O hře na shamisen

Shamisen je tradiční japonský nástroj, dlouhý zhruba jako kytara, ale o poznání subtilnější a jen třístrunný. Poměrně malé tělo nástroje je obdélníkové, vepředu a vzadu potažené buď papírem, dražší kusy pak kůží ze psa či kočky (na nejlepších shamisenech jsou na kůži patrné bradavky zvířete). Struny bývaly dřív z hedvábí, to však nahrazuje v současnosti nylon. Zvuk nástroje je díky malému a zavřenému tělu dost krátký a podobá se třeba sitáru. Původ shamisenu je potřeba hledat u jeho okinawského předchůdce, totiž sanshinu a ten má zase předka v čínském nástroji sanxianu (nezoufejte, všechny tři nástroje vypadají stejně). Encyklopedický exkurs ukončím tím, že v současnosti se shamisen dostává i do takových hudebních stylů, jako je např. bluegrass nebo rock.

Je dusná sobota, pod mrakem a teploměr ukazuje kolem 28 stupňů. Sraz je sice až za hodinu, v půl jedné u severního východu stanice JR Kanda, ale jelikož se chci Kandě trochu přiblížit na kole, měl bych vlastně už vyrazit. Se zpožděním se teda opírám do pedálů proti větru, jde to ztuha, postupně překonám všech sedm mostů z Odaiby na „pevninu“, u divadla Kabukiza blízko Ginzy už kvůli času nejedu po chodníku, ale kličkuju mezi autama a konečně čtvrt hodiny před srazem zamykám kolo pod mostem u stanice Yurakucho, kupuju si lístek a letím nahoru na nástupiště JR. Jsem uřícenej, pot mi prosakuje na triku (o čele ani nemluvě), čili dvojnásob odlišnej od kolemstojících Japonců, který každou kapičku potu neprodleně otírají do malého ručníčku, dělaj to tady všichni, dámy i páni. Já ručníček zapomněl doma (ano, přistoupil jsem na tuhle konvenci).

Lezu do soupravy JR, ta je samozřejmě podchlazená, tělo dostává facku a další, když zase lezu za dvě stanice ven na tropickej perón. Stíhám to přesně, dole u turniketů vidím hlouček lidí a velkej transparent Friendship Chiyoda. Hlásím se, oni si mě odškrtávají ze seznamu a pak cupitáme za průvodcem asi deset minut ke škole. Cestou se seznamuju s Kolumbijcem, kterej si stěžuje, že tady o jeho zemi nikdo nemá ani ánung. Ve škole nás nutěj se přezout do malejch umělohmotnejch pantoflíčků, což je na bosou nohu trochu eklhaft, ale co naplat, Japonsko je přezouváním posedlý.

U prezentačního stolku platím 500 jenů (zhruba sto korun) a dostávám jmenovku, šátečkoručníček, letáček o organizaci dobrovolníků, noty a pomůcky ke hraní: trsátko s obalem, protiskluzovou podložku na stehno a kus úpletu, kterej se nasazuje na palec a ukazováček levý ruky pro snazší posun prstů na hmatníku. Učebna (vepředu je i malá kuchyňka) je od katedry skoro plná, sedám si do zadní lavice. Shamisen už leží na stole.

Přichází paní učitelka, starší, ale velmi zachovalá dáma s krátkými šedými vlasy (tenhle sestřih zde obvyklý není), která učí hru na zdejší škole a dneska teda nás. Tlumočí paní Kyoko z řad dobrovolníků, anglicky umí dobře, ale moc toho nepřekládá. Všechno je ale jasné z okukování: na pravé stehno se trochu dál od těla položí protiskluzová PVC-podložka a na ní pak opatrně shamisen. Na palec a ukazováček levé ruky se nasadí pletený návlek, takže levačka pak jezdí při mačkání strun jak čamrda. Z trsátka (velikostí a tvarem podobné škrabce na sundávání ledu z oken auta) se sundá chránič a speciálně se uchopí do pravačky. Struna se rozezní úderem nikoliv nahoru-dolů, jak jsem zvyklej z kytary, ale trsátkem se struna přitlačí k tělu (nástroje i hráče) a pak se jakoby nechá vystřelit nahoru. Zvláštní, ale je fakt, že jinak to ani nejde. Výuka může začít.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Cílem našeho snažení, alespoň podle propozic, je zahrát obstojně píseň Sakura sakura. Přede mnou leží dva listy notového zápisu, který je pro šumaře přepsán zjednodušeně i do tzv. tabulatury: tři linky jako tři struny a číslicí napsáno, kde mačkat na hmatníku. Postupujeme po částech prvním kouskem, který mně připomíná známou českou lidovku, jejíž název si nevybavím ani do konce hodiny, ani teď (něco jako Prší, prší). Dvacet lidí v učebně produkuje obstojný rámus a když už paní učitelka není slyšet, pomáhá si k pozornosti energickým tleskáním.

Je půl čtvrtý, dvě skladbičky (Sakura sakura a ta druhá bezejmenná) jsou jakž takž za námi a učitelka se ptá, kdo chce zahrát sólově. Hlásí se Pákistánec, třída utichá, ale už třetí tón je velmi velmi podivnej i běží k němu učitelka, vyndává z pouzdra ladičku a ukazuje se, že jedna struna nepěkně povolila. Pákistánec začíná znovu, ale než se dostane k druhému řádku, praská mu struna. Napotřetí už mu to vyjde. Pak hraje ještě sólově Japonka, po ní Malajka z třídy Veroniky (ta vymetá tyhle akce všechny) a pak už se nikomu nechce. Jedna dobrovolnice na mě povzbudivě kýve, ale nejsem si jistý, jestli by mi vyšel uvažovaný žert, totiž zahrát to dvakrát rychleji a v jiném rytmu, moc si nevěřím a vrtím hlavou že ne.

Pak jdeme vedle do jiné místnosti, kde je připravené pohoštění, pro každého pár malých sladkůstek (i tady je každá jednotlivost v plastové minikrabičce) a studenej zelenej čaj. Sesedáme se po skupinkách a chvíli nezávazně plkáme. Nějak jsem se dostal s jednou Japonkou na téma sumo a říkal jsem jí, jak je hrozný, že před měsícem umřel teprve 17letej zápasník. Povídala, že prej moc cvičil a že ho v rámci aktivit Friendship Chiyoda viděli na vlastní oči na tréninku (fotky z tréninku pak poslali jeho rodičům). Popisuje mi potom, jak jsou v sumo aréně takové ty „zahrádky“, kde se sleduje mač a kam si člověk může přinést jídlo a pití. „Nojo,“ říkám jí, „jenže podívej se, jak mám dlouhý nohy, ty se tam nevejdou.“ Pak z ní vyleze, že na sumu ještě nikdy nebyla. Čili paradoxně já, gaijin (trochu hanlivé označení cizince – pozn.), jí tam posílám s tím, že je to zážitek. Ona se ošívá, že je to drahé.

A pak je konec a já jdu pěšky dvě stanice k Yurakucho, kde mám přidrátované kolo k zábradlí. Odměnou mi budiž pohled na demolici baráku v hustě zastavěné oblasti (ostatně jak jinak): systém je to téměř dokonalý, dům je obehnán lešením s napnutou fólií (kvůli omezení úniku prachu) a úplně nahoře, v úrovni sedmého patra, stojí dva dělníci, kteří hadicemi stříkají do epicentra demolice a tlumí tak prach. Uvnitř domu, který už domem vlastně není, je zvláštní bagr s klepetem a tohle klepeto strhává postupně dolů kusy zdí. Lešení kolem se samozřejmě třese, takže dělníci kropí jednou rukou, zatímco druhou se drží lešení (čeho se ale drží lešení, to není jasné). A další maník stojí dole a zametá z chodníku rýžovým koštětem úlomky, které vylétnou z fólie ven. Dokonale sehraný tým.

Galerii fotografií Vojty Peřiny naleznete také ZDE>>