Objevený dobrodruh Eduard Ingriš

Úspěšná plavba Heyerdahlova voru Kon-Tiki inspirovala další mořeplavce. Mezi ně patřil i Eduard Ingriš. V rodném Československu slavný dirigent a skladatel, autor nesmrtelné písně Teskně hučí Niagara. Před únorem 1948 Československo opustil a z bohatého skladatele se stal chudý emigrant. V Peru postavil po vzoru přítele Thora Heyerdahla vor Kantuta a přeplul Pacifik. Podnikl několik filmařských výprav do Amazonie. Byl prohlášen za mrtvého a opět vzkříšen. S taktovkou v ruce stanul před Národním symfonickým orchestrem v Limě a dirigoval koncert, který se stal historicky prvním televizním vysíláním peruánské televize. V Peru se jeho jméno dostalo do školních učebnic. V rodné zemi se díky politické situaci nesmělo dlouhá desetiletí vyslovovat.

Historii záchrany voru Kantuta uvězněného v mořském víru roznesla média po celé Střední a Jižní Americe. Z Panamy do Peru se posádka dostala letadlem společnosti Panagra. Když přistáli v Limě, nechaly stevardky z bezpečnostních důvodů vystoupit nejprve ostatní cestující, až pak se na schůdkách z útrob letounu vynořila pětice hrdinů.

Jak se Eduard Ingriš stal dirigentem

Popularita, kterou mu plavba Kantuty přinesla, zasáhla i jednu z nejvýznamnějších osobností Peru. Oslovila ho ctihodná Anita Fernandini de Naranjo. Byla jednou z nejbohatších žen Jižní Ameriky a současně velkou ctitelkou klasické hudby. Sponzorovala Národní symfonický orchestr a díky její štědrosti hostovaly v Limě hvězdy předních světových operních scén. Doňa Anita nabídla Ingrišovi místo dirigenta orchestru. Dočetla se v novinách, že kapitán voru Kantuta je především skladatel a zkušený dirigent. Jeho povinností bude dirigovat během roku pět velkých koncertů, během tří měsíců hudebních prázdnin se může nadále věnovat svým expedicím a spolupráci s americkými filmovými společnostmi. Jediným jeho nadřízeným v novém angažmá bude ona. Tak lákavou a dlouho očekávanou nabídku nešlo odmítnout.

Se symfonickým orchestrem si Ingriš splnil svůj skladatelský sen. Když v roce 1947 opouštěl Prahu, chtěl najít hudební téma v jihoamerickém prostředí. Inspirován lidovou hudbou Peru zkomponoval symfonický cyklus Bajo el Cielo del Peru (Pod peruánským nebem) a pod svou taktovkou ji nahrál na gramodesky.

Český dirigent se těšil u své mecenášky velké přízni. Často chodil do jejího paláce v Limě. Jednou pozvala Eduarda do svého letohrádku jižně od Limy v horské krajině nedaleko moře. Byl jediným hostem a o pohodlí se staralo osm služebných, veškeré jídlo bylo přivezeno z hlavního města. Hostitelka mu předčítala své básně, ukazovala fotografie z mládí a také fotografie krásné dcery – držitelky ocenění Miss Peru. Po jednom velmi úspěšném koncertě, kde orchestr hrál skladby komponované paní Fernandiniovou a upravené Ingrišem, mu v šatně předala balíček převázaný zlatou stuhou. Eduard ho otevřel a nevěřil svým očím.

Druhý den jsem šel za Anitou, abych jí obsah vrátil, neboť jsem měl dojem, že jde o mýlku. V balíčku bylo sto tisíc solů, za čtyřicet pět tisíc se dala v ­rezidenční čtvrti Limy koupit pěkná vilka. Anita, trochu odměřeně, skoro poručnicky prohlásila: „Nic mi nevracejte. Nechci o tom ani slyšet! Je to jen to, co si zasloužíte.“ A tak jsem měl zajištěnou druhou výpravu na voru přes Pacifik.

Sen o plavbě nekončí

Ano, Ingriš stále snil o mořeplavbě. Tři roky odkládaný sen je na dosah ruky. Teď už má peníze na novou expedici. Dosud se nevyrovnal s neúspěchem první výpravy, byl si vědom, že spíše nahrál odpůrcům migrační teorie Thora Heyerdahla. Druhým hnacím motorem byla potřeba dokončit film o plavbě. Proto zvolil opět riziko a nejistotu před teplým a slušně honorovaným místem ­prominentního dirigenta. Pro Ingriše ­byla odměna od paní Fernandiniové darem z nebes, pro štědrou ­donátorku spíše medvědí služba. Plány na další výpravu ji nijak ne­potěšily.

Poslední datum k odplutí Kantuty II bylo stanoveno na 17. srpna. Doba pro tento podnik velmi pokročila. Na severu Peru se srazily dvě lodě a jižněji, u Pisca, jiná narazila na pevninu. Vláda poslala všechna volná plavidla na pomoc. Tím i toto poslední datum bylo odročeno až do dne, kdy se nějaký remorkér vrátí a bude nás moci odtáhnout osmdesát mil do Pacifiku.

Výprava do Amazonie

Ingriš nakonec moudře usoudil, že v případě pozdního vyplutí může nastat podobná situace jako při první plavbě, a start expedice odložil na jaro roku 1959. Vhod mu přišel nečekaný telefonát přítele Dicka Weldyho, v té době obchodníka s exotickými zvířaty. Chystal se v doprovodu dvou Američanek, herečky Iris Gerlingové a Anne Simonsové, k cestě do Amazonie. Cílem byl indiánský kmen Yagua, jehož příslušníci lovili pro Weldyho zvířata. Eduard se dlouho nerozmýšlel, měl připraveny kamery a především dostatek filmového materiálu na plavbu, a byla škoda ho nevyužít.

V bílých kalhotkách s kratičkými sukničkami budily dívky senzaci. Zvláště Iris svou křehkou, půvabnou krásou. Rozespalé letiště mžouralo ještě v polospánku na dva dorostlé trampy s tolika předměty, aparáty, stativy, odrazovými deskami a dvěma modelkami.

Výprava znamenala pro Eduarda především cennou filmařskou kořist, která se o několik let později stala základem jeho filmu Nezkrocená Amazonka.

Druhá plavba se potýká s nedůvěrou

Po návratu z džungle čekala na Ingriše smutná novinka. Kapitán Bisschop tragicky zahynul u Cookových ostrovů! Aby nebylo špatným zprávám konec, peruánské úřady rozhodly napříště nevydávat povolení k podobným podnikům. Bez výjimky. Ingriš dlouho věřil, že přece jenom úředníky zdolá a pokračoval v přípravách až do jara roku 1959. Chtěl vyplout v dubnu, stejně jako Heyerdahl. Hledal cestu, jak povolení získat. Nedařilo se. Potravinami a vybavením naložená Kantuta II se bezmocně pohupovala v přístavních vodách a den za dnem balzové kmeny nasakovaly vodu. Pak se začalo kazit jídlo. Bylo nutné radikální řešení. Jediným člověkem, který mohl v zoufalé situaci pomoci, byl prezident Manuel Prado. Audienci u hlavy státu se Ingrišovi podařilo dojednat díky sekretářce obou výprav Eloisy Vargasové, která pocházela z rodiny předchozího prezidenta Odrii a měla vlivné kontakty mezi ministry. Pan prezident znal mořeplavce jako ctitel klasické hudby, a na několika koncertech dirigovaných Ingrišem byl přítomen. Po vysvětlení se rozhodl Ingrišovu výpravu podpořit. Podepsal příkaz veliteli přístavu a osobně mu zatelefonoval, že přebírá veškerou zodpovědnost na sebe. Navíc zapůjčil válečný křižník, aby Kantutu z přístavu odtáhl do Humboldtova proudu. Ingriš měl s médii hodně zkušeností a při propagaci druhé cesty neponechal nic náhodě. Už sám křest Kantuty byl velkolepou show. Původně měla vor pokřtít Miss Universe, krásná Peruánka Gladys Zenderová, ale pro nemoc ji zastoupila neméně šarmantní přítelkyně. Slavnosti přihlížela spousta fotografů, novinářů a přátel.

Byly-li při první expedici potíže, při této byly potíže téměř nezdolatelné. Po neúspěchu Kantuty I ani osobní přátelé nevěřili v úspěch. A dokonce ani věrný přítel Thor Heyerdahl se neozval, jen člen Kon-Tiki Herman Watzinger, jenž byl toho času norským konzulem v Peru, prohlédl druhý vor a snažil se mi pomoci, jak mohl.

Kantuta II vyplouvá

Konečně nastal 12. duben 1959, v pravé poledne se lana vlečné lodi napnula a vor se začal vzdalovat od jásajícího davu na přístavním molu. Někteří přáli šťastnou cestu a doplutí do Polynésie, jiní volali na posádku poslední varování: „Máte ještě čas k návratu. Tentokrát nemusíte mít tolik štěstí…“

Posádku tvořil ostřílený mořský vlk Joaquín Guerrero, účastník první expedice. Pak dva nováčci, český emigrant Josef Matouš, který v Peru změnil jméno na Josého Matouse, a Peruánec Jaime Toledo. Natalie se mezitím rozhodla zkusit štěstí jako herečka, přijala roli ve filmu Království slunce o britském majoru Faucettovi, jenž zahynul při expedici do amazonských pralesů ke kmeni Xingú. Paluba voru se stala domovem papouškovi Loritě a opičáku Tarzanovi. Patrně to bylo otevřenou a přátelskou povahou Ingriše, že výběru nových členů posádky nevěnoval tolik pozornosti, kolik by se na tak náročný podnik, zvláště po zkušenostech z první plavby, dalo očekávat. Jeho lodní deník je plný zápisů o častých sporech a šarvátkách, především s José Matousem.

Na Joaquína spadl skleněný box pro podmořské fotografování. Na několik minut omdlel. Včera se stalo totéž Jaimemu, téměř omdlel a zvracel. I já se cítím poslední dny jako moucha a trpím závratěmi. Je to komplikované: slabost z nedostatku čerstvé stravy, obavy, jak projedeme nebezpečným souostrovím Tuamotu, a očekávání, s čím každou chvíli vybuchne náš nový Andy Rost – José Matous. Joaquín mě každou chvíli varuje. Naše nohy směšně zhubly, tváře svraštěly, ale naštěstí je kryjí bujná vousiska. V potrhaných šortkách, které se rozpadají ve slané vodě na hadry, bychom mohli strašit děti. Přes den lepíme moje „noty“ (melodie Kantuty, kterou jsem vystříhal z auto-duše) na pravou stranu kajuty. Jsem smutný a přeji si, aby expedice brzy skončila, neboť v Josém cítím všehoschopného chlapa.

Tyto události si do deníku Ingriš zapsal dvaadevadesátého dne plavby. Těžko soudit, co se v psychice Matouse muselo odehrávat, aby Ingrišovi začal drtit do jídla sklo, házel mu vybavení včetně fotoaparátu do moře, až nakonec u Napuky, prvního ostrůvku Polynésie, v záchranném člunu i s Toledem dezertoval.

Dva týdny trvalo, než se dvoučlenná posádka Kantuty přiblížila ke korálové bariéře ostrova Matahiva. Čekalo je dramatické vyvrcholení plavby.

V bouři

Před vyplutím z Peru navštívil jsem v Limě kostel Santo Domingo. S prosbou o požehnání a pomoc Santa Rosu, Svatou Růženku, patronku Pacifiku. Necelých 90 mil od Tahiti, k němuž jsme mířili, chytil nás hrozný mořský cyklon a hnal nás na sever. Nelze vypsat ony tři dny a tři noci zápasu voru s divokou bouří. V modlitbách, zda vyvázneme z tohoto pekla, slyšel jsem něžný ženský hlas a španělská slova „once a las once“ – jedenáct v jedenáct. V noci třetího dne bouře ustala a následujícího rána se před námi objevil malý korálový ostrůvek. Vlny byly tak obrovské, že přesahovaly jeho výšku. Zdálo se být sebevraždou na ostrov najet.

Mezitím Joaquín objevil na podlaze kabiny rozbitou sošku Sv. Růženky. Byla připevněna drátem. I při výkyvech bylo nemožné, aby se to stalo. Bylo jedenáctého srpna, deset hodin dopoledne. Při rychlosti proudu měli necelou hodinu k přistání. Jedenáctého v jedenáct! Ingriš konečně pochopil smysl poselství.

Stál jsem na stěžni a nařídil Jaquínovi, aby vor stočil přímo k vysokým gejzírovým vlnám korálového ostrova. Vypustili jsme Loritu a Tarzana z jejich klecí a letěli přímo do vařících a stříkajících vod. Ty obrovské vlny, které tu zanechala bouře a ze kterých jsem měl obavu, nás jako hračku přenesly přes pásmo korálových výčnělků, až se vor na posledním zašprajcoval. Necelých 120 metrů od nás byl ostrov posetý palmami a nízkými keři.

Na vor narážely vysoké vlny a snažily se jej roztříštit. Oba mořeplavci skočili do rozbouřených vln a plavali k ostrovu. Příliv každé nové vlny je tlačil pod vodu, pak Eduard ucítil dno a podařilo se mu vydrápat se přes korálovou bariéru na písčitou pláž. Byl vyčerpaný, vždyť také během plavby zhubl o osmnáct kilogramů. Omezené zásoby a půst ve dnech, kdy vařil Matous, se na jeho stavu viditelně podepsaly. Ingriš raději nenápadně vyklopil jídlo z ešusu do moře. Když se na břehu trochu vzpamatoval, rozhlédl se.

Joaquín volil jinou cestu. Nevím, proč odbočil doleva. Viděl jsem jen zářivě zelenou barvu od ochranného pásu proti žralokům. Vlna vynesla jeho tělo a táhla ho k ostrovu.

Letecká společnost Panagra věnovala posádce patrony s reflexní barvou jako ochranu před žraloky. Barva byla přibalena na palubách letadel u záchranných vest a měla v případě nehody zahnat útočící žraloky. ­Ingriš se okamžitě vrhl do vln pro bezvládné kamarádovo tělo.

Příliv mi pomohl vytáhnout ho na břeh. Byl v bezvědomí. Pomocí umělého dýchání po několika minutách nabyl vědomí, vykašlal trochu vody a vstal. Oba dva jsme klekli a děkovali Sv. Růžence za záchranu.“

Vysněný cíl – Matahiva

Bylo 11. srpna 1959, Ingriš dosáhl svého vysněného cíle. Neměl však vyhráno. V lodní příručce se dočetli, že Matahiva je neobydlená. Vlnobití mezitím doneslo zdecimovaný vor až na písečnou pláž. Sotva si novopečení Robinsoni odpočinuli, vynesli z voru do stínu palmového háje nejnutnější věci. Po třítýdenním pobytu v polynéském ráji spatřili na obloze kouř ze severní strany ostrova. Pomalu se smiřovali s neplánovanou dlouhodobou dovolenou na ostrově Kantuta, jak Matahivu přejmenovali, a najednou se zdálo, že na ostrově nejsou sami. Bez otálení vyrazili za kouřovým signálem. Narazili na tři domorodce, kteří se okamžitě dali na útěk.

Oba jsme byli hustě zarostlí a potrhaní, vzbuzovali jsme dojem pirátů nebo uprchlých trestanců. Teprve po dlouhém dorozumívání se nechali dovést na břeh, odkud byl vidět vrak našeho voru.

Nečekané setkání s domorodci

Domorodci je ve své piroze odvezli do vesnice. Oslavy na přivítanou trvaly až do příjezdu nákladní lodi svážející kopru. Ta je odvezla na Tahiti, kde se setkali se svými uprchlými spolujezdci. Ti byli v šoku. Když se totiž Kantuta, už jen s Ingrišem a Guerrerem na palubě, přiblížila k Tahiti, nejvyšší vojenský velitel Francouzské Polynésie vyslal posádce na pomoc křižník Lotus. Podle meteorologických hlášení se totiž blížila velká bouře. Jakmile se Lotus vrátil s nepořízenou, rozšířila se fáma, že se vor v bouři potopil a posádka utonula. Toledo a Matous tak měli možnost v místních novinách barvitě popsat plavbu Kantuty a o svém útěku u Napuky ani necekli. Protože staré pořekadlo „zloděj první křičí chyťte zloděje“ skutečně platí, začal Matous vyvolávat konflikty, dokonce jeden incident ukončila místní policie. Aby byl klid, zaplatil Ingriš ­Joaquínovi i oběma dezertérům cestu do Peru. Vůči dezertérům se zachoval velkoryse, mohl žádat po francouzských úřadech jejich exemplární potrestání.

Dobrák Eduard zůstal na Tahiti sám. Procestoval okolní ostrovy a pilně natáčel. V Papeete se spřátelil s chilským konzulem Carlosem Garciou Palaciosem, který finančně podporoval nešťastného kapitána Bisschopa. Dalším přítelem se stal Švéd Bengt Danielsson, účastník Heyerdahlovy expedice Kon-Tiki. S Thorem se setkal už v roce 1946 v Limě, v Peru se tehdy věnoval studiu indiánských kmenů a ztřeštěný nápad norského kolegy ho okamžitě zaujal. Otázkou je, kdo byl vědou více pohlcený. V kabině Kon-Tiki měl každý člen posádky k dispozici bednu, která byla určena na osobní věci. Bengt ji naplnil třiasedmdesáti odbornými publikacemi… Do Francouzské Polynésie se Danielsson vrátil i se svou manželkou v dubnu 1949. Při studiu zvláštností etnických skupin Tichomoří hodně cestoval, až se nakonec usadil v Papeete. A tam se Ingriš na několik dnů stal hostem jeho bungalovu. Danielsson pracoval na knize o Eriku de Bisschopovi a zajímal se o podrobnosti plavby Kantuty.

V Papeete jsem se setkal s trosečníkem nešťastné Tahiti Nui, Chilanem Juanitem Bugueñem, svědkem tragické smrti Erika de Bisschopa. Neměl peníze, aby se vrátil do Chile. Byl jsem mu sympatický španělskou řečí a jiho­americkým způsobem života. Neměl rád Francouze. Snad proto, že se jej při každé příležitosti ptali, kdy už opustí Tahiti.

Cesta domů

Pro cestu domů si Ingriš zvolil mořskou cestu. Pomohla náhoda. Seznámil se s kapitánem plachetnice Blue Sea Henry W. Taftem, vnukem bývalého prezidenta USA. Během plavby Blue Sea ze San Franciska do Polynésie se posádka pohádala a několik členů loď na Tahiti opustilo. Ingriš situace využil, nabídl kapitánu Taftovi své zkušenosti, pokud ho vezme do Jižní Ameriky. Plácli si. Eduard se ještě přimluvil za Juanita Bugueña. Nevím, zda by ho kapitán za člena posádky přijal, kdyby se dozvěděl o jeho incidentu na Tahiti Nui. Tehdy Juanito v nervovém vyčerpání ohrožoval přátele sekerou. Od pobřeží Tahiti plachetnice odrazila 3. listopadu 1959. Po cestě napříč Pacifikem posádka zakotvila u Mangarevy, Pitcairnu, útočišti vzbouřenců ze slavné Bounty, a u ostrova Juan Fernandez, na kterém pobýval literární Robinson Crusoe. Po celkem klidné plavbě doplula Blue Sea do přístavu Callao. „Šlo to jako po másle. O sto šest!“ říkal si možná Eduard při pohledu na blížící se břehy. Právě tolik dní trvala plavba domů.

15. února 1960 slavil na peruánské půdě svůj druhý triumf.

Text nám poskytl Miroslav Náplava a pochází z jeho knihy Plavby „sebevrahů“, která vyšla v nakladatelství Jota.

Spisovatel Miroslav Náplava je spolu s Petrem Horkým zakladatelem sdružení pro cestopisnou dokumentaci Camera Incognita. To vzniklo v návaznosti na expedici do mongolské pouště Gobi, kde pátrali po tajemném červu Olgoj Chorchojovi. Snahou sdružení je dokumentovat neznámá místa na zemi, překonávat bariéry mezi národy a prezentovat činnost cestovatelů. Od roku 1997 pořádají festival cestování, poznávání a sbližování kultur nazvaný Neznámá Země. V roce 2000 společně s cestovatelskou legendou Miroslavem Zikmundem a rozhlasovým reportérem Vladimírem Krocem v USA zrevidovali archiv Eduarda Ingriše a připravili ho na transport do ČR kde je uložen ve zlínském muzeu.

Z mnoha dalších výtečných knih této dvojice reportérů, cestovatelů a dokumentaristů bych doporučila třeba Cuba Libre.

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.