Jeden z mála lidí, se kterými jsem se tady celkem skamarádila, je Vivian Banda, co ve škole uklízí a vaří snídani. (Když má škola peníze, je ve sborovně o velké přestávce vždycky pro učitele čaj a nějaké pečivo. Teď už jsme ale snídani hodně dlouho neměli…) Je jí 25, má dvě děti a bydlí za klinikou v domečku 4 x 4 metry – bývalé kuchyni jednoho z domů pro sestry. Bydlí tam ještě spolu s maminkou nebo s manželem Mikem.
Když přijde Mike, jde maminka na svojí farmu asi 7 km odtud, pak jde zase Mike na nějaký týden pracovat na farmu svého otce a maminka přijde, aby se měl kdo starat o děti, když je Vivian v práci. Prvně jsem si nebyla jistá, jestli se nechce kamarádit jen proto, že ze mě cítí peníze. Teď už ale ten pocit nemám. Nedávno nás Vivian pozvala na farmu svého tchána.
Chystali se tam s Mikem i s dětmi navštívit nemocnou příbuznou – malou holčičku, co má nějakou podivnou nemoc, kdy ji bolí záda, ruce nebo nohy, nemůže chodit třeba 14 dní, pak to přejde a je v pořádku a za nějakou dobu se to zase celé opakuje. Určitě bude ráda, že jí přišli navštívit běloši.
Uděláme si výlet a k obědu budeme mít KUŘE. Pro nás není kuře k obědu nic vyjímečného, pro Vivian, která si kuře může dovolit maximálně jednou za měsíc, je to něco, kvůli čemu stojí za to jít několik hodin pěšky. Šli jsme celkem dlouho buší, střídali jsme se v nošení Mika juniora a učili se od Vivian kostelní písničky v tonze a pak je pěli pořád dokolečka. Po cestě se vždycky z buše vynořila vesnice (několik dřevěných domků se střechami z trávy a okolo pobíhajícíma slepicema), my jsme se s obyvateli pozdravili “mwabuka buti” a zase pokračovali dál buší. Mike senior se zapomněl, hned někde na začátku. Ke konci cesty nás nějak dohonil, ožralý jak doga. Zastavil se někde za Masuku a pil s ostatními ochlasty domácí pivo. Předtím jsem si myslela, že je Mike fakt milý kluk. Během tohohle výletu se ukázal v pravém světle. Na konci výletu se stihnul s Vivian pohádat o peníze a nakonec zůstal na farmě a my šli zpátky sami.
Odpoledne na farmě bylo jinak super, konečně jsme se podívali dovnitř těch chýší se střechou z trávy. Jsou mnohem lepší než moderní domy s plechovou střechou, protože je v nich mnohem vzdušněji a i když je venku na 30 stupňů, člověk to horko nepociťuje. Zevnitř jsou taky hrozně útulné, takže název chýše není až tak úplně na místě, protože pod tím si představuju nějaké velmi primitivní obydlí.
Zambijské speciality – impwa a chicanda
Druhý den po návratu do Masuku jsme měli u Vivian večeři, vařili jsme Zambijské speciality – impwa a chicanda. Impwa je něco jako malý žlutý lilek. Vaří se jako lilek – smaží nebo jen uvaří ve vodě, ale mají specifickou nahořklou chuť. Chicanda jsou hlízy nějaké kytky. Musí se nakrájet, usušit, rozdrtit v hmoždíři a pak se vaří s rozdrcenými buráky a chili papričkami až vznikne taková pasta. Obojí se jí s nshimou. Jak jinak.
Při večeři nám Vivian vylíčila svou životní historii, jak se odstěhovala od přísného otce k matce, začala chodit s Mikem, otěhotněla, skončila školu někde v osmé třídě a šla s Mikem bydlet na farmu. Mike ale chlastá a kouří trávu, nenosil domů peníze ani na jídlo a ještě když přišel opilý, Vivian bil. Vivian se odstěhovala zpátky k mamince na farmu a našla si práci v Masuku.
Z farmy je to ale daleko chodit každý den pěšky, tak hledala bydlení přímo v Masuku a našla tu bývalou kuchyň plnou harampádí, nějak ji vyklidila a teď v ní bydlí. Mike si jí ale našel a chodí za ní. Vivian se směje, když to všechno vykládá. Gestikuluje a všechno předvádí – to je tím, že jí chybí slova v angličtině a tak ukazuje jak ji Mike dával facky “pah! pah!” a přitom se směje nahlas. A pak zvolá: “Takovýhle lidi přijdou do pekla”. Pro nás je nepochopitelné, jak to všechno bere s nadhledem.
Dům lehl popelem
Minulé pondělí Vivian nepřišla do práce. O víkendu byla její dcerka Kontilda nemocná, tak jsem si myslela, že s ní ještě zůstala doma. Nebo že by udělala nějaké unáhlené rozhodnutí a s prací praštila?
Pořád si stěžovala, že jí ještě nezaplatili za předchozí měsíc. Po vyučování jsem se šla podívat k ní domů. Mike junior mi vždycky běží naproti a vede mě za ruku k domu. Dneska nikde nikdo. Když jsem přišla blíž našla jsem venkovní kuchyň (přístřešek, pod kterým se vaří na ohni) spálenou, zbyly z ní jen podpěrné kůly, všude popel ze shořelé střechy z trávy, dveře pootevřené, ale na klepání nikdo neodpovídá. Přitom Vivian nenechává nikdy odemčeno, když jde pryč.
První, co mě napadlo byl Mike. Sousedi mi ale řekli, že se to stalo, když si děti hrály s ohněm. Tomu se mi ale nechce věřit, protože tady vaří každý na otevřeném ohni a děti jsou zvyklé se k němu nepřibližovat a nesahat na ohořelé klacky. Vivian to prý šla ohlásit mamince, Tobiho hned napadlo, jestli jí ještě někdy uvidíme.
V úterý ráno je ale Vivian zase v práci, vymetá pavučiny v kabinetu matiky a ukazuje mi oteklou tvář jak jí Mike praštil hned po tom, co podpálil kuchyň. Chtěl aby se s ním vrátila na farmu. Začíná období dešťů a bez venkovního přístřešku se bude těžko vařit, takže podle jeho logiky, jí nezbude nic jiného než jít s ním. V kuchyni shořelo i některé plastové nádobí, na střeše visící sušená zelenina a peníze, které si Vivian ve střeše schovávala, aby je Mike neprochlastal. “I am stranded – jsem nahraná” říká mi a přitom se směje.
Teď je Vivian doma sama, děti si maminka odvedla na farmu, může se tam o ně líp postarat. Vivian má doma jenom kukuřičnou mouku na nshimu, ale nic k ní. Když sedím u ní na návštěvě, leží na matraci, kope nohama do vzduchu a vykřikuje “ah, hunger, poverty” a při tom se směje.
