O zemích, kde hned znamená možná někdy (2001)

Mezoamerika! Není to nerealizovatelný nápad? Čtrnáctidenní mezinárodní setkání skautů Moot v Mexiku jej iniciovalo. Rok se s rokem sešel, Moot proběhl a přede mnou je ještě měsíc a půl cestování i návštěvy přátel, které jsme na setkání získali. Vyrážíme v pětičlenné skupině směrem k jihu. Dvě děvčata, Indy a já, a tři kluci, Štěpán, Néta a Komis, studenti mezi dvaceti a šestadvaceti léty. Postupně nás bude ubývat, jak budou někteří spěchat domů. Spát budeme ve stanech nebo u pohostinných obyvatel země. Hranice s Guatemalou už překročíme ve dvou, medik Peťa alias Komis a já. Projedeme zemí, v Hondurasu pomůžeme ulovit pásovce a obrátíme se nazpět. Před mexickými pyramidami Palenque jako zázrakem potkáme kamaráda Štěpána, který se od nás před měsícem odpojil. Úžasná náhoda v cizí zemi narazit na posledního Čecha, který se ještě nedal na cestu domů. Ještě čtyři dny v Ciudad de México u kamaráda. Jako poslední tři Češi naší skautské výpravy opustíme zemi po dvou měsících a pěti dnech v ní strávených.

Když se řekne República Checa

Několik měsíců plavby středověkým korábem nebo třináct hodin letu po směru otáčení zeměkoule leží země, která se objevovala ve snech mnoha dobrodruhů, země, která je osmkrát menší než Rusko a téměř čtyřikrát větší než Španělsko, jehož jménem zahájil Hernán Cortéz roku 1519 její dobývání, její conquistu. Mexiko. Prvním mexickým místem, kde spočinula noha Evropana, je poloostrov Yucatán, jenž se zároveň stal jednou z posledních oblastí, kterou evropská ruka ovládla a tím zakončila vlastní conquistu Mexika. Patřila Franciscu de Montejovi mladšímu, ten se ostrova zmocnil až po několikaletém úsilí roku 1546. Jméno poloostrova dobře charakterizuje hlavní pocit Evropana přicházejícího do země tak vzdálené evropskému měřítku. „Uic athan,“ volali indiáni v odpověď na otázku prvních Španělů, co že je to za zemi, ke které připlouvají. „Nerozumíme,“ tvrdošíjně opakovali indiánští obyvatelé na opětovně kladenou španělskou otázku. Předkolumbovské kultury Mexika i země sama byly chápání Evropanů velmi vzdálené. Pouze dobrým pozorovatelům se podařilo aspoň částečně proniknout do tajů země. Možná k překvapení mnohých k nim patřil i Hernán Cortéz, kterému situaci hodně usnadnila indiánka Malinche, již dostal darem, když projížděl Yucatánem. Stala se mu důležitou tlumočnicí nejprve z mayského jazyka, potom z aztéckého nahuatl. Nyní už Španěl tlumočit nepotřebuje. Přes prvotní úsilí misionářů překládat biblické texty do indiánských jazyků se v druhém období duchovní conquisty prosadila snaha o hispanizaci domorodých obyvatel. Jen starší generace Indiánů v horách zůstala pouze u jazyka svého kmene. A tak jsme díky conquistě byli schopni porozumět jednomu z prvních dotazů, který nám byl položen, dotazu po našem původu. Po jeho udání se obyvatel Mexika zamyslí: „República Checa?“, potom se v hlubokých mexických očích zableskne:“Ááá, Checoslovaquia.“ Ostatně ani počítač letištní kontroly nestihl rozdělení naší republiky zaregistrovat. Podle zájmu či vzdělání začnou někteří sypat jména Kafky, Jágra, Kundery, Věry Čáslavské, Zátopka, někdy i Švejka, ve fotbalovém Hondurasu pak Poborského. Když o podzimu po mém návratu Zátopek zemřel, jeden mexický kamarád se mne mailem zeptal, zda nedržíme národní smutek. Zátopkovo jméno sice médii proběhlo, ale takovými poctami, jaké by mu zajisté přichystali temperamentní Latinoameričané, jeho pohřeb provázen nebyl. Jméno našeho státu něco říká hlavně Mexičanům. Nakonec by to nemělo být tak překvapivé, vždyť v lidové hudbě mexických mariachis lze naleznout stopy melodií českých a moravských písní, které sem dovezla vojenská kapela českých hudebníků arcivévody Maxmiliána, jenž se na pár let 19. století stal nešťastným mexickým císařem. A kontakty mezi oběma státy nebyly vzácné. Nejčileji spolu Mexiko s Československem komunikovalo mezi dvěma světovými válkami. Ústy prezidenta Lázara Cárdenase se Mexiko jako první stát postavilo proti mnichovské dohodě, podle tragických Lidic byla pojmenována čtvrť hlavního města a na Avenida Masaryk (někdy Mazaryk, jindy Mazarik) stojí náš dvoumetrový tatíček, kterého jsme za našeho pobytu ještě viděli čekat v aule české ambasády. V takové zemi, ač tak vzdálené, se Čech nemůže cítit opuštěně. Severoamerický kontinent končí Tehuantepeckou šíjí, geografickou polohou by Mexiko bylo tedy zemí severoamerickou. Protože však patří k zemím latinskoamerickým, bývá obecně chápáno jako součást Střední Ameriky. I to částečně způsobuje jeho rozpolcené postavení, kdy není v rovnocenné pozici ani vůči Spojeným státům, ani zemím za jeho jižní hranicí. Jako symbolické vyjádření této skutečnosti je možné chápat podobu vlajek jednotlivých států. Od Mexika po Nicaraguu vyjma anglického Belize tvoří vlajku vždy tři bílé a bleděmodré pruhy, přičemž v prostředním se nachází ještě vlastní symbol země. Pouze Mexiko se liší barvou pruhů: zelená, bílá, červená. To vystihuje jeho situaci: Je na tom ekonomicky „barevněji“, lépe než ostatní středoamerické země, i když má s nimi mnoho společného. Čím severněji postupujete, tím více je možno cítit americké vanutí. K jihu ho ubývá a nepřímou úměrou přibývá folklóru. Mexiko i s Guatemalou a Hondurasem, do kterých jsme mohli nahlédnout, jsou zeměmi podstatných rozdílů podnebných, majetkových i vzdělanostních. Stejně jako mne překvapili někteří domorodci střední vrstvy svou mírou znalostí mé země, stejně tak mne pobavili vesničané žijící v horách odříznuti od světa. „Říkáš z Evropy, z České republiky?. Sí, sí… hmm… A ta Evropa, ta je na severu Estados Unidos?“

Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Ciudad de México, Districto Federal, Mexiko City

Bienvenidos en Ciudad de México. Wellcome to the Mexico City. Letadla přistávají na letišti přímo ve středu města, uprostřed 23 milionů jeho obyvatel. Tento obr je pravděpodobně nejlidnatějším městem na světě, k čemuž připojuje ještě jedno „nej“, největší množství emisí ve vzduchu. Bodejť by ne, když metro má pouze asi dvanáct tras, které tvoří základní osu přepravy, a zbytek doplňují autobusy, taxíky a auta soukromého vlastnictví. Přistáli jsme. Nedýchá se tak špatně, jak se o městu Mexiku vypráví. Všichni jsou napjatí, objeví-li své zavazadlo na některé z hromad, které se bez ladu a skladu povalují po podlaze letištní haly. „Červenáčkovi nepřiletěl batoh, můžeš jít pomoct to nějak domluvit?“, ptá se mne kamarád. Díry své španělštiny vyplňuji rukama, dokud se se slečnou za přepážkou nedohodneme, že zavoláme zítra, jestli už batoh nedorazil. Je to první setkání s důležitým mexickým zaklínadlem „maňana“. Zítra. Letištní rentgeny se přesvědčily, že nevezeme zbraně, a vypustily nás do mexického světa za přepážkou, kde si naši devatenáctičlennou výpravu rozebrali mexičtí skauti. Jejich byty se nám staly základnou, kam se budeme vracet po Mootu i svých cestách. Victor Herrero, kulaťoučký Mexičan s nenápadnými brýlemi a věčným úsměvem, sdílí třicátý rok svého života se ženou Claudií a ročními dvojčátky s hlubokýma kukadlama. Bydlí spolu v třípokojovém panelákovém bytečku. Protože město Mexiko má vysokou hustotu zalidnění, musí také hustota pokojů stoupat. Proto se hlavním vchodem vchází přímo do obýváku, který je zároveň křižovatkou ke zbývajícím dvěma pokojům, koupelně a kuchyňskému koutu. A sem si neuvěřitelně laskaví Herrerovi nastěhovali ještě tři Čechy, Štěpána, Peťu-Komise a mne. Bydleli jsem u nich pět dnů, které jsme trávili potulkami hlavním městem. Brzy jsme zjistili, že přepravovat se tady není žádná legrace. Od zastávky metra to je „domů“ hodinu pěšky. Tomu jsme se mohli vyhnout a vzít si jeden z množství zelených taxíků značky Volkswagen, které jsou zde běžným prostředkem dopravy. Común, jak se říká. Přední sedadlo mají vždy odpreparováno, aby se prostor patřičně nafoukl. Řidič je většinou zaregistrovaným soukromým majitelem taxíku. „Baví taxíkařit. Můžu jít do práce, kdy se mi chce,“ svěřil se nám Claudiin bratr, taxikář. Variantě s taxíky se jako chudí cestující snažíme vyhýbat. Zbývá zdánlivě nejschůdnější možnost: autobusy. Při prvním pokusu tento dopravní prostředek pokořit jsme však byli na hlavu poraženi. Neexistuje nic jako jízdní řád, což je ideální pro člověka, který má problémy se zvládáním času. Nemusí se honit, aby stihl autobus, protože dostat se na zastávku stojí minimum úsilí. Většinou totiž žádná neexistuje. Stačí najít ulici, po které linky jezdí, a pak si mávnout úplně kdekoli a autobus tam zastaví a zastaví i dalšímu, který mává pouze dvacet metrů za vámi. Přitom ani neztratí příliš času. A vystoupit bych si přála u toho růžového baráčku. Jak je libo, stačí na řidiče písknout. To je přece dopravní ráj, nebo ne? Ovšem. Ale aby člověk mohl ráj vychutnat, musí dokonale poznat svoji trasu. Jak se má ubohý cizinec připravit, podle čeho se orientovat, když neexistují zastávky, jen základní směr je vyveden v neonových barvách na přední a zadní stěně autobusu? Pro paměť je to velký oříšek, protože většina mexických měst je stavěna na roštovém půdorysu, kdy se ulice protínají v pravých úhlech. Každý roh vypadá stejně, všechny domky v okolí jsou jednopatrové. Při našem prvním pokusu uviděl jeden laskavý Mexičan, jak na schodku před stanicí metra bojujeme s mapou. Naše bezradnost jím hnula tak, že zavolal k Herrerovým, nechal si vysvětlit cestu a dopravil nás k nim raději vlastním autem. Ale přece jen se něco podobného zastávce najde, místa, kde obvykle nastupuje více cestujících. Při příjezdu již plného autobusu se potěší srdce člověka. „No tak, posuňte se ještě, tam uprostřed máte tolik místa! To snad není možný, že si všichni musí stoupnout hned u dveří,“ ozývalo by se u nás. Jaké je moje překvapení, když stejná situace zde rozveselí poslední deroucí se lidi, kteří začnou skandovat: je-ště, je-ště a cpou se v rytmu dovnitř, jako by šlo o sportovní disciplínu. Pasažéři v autobusu se sice tak neradují, ale na ně stejně nedohlédnu. Vytížení obyvatelé se však potřebují pohybovat rychleji, než jim veřejná doprava umožňuje, proto každý, kdo si to může dovolit, vlastní auto. Nebo aspoň autíčko ve formě broučka Volkswagena. I s ním trvá přejezd z jedné čtvrti do druhé dvě hodiny. Hlavní silnice jsou osmiproudé, chcete-li se zařadit bez pomoci semaforu, je třeba vyslat do vzduchu prosbu Bohu i řidičům na hlavní: „Eche ma la mano, don. Podejte mi pomocnou ruku, pane,“ po které musí následovat šikovná myška. Řidičský průkaz dostane každý, kdo si zaplatí licenci, potom není v žádném případě rychlostně omezován. Pouze topes, retardéry, číhají na silnici, a volba maximální rychlosti tak záleží na kvalitě podvozku a nervů. Často pak je slyšet troubení různých výšek, odstínů i intervalů. Vždy jsem se domnívala, že troubení je projevem nevole, když jedno auto nadává druhému. Zatroubení u nás lze většinou přeložit ve smyslu: „Vole, co děláš, hejbni kostrou“. V Mexiku řidič troubí: „Ahooooj.“ Je-li troubení reakce na chybu, pak znamená: „Ty seš bezva magor, to jsem ještě neviděl, fakt dobrý.“ Ale nejčastější užití je ve frontách: je-dem, je-dem. Přidá se jiné auto: jedem, zelenému taxíku přijde líto, že se neúčastní a vysokým hláskem píská : jedem, jedem. A protože taxíci drží při sobě, přidají se k prvnímu, jelikož chtějí trumfnout soukromé vozy. Až celá ulice radostně troubí a Středoevropané se chtivě ohlížejí, kdo se kde vyboural. Je to zkrátka dopravní Babylon. Obrovskou úlevu pak cítí člověk, když je pár kilometrů za městem zase odkázán jen na vlastní nohy.