byl na Kras přiveden, jak jinak, za 1. světové války a sloužil pro zásobování Rakousko-Uherských vojsk. Přeci jenom, dešťová voda byla postačující pro několik desítek starousedlíků, ovšem desetitisícovým vojskům už postačit nemohla. Od 1. světové války až dodnes probíhá napojování na vodovod u stále dalších vesniček. Před třiceti lety bylo na vodovod připojeno pouze 37 vesnic z celkových 172 a ještě dnes se zde najdou usedlosti odkázané na starý způsob  získávání vody.

Zavedení vodovodu a úpadek pastevectví měl za následek, že došlo i k postupnému zániku „kalů“ a tím i přirozených napajedel nejen pro ptáky, ale i lesní zvěř. Jak nám řekl temnický starousedlík Vido Trampuž, podařilo se pro Kras získat dotace z EU na obnovení těchto napajedel a postupně by se na Kras měli vrátit i ptáci.

Nejširší nabídku průvodců a map Slovinska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Těžký život na Krasu

Kromě nedostatku vody bojovali obyvatelé Krasu i z dalšími překážkami. Půda na Krasu je velmi neúrodná a políčka se tak soustředila pouze na dna četných závrtů, kam byla v minulosti splavena úrodná půda z povrchu. Tato políčka však sotva  stačila pokrýt spotřebu místního obyvatelstva. Našla se ovšem plodina, které zdejší půda a podnebí vyhovovala a dodnes vyhovuje, a tou je vinná réva. Kromě klasických odrůd se zde pěstuje i speciální odrůda vína, ze které je vyráběno těžké, temně rudé víno Teran. Pouze na malém území s výskytem půdy bohaté na železo se smí víno honosit tímto jménem. Jinde se tato odrůda pěstuje  pod jménem Refošk. Kromě vína byl důležitým zdrojem obživy chov dobytka. Vyjma lesů bylo celé území rozparcelováno nasucho poskládanými kamennými zídkami na nesčetné pastviny, cesty a průhona. I přesto patřil Kras k velmi chudým regionům a jak nám vyprávěl další z Temnických jeskyňářů Ivan Jančar, vypravila se z Krasu delegace až k císaři Františku Josefovi, aby si postěžovala na svůj osud. Od císaře pak dostal Kras dvě privilegia. Jednou ročně mohli hospodáři prodávat své produkty po osm dní bez povinnosti odevzdat z prodeje daň a v každé domácnosti mohli beztrestně pálit z vinných hroznů kořalku. K velké radosti dnešních obyvatel Krasu se podařilo udržet si obě privilegia dodnes a tak jednou ročně přemění hospodáři své usedlosti na osm dní na velké hostince bez zavírací doby.

Zatímco vinařství si svoji popularitu udrželo dodnes, v minulém století došlo k velkému úpadku chovu dobytka. Většina pastvin tak nekontrolovaně zarostla a změnila se v neprostupnou džungli.

Pokud by se měl nějak generalizovat dnešní obyvatel Krasu, či přesněji jeho jihozápadní části, pak by se dalo říci, že se jedná o člověka, který dojíždí za prací do Nové Gorice či Itálie a po večerech a o víkendech se stará o malý vinohrad.

Kras v sobě skrýval velký turistický potencionál, který do nedávné minulosti zůstal nevyužit. V posledních letech se místní obyvatelé snaží zviditelnit a přilákat do svého regionu více turistů. Stará temnická škola byla přebudována na turistické informační a kulturní centrum. V letošním roce bude dostavěn penzion a přes Kras byla zbudována  síť naučných  stezek  „Put Míru“, která návštěvníka provede po pozemních i podzemních  pozůstatcích 1. světové války.

A jelikož jsme se zde během našich výzkumů setkávali s nesmělou českou stopou nejen z dob 1. světové války, rozhodli jsme se na Čechy na Krasu podívat podrobněji. Protože toto téma nepřišlo zajímavé jen nám, podpořil náš záměr i Expediční fond Hedvábné stezky. Výsledky bychom rádi prezentovali nejen na těchto stránkách do léta 2009.