Tuhle jsem psal o jídle, teď přicházejí na řadu logicky toalety a s nimi i částečně související sekce nápisů. Zahraniční toalety je téma, které vždy pobaví a pokud je na to někdo povznesen a připadá mu to „nízké“, jedná se většinou o pouhé pokrytectví, že ano… V Japonsku rozeznáváme dva druhy toalet: japanese-style a western, jak se tady obvykle píše a je to jednoduché, pravý japonský záchod je určitou modifikací záchodu tureckého, zatímco western je nám důvěrně známá mísa.
Japanese-style záchod ovšem na rozdíl od tureckého není jen díra do země ohraničená plochou pro boty, ale asi bych to přirovnal k tureckému záchodu s keramickou mísou (foto napoví víc). Pro Evropana je poměrně nezvyklé, že ve většině veřejných WC je tohle zařízení situováno tak, že se nad ním dřepí zády ke dveřím (tedy čelem ke zdi). A taky je nezvyklé, že záchody tohoto typu najdete i ve vlaku (dokonce i v Shinkanzenu). Podle místních zkušeností se zdá, že slabé místo tohoto typu zařízení je trefit se řádně dovnitř.
Mísu ala western netřeba popisovat, ale místo toho bych se rád zaměřil na ovladače, které lze občas nalézt vedle ní, obyčejně umístěné na stěně, protože minimálně z našeho pohledu představují poslední výkřiky techniky. Fotky pořídila Veronika ve škole a zatímco na první můžeme zaregistrovat i slepecké písmo, na druhé pak speciální tlačítko, které aktivuje odklopení prkýnka. Oběma ovladačům je společné to, že nabízejí funkci bidet a spray (obdoba bidetu), přičemž si regulujete intenzitu proudu vody a u spraye pak i oscilaci. Asi vás napadlo, kde se v míse vezme bidet: z rantlu u zadní strany (čili tam, kde je nádrž) vyjede tenká trubička s jakousi minisprchou na konci. Tohle zařízení si systém sám před a po použitím umyje. Nad nádrží s vodou je často k vidění ekologicky šetrnější systém, který umožňuje při současném naplňování nádržky po spláchnutí umýt si zároveň ruce (ilustrační fotka je z indické jídelny).
Asi nejbizarnějším ovladačem, který lze nalézt např. na toaletách ve stanicích automaticky řízené dráhy Yurikamome, je tlačítko, které spouští z reproduktoru zvuk splachování. Proč? No přece k přehlušení zvuků vašich. Co dál: občas bývá veřejné WC společné pro obě pohlaví (většinou jde ale jen o jednu kabinu). A jak už jsem určitě psal ve článcích dřív, v hotelu (ryokanu, na návštěvě,…) se na záchod zásadně přezouváme do tradičních zelených gumových pantoflí. A málem bych zapomněl! Velmi rozšířené je v Japonsku (doma, ale sem tam i na veřejnosti) vyhřívané prkénko. To je „maličkost“, které udělá člověku v zimních měsících obrovskou radost. No a že se po dosednutí aktivuje funkce „free odor“, což bych uchem znalce odhadl jako odsavač pachu uvnitř mísy, to už nemůže nikoho překvapit. U záchodu prošpikovaného elektronikou je prostě namístě při aktivaci uvedených funkcí neztratit hlavu a neutéct hned zbaběle ven.
Do tohoto článku jsem sliboval i něco málo nápisů, tady jsou: na prvním je zkomolenina u šipky k toaletám, na druhém obrázku (z našeho záchodu doma) je upozornění na nutnost odklopení prkénka před použitím (to by člověka fakt nenapadlo). Na dalším obrázku z veřejného WC je návod k použití japanese-style toalety a ještě jedna perla, fotka ze sborníku záchodové konference z roku 1988, která se musela konat zřejmě někde zde.
Přemýšlel jsem, kam s obrázky ovladačů v našem bytě a tenhle článek se na to hodí asi nejvíc, pojďte se podívat, s čím jsme se tady museli ze začátku poprat: tohle je u vypínače před koupelnou a slouží to k vytápění (větrání atd.) koupelny a tohle zase mikrovlnná trouba (pro jistotu se držíme obrázku s miskou rýže). Tuhle je intuitivní ovládání trouby u sporáku, zatímco zde telefon se záznamníkem. Asi jedním z nejdobrodružnějších kousků bylo před popisem rozsvěcení v bytu, mrkněte sem. No, latinky si člověk tady doma moc neužije…
Poslední mikrosekce představuje tři nápisy téměř z ulic: prvním je upozornění, které se objevilo na naší koleji; zdejší prapodivnou angličtinou upozorňuje na nějaký případ sexuálního obtěžování u naší stanice nadzemní dráhy. Bavili jsme se o tom se všemi, ale nikdo o ničem neví (a že tady se provalí všechno) a nikdo taky netuší, kde by se údajný obtěžovatel mohl tak skrýt – ze zastávky je to ke kolejím tak dvě stě metrů po chodníku kolem silnice bez jakéhokoliv keříku, zpoza kterého by muž s pláštěm mohl vystoupit. Ale kdo ví…
Taková japonská vrána (havran?) neodlétá na léto někam do zimy na sever, ale zůstává v rozpáleném velkoměstě. Těžko říct, zda je to zrovna žár, který to způsobuje, ale vrána se jeví v letních měsících jako drzejší, proto je možné spatřit i nápis varující v parku před jejich útokem. A je to tak dobře, představte si, že si na stole rozložíte piknik, už už se těšíte na první sousto, když tu se z ničeho nic objeví temný stín a než se nadějete, odlétá vrána i s lahodným kouskem suši (no, při její velikosti spíš s celým balením).
A dnešní kapitolu zakončuju snímkem ze hřbitovu Ayoama; jedná se o velký hřbitov v pěším dosahu městské čtvrti Ropongi. Na obrázku je starší zanedbaný hrob s jakýmsi záhadným upozorněním. Já nevím, co tam je, ale tipnul bych si, že jde o něco ve smyslu „nedrážděte tygra“.
Galerii fotografií Vojty Peřiny naleznete také ZDE>>
