O Chambě a hinduismu

Už ji nebudeme potřebovat, stejně jako spousty čajů, instantních nudlí, polévek a dokonce ani Jarův pudink. To všechno jsme v pokojíčku spořádali, zatímco jsme balili batohy. Došla jsem do kulaté budovy  turistických a vlakových informací vedle luxusního hotelu Iravati, abych zjistila vlakové spojení s hlavním městem. Shodli jsme se, že pojedeme přes noc Dauladhar expresem v 22:20 z Pathankotu. Batohy jsme si nechali na recepci, zaplatili a vydali se koupit lístky. Já s Lenkou jsme pořídily ty vlakové, kluci skočili na autobusové nádraží pro jízdenky do Pathankotu. Bylo téměř poledne a zbývaly nám čtyři hodiny na prohlídku Chamby.

Chamba představuje spolu s Brahmourem nejzachovalejší příklady velmi specifické hinduistické chrámové architektury. Nejdříve jsme se vydali ulicí nahoru. Asi uprostřed města v kopci leží komplex chrámů Lakšmí Nárajan. Vstoupili jsme tiše branou do ohrazeného prostoru. Museli jsme se zout, ale vstupné se tu neplatí. Hned proti nám stál největší a nejstarší chrám postavený v 10. století. Ten ukrývá mramorovou sochu Višnua (Lakšmí Nárajan). Dveře však byly zavřeny, a tak jsme mohli nahlédnout jen skulinkou. Mnoho věřících zde hledá útočiště před hlučným městem. Posedávají tu, nebo jen přijdou zazvonit si zvoncem pro štěstí. Kousek dál stojí ještě další dvě Višnuovy a tři Šivovy svatyně. Všechny jsou opět bohatě zdobené šikhary zakončené dřevěnou stříškou a zlatou věžičkou. Ta byla přidána na výraz odporu proti mughalskému zákazu hinduistických svatyň v horských státech. Chamba si to mohla dovolit. Portálky jsou dřevěné, modře natřené. Uvnitř jsme už žádné sochy nenašli, ale místo nich zde leželo spousty obětin. Věřící se prstem dotknou čela, brady a prsou, načež se skloní před Bohy s největší úctou. Potom opět zazvoní na zvonek, obují se a pokračují v každodenní činnosti. Je to krásné místo.

My pokračovali uličkami nejstarší části a tu a tam mezi obytnými domy nalezli nějakou tu šikharu. Rostou tady jakoby nic na každém posvátném kroku. Začal nás přepadat hlad, Kalda si pořídil pakoru na stánku. Pokračovali jsme dolů podél rozsáhlé palácové stavby Rang Mahalu, která dnes slouží jako střední škola, a nechali se pozvat do jakéhosi chrámku krávou, stojící ve dveřích. Bloudili jsme uličkami, aniž by si nás místní nějak příliš všímali, a prohlíželi krásné domečky s dvorky. Na tržišti jsme si koupili lusky a schroupali je cestou po hlavní třídě. Ta se od včerejška změnila v jedno velké tržiště oblečení, užitečných potřeb pro domácnost i potravin.

Zdejší architektura je velmi podobná evropské – mnoho fasád přímo prozrazuje anglický vliv, jiné se honosí balustrádami. Vpravo od hlavní třídy stojí novogotický kostelík s hřbitovem, vlevo potom, v muslimské zástavbě, se barvou ráje zelená mešita. Pokusili jsme se nahlédnout, ale bez úspěchu. Nad autobusovým nádražím začíná prudký výstup po schodech až k dřevěnému chrámu Čámunda déví. V něm sídlí hrozivá krvežíznivá bohyně Čámunda, kterou si udobřuje spousta zvonků i praporků, ona za odměnu chrání kraj od zlých duchů a sil. Výhled tu má opravdu božský. Řeka Ravi se kroutí mezi kopečky porostlými keři, přímo pod námi se rozkládá Chamba jako na dlani. Seběhli jsme dolů a ve včerejší kuřeterii si dali jídlo. Celkem nám chutnalo, než jsme si povšimli celé kolonie švábů, kteří se chystali nám spadnout každou chvilkou do talíře. Popadli jsme v hotelu batohy a už je házeli na střechu autobusu. Cesta vedla tak vysoko nad přehradou, že se s námi ještě zasněžené himalájské vrcholky mohly rozloučit, ale byla bezpečná a široká. Potom se vlnila mezi terasovými políčky kukuřice i obilí, projížděla vesnicemi, míjela chrámy. Před očima se nám odvíjel nádherný barevný film o Indii. Zastavili jsme v Dalhuise. Po silnici přeběhla obrovská šedivá opice. Usnula jsem a vzbudila se až při sjezdu do Pathankotu. Po necelých pěti hodinách jsme se ocitli v cíli. Měli jsme ještě hodinu k dobru, tak jsme se nechali taxíkem hodit na internet a zpět.

Nastoupili jsme do vlaku, uvelebili se na postýlkách a začali hrát kostky. Zřejmě se to však na veřejnosti nesmí. Ozbrojeným Sikhům, kteří hlídali vlak, jsme nedokázali vysvětlit, že se o hazard nejedná. A tak jsem si zalezla do spacáku a přečetla si ještě něco o hinduismu Je přítomen v každodenním životě Indů mnohem více, než bych před tímto putováním horami čekala. V upanišadách je rozpracováno neosobní svrchované jsoucno brahma. Osobním podílem na tomto absolutnu je átman, přítomný v každém člověku. V důsledku nevědomosti ávidja si člověk jednotu obojího neuvědomuje. Védský panteon bohů byl přehodnocen – nejvyšší hinduistickou trojici vytvořili trimúrti – Brahma jako stvořitel a nejvyšší znalec, Višnu  udržovatel a velký milenec a Šiva ničitel i dokonalá vůle. Lidová teologie je pokládá za tři bytosti, ale jedná se o tři projevy jediného, bytosti Íšvary, která je personifikací absolutna. Přístup k oběti, jak se vyvíjel v době védské, zůstává přítomen částečně v dnešních hinduistických obřadech. Slavnosti obsahují obětiny květin, ovoce, pokrmů a uctívání vychází z představy, že bohové jsou přítomni ve svém symbolu, tedy soše, obraze či kamínku. Hinduismus všechny názory uznává, existuje však jistá hierarchie ve víře, jíž pociťují filosoficky ladění věřící. Nejvýše stojí uctívači brahma, potom personifikovaných božstev trimúrti i jejich inkarnací, a nakonec uctívači jiných bohů, mudrců, předků či duchů. Upanišady rovněž vydělují čtyři životní stádia člověka. Nejdříve se člověk stává žákem, potom hospodářem, který žije, pracuje a rozmnožuje se, může však kámu, tedy štěstí ve smyslových požitcích hledat i mimo duchovní rovinu, například v bohatství, smyslné lásce nebo umění. Třetí stádium má zasvětit správnému vykonávání náboženských povinností a činnostem pro obecné dobro. Ve čtvrté etapě života usiluje o sjednocení s absolutnem. Často odchází od rodiny, aby se stal sádhuem a hledal osobní naplnění a svatost.

Jednotlivá božstva mají své váhany, tedy zvířata, která je vozí, atributy a podoby.  Brahma je znázorňován jako červený vousatý muž se čtyřmi tvářemi a osmi rukama, v nichž drží  védy, žezlo, luk, lotosový květ, džbán s vodou Gangy, obětní lžíci a šňůru perel. Jeho váhanou je labuť. Spíše než on je uctívána jeho manželka Sávitrí, neboli Sarasvatí, personifikace svaté řeky a její očistné funkce. Je bohyní učenosti a vzdělání, tvůrkyní sanskrtu. Její váhanou je rovněž labuť, někdy se objevuje s hudebním nástrojem či lotosem. Při slavnostech této bohyně je oblečena hliněno-slaměná socha, vyzdobena šperky a čelenkou ze šóly. Šiva se stal velmi oblíbeným bohem, jelikož vyjadřuje archaickou myšlenku jednoty protikladů. Proto je zároveň ničitelem i tvořitelem nového, jeho neodmyslitelným doplňkem je manželka Párvatí, dcera vládce Himaláje. Jeho syrově přírodní a sexuální aspekty, jakým je především lingam, ale také hadi nebo trojzubce, sejně tak jako zobrazení milostných objetí s ženským principem šakti, ztělesněným v Párvatí i jejích aspektech Kálí či Durgy, znázorňuje princip kosmické sexuality. Jeho třetí oko je zdrojem ničivé síly, taneční postoje vyjadřují obnovu světa. Kromě toho je Šiva mahájoginem, a je tedy spojen s indickou meditací a askezí, ztělesněním vůle a stává se prvním učitelem jógy. Višnu jakožto dítě spící na lotosovém květu ochraňuje bohy, lidi a světy před zánikem a dává jim zdejší existenci. Někdy je zobrazován jako čtyřruký jinoch tmavomodré pleti s kudrnatou čupřinkou na hrudi, bývá oděn v královské roucho a korunu. V rukou nese ulitu, disk, kyj a lotos. Jeho prvními avátary jsou legendární zvířata, která zvládla určitý úkol pro zachování světa. Od šestého avátaru se projevují rostoucí sociální a právní vztahy a on získává lidská převtělení. Jako Parašuráma bojuje proti kšatrijům, kteří chtějí uchvátit moc bráhmanů. Jakožto Ráma (v eposu Rámajána) měl zahubit srílanckého démona Rávanu, který mu během jeho poustevnictví ukradl manželku Sítu. Přestože Ráma Sítu nakonec získal a démona zabil, manželku potom přece vypudil, jelikož nesnesl myšlenku, že tou dobou žila u někoho jiného. Krišna je rovněž stvořen k potření démona, tentokrát Kansy. Žije nejdříve u pastýřů, tancuje s nimi raslílu a prožívá milostný vztah s Rádhou. Po splnění svého úkolu se stává princem v Dvárace a dbá všech bráhmanských tradic, přestože předtím potřel Indrův kult. Žení se s Rukminí a dalšími osmi královnami, s nimiž má vždy deset synů a jednu dceru.