Říká se, že kdo jede do Japonska, neměl by si nechat ujít dvě města – Tokio a Kjóto, přičemž o Kjótu se trochu básnicky říká, že je srdcem Japonska. Každopádně oproti Tokiu je podstatně menší a jen pro srovnání: zatímco Tokio má obyvatel nějakých 35 miliónů, Kjóto daleko sympatičtějších 1.4 milionu, navíc se bezprostředně kolem něj tyčí pěkné kopce. Kjóto bylo v letech 794-1868 sídlem císaře a po dobu 1100 let hlavním městem Japonska. Války se Kjótu nevyhnuly (většina památek byla zničena v 15. století a ty, které jsou k vidění dnes spadají do doby Edo, čili 1600-1896), ale co je zásadní, vyhnula se mu druhá světová válka, resp. letecké bombardování.
Kdo by tady ale čekal nějaký bůhvíjaký klid, je vedle. Někde jsme se dočetli, že jenom Japonců sem každoročně zavítá 50 miliónů (a cizinců pochopitelně taky hordy). Možná je to tím, že ve městě se nachází 15 památek zapsaných v seznamu UNESCO. My jsme tady strávili dva dny (což je dost málo) a jelikož je Kjóto klasika, rozhodli jsme se spát jaksepatří stylově, tedy nikoliv někde v hotelu, nýbrž jsme si trochu připlatili za ryokan; tohle ubytovací zařízení je stará japonská záležitost známá od doby Edo. Právě dražší cena ho trochu znevýhodňuje ve srovnání s levným hotelem nebo hostelem. Najít ryokan třeba v Tokiu je pak velmi obtížné.
Ryokan je jednoduchý dřevěný domek, většinou jednopatrový, kde se nachází několik pokojů s tatami, velmi střídmě zařízených. Podlaha je z rýžových „žíněnek“ tatami, takže je nutné zachovávat přísný režim přezouvání: venkovní boty se sundávají v podstatě hned za dveřmi domku a pantofle pak před pokojem (kdo vejde do pokoje v pantoflích, způsobí poměrně zančné faux pas). V pokoji je pouze nízký stolek (na něm v termosce připravená horká voda, čaj a hrnky), židle tu nejsou, sedí se na zemi na speciálním polštáři. Nehledejte tu ani postele, v některé z vestavěných skříněk po obvodu pokoje jsou srolované futonové matrace, deky a polštáře. Stěny pokojů jsou tenké, takže je potřeba určité ohleduplnosti. Dalším znakem ryokanu jsou společné lázně a toalety (do těch se přezouvá do speciálních pantoflí).
Ale abych se vrátil k našim aktivitám: kromě ubytování jsme se v pátek stihli pokochat novou budovou kjótského nádraží, opět ve značně megalomanském duchu, stejně jako třeba Tokyo International Forum, o kterém jsem psal podrobněji ZDE. Na terase mě odchytla výprava deseti školaček, které se chtěly nechat vyfotit s panem učitelem. Postupně mi jedna za druhou nosily dohromady všech deset foťáků. No a prošli jsme se kolem pár klášterů (už zavřených) až ke čtvrti Gion, kde můžete zejména večer potkat gejšu. Nově jsem se poučil, že gejša má bíle nalíčený obličej včetně krku (i vzadu), což působí dost interesantně. Její společnost si lze samozřejmě zaplatit, ale suma je horentní, dozajista příjemně strávený večer ve společnosti dvou až tří gejš vám z peněženky vyvětrá nějakých 3000 dolarů. Za to se vám ovšem dostane prvotřídní péče, večer mj. zahrnuje lahodnou večeři (vyžaduje se velmi přísná etiketa), při které vám gejša vypráví v kjótském dialektu, hraje na shamisen, zpívá balady, tancuje a pochopitelně vám i připaluje cigarety. Ovšem bez doporučení se ke gejše stejně nedostanete, navíc jich je málo, v Kjótu kolem 100 a v celém Japonsku pak 1000.
Pokud jde o uličky, tak až zas tak starobylé ve čtvrti Gion nebyly, tím ale nechci říct, že postrádaly romantiku. Možná nejhezčí okolí bylo okolo našeho ryokanu, z okna jsme koukali přes klidnou úzkou uličku na mělký kanál a za domem byla řeka. Skoro idyla, ale úplně bych zapomněl na blechu; tohle zvíře jsem viděl jen ve vyobrazení v dětských knížkách a nikdy bych se nenadál, že s ním učiním přímou zkušenost zrovna v kjótském ryokanu. Tahle blecha byla naštěstí samotář (ryokan byl jinak velmi čistý) a první ji zahlídla Veronika, ale nestačila jí zlikvidovat. Mě pak blecha kousla nečekaně do tváře zrovna když jsem se sklonil nad mapou města položenou na zemi. Bleskurychle jsem se po ní ohnal a trefil. Analýzou jsme pak identifikovali, že šlo fakt o blechu.
V sobotu jsme sice začali pěkně od rána procházet kláštery, ale samozřejmě jsme toho stihli jen zlomek, mj. díky přesunu autobusy přes město, což znamenalo vždy velký zdržení. Z ryokanu jsme vyšli kopec ke chrámu Kiyomizudera, s terasou na vysokých dřevěných pilířích a s krásným výhledem na město. V podzemí pod chrámem jsem za 100 jenů v absolutní tmě prošel údajným Budhovým lůnem a na zvláštním místě zničehonic osvětleném bodovým světlem otočil velkým kamenem a něco si přál. Dole pod dřevěnou terasou stáli školáci frontu na zázračnou vodu, kterou pak hltali z plechových hrnků na bambusových tyčkách. Viděli jsme několik japonských průvodců, kteří v dokonale padnoucích oblecích prováděli turisty odněkud z Evropy. Šokovalo nás, že průvodci často nesli všem turistům ze skupinky deštníky. Před chrámem jsme zaslechli, jak jeden průvodce upozorňuje klienty na obezřetnost při zapalování obětních tyčinek, minule se prý stalo, že si jeden turista propálil rukáv, povídal. Soucitně jsme na průvodce pohlédli, ale nedal na sobě nic znát.
Ke chrámu Kodaiji jsme šli dlážděnou cestou mezi staršími domky; časně zrána, kdy ještě není frmol, je tady možné pocítit závan starých časů. V poledne tohle možný nebylo, turistů valem přibývalo. Párkrát jsme viděli gejši, na který pořádali turisti s foťáky doslova hon, ale spíš než gejši opravdický byly tohle jen japonský turistky, který se takto nechaly naaranžovat a teď celkem ochotně pózovaly.
Autobusem jsme dojeli k pozlacenému chrámu Kinkakuji, který mj. proslavil nejmenovaný mladý mnich, který si zapálením a totálním shořením chrámu splnil svojí obsesi. V areálu chrámu jsme víceméně prošli okruh krok-sun-krok s davem tělo na tělo. Tohle bylo fakt nevydejchatelný a vyžádalo si to relaxační návštěvu chrámu Ryoanji se zenovou zahradou; v dokonale uhrabaném písku bylo rozmístěno 15 větších či menších kamenů a kolem zahrady byla zídka, jejíž zvláštní kresba byla způsobená nanesením speciální směsi jílu a oleje (obě ingredience se údajně mísily v tyglíku nad ohněm). Ale i normální zahrada okolo stála za to, všude kvetly sakury a zřízenci vyhrabávali speciálníma hrabičkama z mechu pod stromy neviditelná smítka. Cestou domů jsme obdivovali krásné vstupy do lepších restaurací; každý vchod představoval miniaturní japonskou zahradu, dokonale elegantní směs kamenů, bonsají a vody.
Celou neděli pršelo, ale bylo teplo, čili spíš to byl takový májový deštík. Vlakem jsme dojeli do Arashiyamy, předměstím Kjóta, za kterým se hned tyčily v různých odstínech sytě zelené kopce. Začali jsme u dřevěného mostu přes řeku Katsuru, pak prolezli několik chrámů a pár zahrad. Průvodce nelhal, bylo potřeba se obrnit trpělivostí, protože to tu silně připomínalo Karlštejn; davy lidí i přes déšť a krám na krámu. Postupně ale lidí i krámů ubývalo. Bambusovým lesem jsme jakoby vyšli z civilizace a pak už jen čas od času hledali, kudy dál, nutno říct, že turistická infrastruktura pro někoho, kdo neumí znaky, je dost špatná. Na konci cesty jsme obdivovali staré chalupy s doškovými střechami porostlými mechem; právě takové chalupy jsou velkou atrakcí regionu Shirakawa-go, 200 km severně nad Nagoyou.
A pak byl už čas jít pomalu na kjótské nádraží, odkud nám jel večer Shinkansen do Tokia. No a o tom, že cesta Shinkansenem byl opět zážitek, asi nemusím psát, s letadlem v economy class se tenhle vlak vůbec nedá srovnat. Např. i já se svejma 190 cm mám v Shinkansenu před kolenama 2O cm místa, to je fakt pohoda. A viděl jsem, že když vlakem procházela obsluha s nápojovým vozíkem, tak vedle ní se ještě do uličky vešel člověk, kterej za sebou táhnul kufr na kolečkách – dovedete si tenhle prostor představit v letadle?
Galerii fotografií Vojty Peřiny naleznete také ZDE>>
