O duchu hory a čarodejnici

Do Sierry Leone?!

…poklepala si na čelo nejprve téměř většina mých známých, když jsem jim oznámila cíl mé další cesty. Pravda, není to zrovna tradiční turistická destinace, ale pokud hledáte „skutečnou Afriku“,  tady je.

Sierra má tedy, alespoň v našich končinách, poměrně špatnou pověst. Pamatujeme si useknuté ruce, uplakané černoušky, dětské vojáky…no jasně a diamanty. Ano, i tohle je nedělitelná součást Sierry Leone, ale teď je devět let po válce a tahle země má mnohem víc co nabídnout – nádhernou přírodu, kilometry písčitých pláží, které budete mít sami pro sebe, hory, lesy…a v neposlední řadě výborné čerstvé ryby – co víc si přát? Jo vlastně, vychlazený STAR! (místní pivo, ktré piju s chutí i já, Plzeňačka).

V Sierra Leone jsem strávila s přítelem dva měsíce (zatím), prací ve Freetownu, hlavním městě, ale i cestováním kolem země.

Bezpečnost

To je asi první, co vás napadne ve spojitosti s touhle zemí.  Samozřejmě nejsem žádný garant, ale s klidným svědomím můžu říct, že jsem se ani jednou necítila vážně ohrožená. V zemi je mír a lidé si ho váží, navíc se těší na turisty a většina místních chápe, že pokud se turista bude cítit ohrožen, tak už příště nepřijede.

No jasně, musíte se chovat rozumně a slušně, …a nedělat ptákoviny typu zůstávat sama holka po setmění v ulicích, mávat peněženkou, a nebo drahým foťákem. Ale ačkoliv jsem mladá holka a po nějakém čase jsem se pohybovala po městě sama, tak jsem neměla problém.  Co se týče focení, tak děcka se fotí rády, dospělí někdy jo a někdy ne. Rozhodně se ale vyplatí se zeptat.

Hlavní město Freetown se dělí na dvě části – East End a West End, přičemž West End je považován za bohatší, East End se podobá slumu trochu víc, takže jakmile se odpoledne chýlilo ke konci, raději jsem se odtud klidila.

Cestování

Dobrá zpráva: do země začínají létat i KLM (z Bruselu) a Air France (z Paříže), takže BMI, které létalo 5x týdně z Londýna má konkurenci a můžeme si jen přát, aby ceny letenek šly dolu!

Pokud jste studenti a nebo cestujete s menším rozpočtem, ale máte trochu víc času, mohu vám doporučit naši poněkud okružní, ale o to levnější trasu. S Kenya Airways (prý „poklad Afriky“J) si můžete dát let: Londýn -) Nairobi (tady přesednout)-) Accra (Ghana) – nepřesedáte, jen čekáte asi hodinu v letadle -) Freetown. Je to asi tak 25 hodin na cestě, ale dá se to zvládnout a cena letenky pro nás byla o polovinu levnější než přímý let z Londýna. Malý tip pro učůrané holky jako jsem já: v Accře vás po přistání nepustí na záchod, tak si dojděte raději ještě při letu.

Místní cestování: nevím jak vy, ale já miluju cestovat místními dopravními prostředky. Je to jiné, ale je to celkem sranda, tedy pokud nemáte naspěch J

Není tu autobus, jako jsme na něj zvyklí (MHD, meziměsto někdy jo), ale poda-poda – tedy dodávka, kam se nacpe plno lidí. Dál můžete jet taxíkem, ale nečekejte, že je to klasické taxi jako u nás. Tohle je takzvané shared taxi a jezdí jen po vytyčených trasách, takže než do něj nastoupíte, optejte se, kam že to dopravní prostředek jede. No a poslední možnost je akada – motorka. Je to rychlé, je to dobrodružné, ale někteří řidiči jsou fakt blázni, takže pozor na to. Já jsem většinou jezdila ve trojici: řidič, já a můj přítel (plus někdy ještě i zavazadlo). O ceně se dá trochu smlouvat, taxi a poda-poda nesmlouvají, cena za jednu jízdu je 1 000le, ale prý se bude trochu zvedat, rozneslo se po Freetownu.

Cestování mezi městy záleží kam jedete. Většinou se jezdí poda-poda a nebo motorkou. Nám se vyplatilo se všude zeptat, kde je „autobusák“. No a většinou jsme se teda doptali, i když někdy to chvilku trvalo. Ceny opět záležely na tom, jak daleko se jelo a kolik lidí touhle trasou jezdí. Podrobnosti potom u každého z měst zvlášť.

Zdraví

Než pojedete, informujte se u svého lékaře. Ale povinné je očkování proti žluté zimnici no a doporučuje se žloutenka A,B, tyfus a obrna, já jsem měla i choleru a meningitidu. Myslím, že s tímhle se nevyplatí riskovat. Ale pozor, to že jste očkovaní, neznamená stopro ochranu a minimálně malý „toaletní problém“ se vám nejspíš nevyhne. Na tohle doporučuju Becherovku – každé ráno lok (docela příjemný, ne?) no a potom Imodium a zdravý rozum – hlavně ze začátku jíst v čistých a „lepších“ podnicích, nejíst nikdy zmrzlinu a nepít místní vodu.

Malárie – no, co vám budu povídat, není to nic moc zážitek, takže já osobně bych antimalarika brala. I tak ale můžete malárii celkem snadno dostat – a to i přesto, že se chráníte proti štípnutí. Její průběh je ale prý mnohem mírnější. O tomhle všem se poraďte co nejdříve na vaší hygienické stanici, ale co Vám budu povídat, předpokládám, že naprostá většina čtenářů jsou zkušení cestovatelé J Po pravdě, musím to teda zaklepat, jsem nemusela k lékaři. Ale podle informací jsou tu kvalitní kliniky pro tzv. expats.

Jazyk

Pozitivním dopadem kolonializace je to, že se téměř všude domluvíte anglicky – je to oficiální jazyk země, i většina nápisů je anglicky a noviny jsou také v angličtině. Dalším jazykem je potom krio (creol) což je „broken English“, ale je to klasické angličtině už poměrně vzdálené. Tak alespoň na „zahřátí“,  jak se máte (což je v podstatě pozdrav) je: how di bodi? A to vážně znamená how is the body? (jak se má vaše tělo). Pokud se tělo má dobře, tak povíte: di bodi fine, pokud se máte špatně, odpovíte „di bodi wou wou.“ To ale očekávejte, že se místní začnou shánět potom, proč se běloch v jejich zemi má špatně a budou se to snažit napravit.

Kabala

Hlavní město Koinadugu Distric v Severní Provincii, působí velmi vesnicky.Většina obyvatel jsou Muslimové, není ale nutné se nijak zakrývat či halit. Bělochy tady vidí rádi, I když nás celou dobu provázelo volání malých dětí – white, white.

Jak se sem dostat? Z Freetownu odjíždí každé ráno z hlavního autobusového nádraží autobus, je ale nutné koupit lístek den předem. Na informacích nám řekli, že autobus odjíždí v 6 ráno, nakonec vyjel až kolem desáté. Cestou se staví v Makenie.

Co tam? Vylézt na horu. Kdyby nic jiného, tak ten výhled za to stojí. Večer se dá zajít na pivo do jednoho z místních „joints“ – tedy klubů a poptejte se místních, každou sobotu (a a někdy prý i v neděli) se koná v klubu nedaleko „poda-poda“ zastávky party.

„Shopping“: nedaleko centra je trh, podívejte, ochutnejte. A mezi tradiční výrobky patří batikovaná látka. Místní o její ceně neradi smlouvají. Stejně jsme si jí koupili a na cestách se nám velmi hodila – v hodně hostelech jsme totiž nedostali žádnou pokrývku (i když je horko, je příjemné moct se alespoň trochu přikrýt).

Populární je fotbal (jako téměř všude v Sierra Leone). Většinu večerů ho můžete sledovat v televizi – nejpopulárnější je Premier League. Já (fotbalový nefanoušek) doporučuju navštívit místní zápas – hrajou tu i holky. (A přizvaly mě, abych se přidala, což bych sice byla ráda přijala, ale jsem vážně kopyto a holky vypadaly poměrně profesionálně – i když hrály v ponožkách!) V Kabale se nachází i rádio – Bintumani 93.5 fm, nachází se tu take vysílač, podle všecho sloužil svého času i BBC.

Kde spát: Podle místních se hostely často mění a stěhují (Takže i to, co bylo napsané v průvodci z roku 2009 už neplatilo). Když vystoupíte z autobusu sesype se na vás hodně akada řidičů (motorky, fungující jako taxi). Řekněte jim, že chcete hostel a oni vás k němu dovezou. My jsme spali v guest house jménem Lengbeh cca 10 minut chůze od centra – poměrně čistý pokoj, bucket shower (kyblíková sprcha) a nesplachující záchod u pokoje. Kromě tohoto je v Kabale ještě Red Cross hostel a další. Ve vesnici není jiná elektrika než ta vyrobená generátory. Také tekoucí voda je vzácností – počítejte s tzv. Bucket shower – kyblíková sprcha.

Kde jíst: Večer, po setmění se rozsvítí plno stánků s občerstvením: dejte si opečenou kasavu, grilované kozí či hovězí maso a nezapomeňte se osvěžit čerstvým pomerančem. Dá se tu najíst i v restauraci: jedna je kousek pod trhem, z hlavního kruhového objezdu se vydejte směrem dolů (míříte k horám) a po asi 400m je po levé straně. Během dne je také otevřeno několik míst, kde si můžete pořídit výbornou kávu – trochu podobná našemu „turkovi“.

V Kabale jsou dvě „nemocnice“. Během našeho pobytu jsme tu také potkali dva anglické dobrovolníky – lékaře.

Kouzelná hora Gbawuria Hill

Na horu Gbawuria Hill, tyčící se nad Kabalou se mi teda po pravdě řečeno moc lozit nechtělo. Ačkoliv nás na jihu všichni varovali, jak je sever studený (takže jsem si pro jistotu přibalila i teplou mikču, jeden nikdy neví) teploty každý den stoupaly přes třicítku. No ale tak když už jsme tady (po šesti hodinách na dřevěné lavici v autobuse), tak tedy jo, vylezu na ní, souhlasila jsem. A tak hned druhý den jsme se se zásobou vody, vypravili vzhůru za dobrodružstvím, či alespoň pěkným výhledem na malé prašné městečko.

Nástupní cesta vede do stráně nad městem, ale i tady jsme stále kličkovali domy – hm, nebo bych to spíš nazvala chýšema. První dům vypadal jakoby obývaný jen malými dětmi, které samozřejmě začaly pištět a jančit, když viděly procházet bělocha. Většina z nich měla podivně nafouklá bříška. Je to prý z nedostatku některých živin. Ale i tak děti vesele výskaly, hulákaly „white, white“ a s radostí pózovaly pro focení. V dalším domě bydlel postarší pár. Němý pán a paní bez prstů na nohou a rukou. Jen se na nás plaše usmáli a pán pokynul směrem, kterým cesta vedla a zmizeli do domu. Cestou zpátky jsem si potom všimla, že mají uprostřed dvorku hrob. Co se asi stalo těm dvěma starouškům? Proč se nás ta paní tak bála a co viděl pán, že z toho ztratil hlas? Ale vyptávat se jich nebudu.

Josef, náš osmiletý průvodce s klackem na odhánění hadů…a nebo něčeho jiného?

U úplně posledního domku se k nám přidal malý asi osmiletý klučina a nedal jinak, než že půjde na horu s námi. Že to zvládneme sami, se přesvědčit nenechal. Ale vzal dva klacíky a neustále do nich bušil, čímž odháněl hady, takže jsem byla za jeho přítomnost docela vděčná. Klučina poměrně slušně ovládal angličtinu a tak nám během četných zastávek na popadnutí dechu (našeho, černoušek se ani nezapotil) vyprávěl o hoře.

“Je to kouzelná hora,” řekl, zatímco jsme se občerstvovali podivně chutnající pytlíkovou vodou.“Chodí sem chief (náčelník vesnice) když potřebuje znát odpověď na nějakou otázku”, vysvětloval Josef, jak se nám náš osmiletý průvodce představil. “Ale je to strašidelná hora,” dodal s vážnou tváří a zakoulel hnědýma očima, takže jsme nemohli o jeho tvrzení pochybovat. Na další povídání a vysvětlení, co že je to na té hoře tak strašidelného (kromě hadů, pavouků a žab, které jsem si za každým kamenem představovala) jsme si museli počkat až na další zastávku. Zrovna se nacházíme v období sucha, takže tráva byla všude vysušená a navíc vypálená. Některé ohně ještě nedohořely, takže nás čerstvý kouř štípal v nose.

Žije tu čarodějnice

“A je hodná nebo zlá?” zajímalo mě. “Yes,” sdělil mi nekompromisně můj malý kamarád. Aha, tak to vážně vysvětluje všechno. Na strašidla až tak moc nevěřím a o to méně v pravé poledne. Jenže tohle je Afrika. Navíc země, kde nemusíte věřit na strašidla, Není to potřeba, strašidelné věci tu dělali sami lidé.“ Třeba se někdy stane, že tu najdete malé dítě. Tak si ho vezmete domů. Potom ale umřete.” dopřál nám další dávku strašidelných historek Josef. “Víly a skřítkové přestali existovat, když na ně lidé přestali věřit, ” stálo na kameni na Islandu. Nemohla jsem si na tenhle citát nevzpomenout. Tady totiž lidé věřit nepřestali.

Na posvátné hoře nás tedy čekalo trochu zklamání. Místo amuletů, kostí a duchařinové atmosféry nás tu čekalo plno odpadků. Aha tak takhle je to s vaší kouzelnou horou, pomyslela jsem si. Teprve potom jsme se v průvodci dočetli, že hora je oblíbená mezi místní mládeží pro novoroční oslavy. A ty – Afrika, neafrika probíhají velmi podobně těm našim – hodně alkoholu a tedy trochu méně dělbuchů. Na vrcholu hory jsme se posadili a pokračovali v povídaní s Josephem. Povídal o tom, jak hraje fotbal se svým bratrem, o tom, jak na horu chodí náčelník, povídal nám také o tom, jak za kopcem žijí zlí lidé, kteří na vás mohou poslat sick (což je asi nemoc, jak jsem vydedukovala).

Povídal a povídal. potom zmlkl a tiše jsme seděli a koukali na rozpálené městečko, jít sám dolů odmítl, že prý se bojí. (na peníze nečekal, dýžko za to, že nás na horu doprovodil už dostal). Možná jsou to jen výmysly dětské fantazie, možná jsou to pozůstatky po válce, která skončila někdy v době, kdy se Joseph narodil a nebo, možná, možná na hoře ta čarodějnice fakt žije, protože cestou dolů mě běhal mráz po zádech.