O tom, jak se moje jméno dostalo na střechu buddhistického chrámu v Sukhothaii

Sukhothai ve středním Thajsku je známá především díky jednomu z nejzachovalejších a nejrozlehlejších historických parků v zemi, který si svým významem zasloužil zápis do UNESCO. Turistickou základnou pro výlet do parku je pak několik kilometrů vzdálená Nová Sukhothai, což je na první pohled celkem nezajímavé město. Přesto i tady může turista, tak jako já, zažít nezapomenutelný zážitek.

Byl to jeden z těch horkých lednových dní, jaké v Thajsku běžně panují. Slunce pálilo a já jsem od rána trávila svůj čas projížděním se na kole po historickém parku Staré Sukhotahaie od jedné ruiny starodávného chrámu k druhému. Opravdu krása tolik staveb na jednom místě dokládajících existenci jednoho z nejvýznamnějších království na území Thajska.

Když jsem se pak odpoledne vracela rozhrkaným autobusem s vymlácenou palubní deskou do dvanáct kilometrů vzdálené Nové Sukhothaie, kde jsem měla svoji spací základnu, byla jsem pěkně zapocená, zaprášená a docela i unavená. Toužila jsem po sprše a nějaké thajské dobrotě z jídelníčku restaurace Sila Resortu, kde jsem na dvě noci zakotvila. Hledat něco vydatného k snědku na malém trhu a v ulicích architektonicky docela nudného města by byla ztráta času. O tom jsem se přesvědčila již den předtím po příjezdu. V restauraci v resortu vařili luxusně lahodné pokrmy za luxusně nízké ceny, takže jsem z autobusové zastávky zamířila podél řeky na ubytování.

Setkání před večeří

Na druhém břehu mě zaujala skupinka mladých mnichů. Vytáhla jsem foťák, abych udělala několik reportážních fotek, když se za mnou ozvalo tiché „hello“. Otočila jsem se. Za plotem chrámového komplexu stál postarší vyhublý mnich a usmíval se. Opětovala jsem mu pozdrav spojením paží před obličejem a úklonem a chystala jsem se jít dál. Ale mnich ukázal prstem k bráně do komplexu a pravil špatnou angličtinou: „Please, come“.

Vypadalo to, že mě zval dovnitř. Naznačila jsem mu, že nejsem vhodně oblečená, ale to mnichovi zřejmě vůbec nevadilo a znovu na mě zamával rukou, abych vstoupila. Doufala jsem, že to bude krátká zastávka. Cítila jsem se nesvá. Moje kraťasy horko těžko zakrývaly kolena a výstřih vytahaného tílka (které bylo samo o sobě nevhodné) byl na thajské poměry dost hluboký.

Mnich mě s úsměvem začal provázet po areálu kláštera. Jeho anglická slovní zásoba zahrnovala všehovšudy nějakých deset slov, přičemž spojkou „and“ začínal každou nesouvislou větu složenou z jakýchsi skřeků. Snažil se mi posunky předat informaci o jednotlivých navštívených místech. Nadšeně mi ukazoval starou zvonici, která prý musí projít rekonstrukcí, chrám, který byl právě ve výstavě a dosud chyběla mu střecha, jakýsi svatý strom a další zákoutí. Pořád se přitom usmíval a vyžadoval, ať to všechno vyfotím.

U mnicha v bytě

Velkým překvapením pro mě bylo, když mě pak zavedl do svého „bytu“v mnišské ubytovně v zadní části areálu. Byl to takový malinký kamrlík o rozloze nějakých šesti metrů čtverečních. Záchod a jakási koupelna byly na patře. Ostatní mniši byli v tu chvíli na pochůzkách, tak prý nebyl problém, že tam jsem.

Posadili jsme se na prošívanou deku sloužící jako koberec. U zdi bylo nashromážděné množství nejrůznějších krámů. Mnich vytáhl krabičku a začal z ní vyndávat na podlahu nejrůznější fotky a dopisy. Prý mu to poslali jeho přátelé z celého světa. Tedy ti, kterým dělal turistického průvodce přede mnou. Napadlo mě, že je to zřejmě jeho koníček. A ani se nedivím. Mnišský život musí být dosti osamělý.

Napadalo mě taky několik otázek týkajících se mnišského života, ale měla jsem takový pocit, že stejně by mi asi moc nerozuměl, natož aby mi pomocí těch desíti slov odpověděl. Přesto jsem se v následujících chvílích přece jen něco o mnišském životě dozvěděla. Začala totiž krátká výuka toho, jak se buddhisté modlí.

Posadila jsem se na paty a opakovala pohyby po mnichovi. Spojit ruce před obličejem a pak se třikrát sklonit hlavou k zemi, dotknout se čelem a dlaněmi země. Mnich přitom něco brblal. Pak mě pokropil “svěcenou“ vodou z pet lahve, z hábitu vytáhl jakýsi provázek a uvázal mi jej na zápěstí. Na krk mi pak zavěsil jakýsi amulet pro štěstí.

Jak se modlit

Jsem sice přesvědčená ateistka a jakékoliv pokusy vnutit mi jakoukoliv víru  mi jsou proti srsti, ale toto jsem brala jako zajímavou lekci z buddhistické kultury, která ovládá každodenní život Thajců.

Po modlitbě jsme se vydali směrem k hlavní budově, která slouží jednak jako škola a jednak jako provizorní chrám, než se ten hlavní dostaví. Po cestě jsme se zastavili u skupinky tří debatujících mnichů. Prý jeden z nich je představený chrámu a měla bych se mu poklonit. Tak toto mi bylo již více proti srsti, ale budiž. Vykonala jsem právě naučenou modlitbu a po zodpovězení otázky týkající se toho, jak mi chutná thajské pálivé jídlo, jsem dostala další amulet. Z představeného mnicha byla cítit odtažitost. To asi kvůli mému nevhodnému oděvu.

Přesunuli jsme se do hlavní budovy, kde mě mnich před oltářem s pozlaceným Buddhou seznámil s dalšími detaily modlitebního procesu. Konečně jsem zjistila, jaký význam má ten plátek zlata, který je součástí modlitebního balíčku.

Pravý důvod návštěvy? Peníze!

Opět jsme se pomodlili tentokrát za královskou rodinu a nastalo to, kvůli čemu mě tak ochotně prováděl po chrámu. Na dokončení chrámu byly potřeba peníze a ty mniši získávali od věřících a v tomto případě turistů. Za to, když přispěji nějakou částkou, symbolicky získám jednu z pálených tašek, která se octne na chrámu.

O.K., Tak jsem tedy přispěla a za odměnu napsala svoje jméno na zadní strany červené pálené tašky. Spokojený mnich mi na rozloučenou daroval kalendář s fotografiemi místních významných mnichů, na jehož zadní stranu mi kostrbatým písmem napsal „Happy new year“.

Pokud tedy někdy někdo bude zkoumat střechu nově vybudovaného chrámu Wat Kuha Suan v Nové Sukhothaii, najde tam vepsané i moje jméno.

Nejširší nabídku průvodců a map Thajska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz