O cestování s HONZOU HOMOLOU: „Trvanlivější destinace si šetřím na později“

Věnuje se rodině, venčí fenku Majdu, skládá písničky pro nové album kapely Wohnout, nebo jen tak brnká na kytaru. Dnes večer ho čeká koncert, ale chvíli na rozhovor si našel. Teď přikládá dřevo do krbu, na stůl položí hrnky s jasmínovým čajem, a pouští se do zajímavého vyprávění umělce, který má v patách těžké kilometry.

Tvá velká záliba v cestování tě v životě přivedla na mnoho zajímavých míst po celém světě, od tropického Laosu a Indie přes voňavé Turecko až po Venezuelu. Navštívil si místa zakázané a turistům málo přístupné, některé dokonce poměrně nebezpečné. Vyhledáváš exotické destinace cíleně, nebo se při výběru raději necháváš unést spontánními nápady?

Řekl bych, že obecně se vždy snažím navštívit nejprve země, o kterých si myslím, že se zanedlouho zkazí, a které je lépe vidět hned teď. Naopak snadno dostupné, trvanlivější destinace si šetřím na později- například Afriku. O té si říkám, že na ni ještě mám čas, protože si nemyslím, že se v nejbližších letech bude nějak zásadně měnit, alespoň tedy ne za mého života.

V mnoha případech také rozhoduje cena- stává se, že si vyberu destinaci, která je finančně nedostupná. Snažím se cestovat s co nejnižšími náklady- jím to nejlevnější jídlo a mám to nejlevnější ubytování. Jsem zvyklý spát v blešárnách, do kterých by nikdo jiný ani nevlez. Jediné, co se nedá obejít, je letenka, která je někdy příliš drahá.

Teď máš mladou rodinu. Omezil rodinný život tvé cestovatelské sklony?

Určitě ano. Nemohu si dovolit cestovat jako předtím. Plánuji se k tomu vrátit, když děti odrostou. Momentálně jsem rád, když jedu někam s malou, nebo když se někam dostanu alespoň na dva týdny. Dva měsíce někde na konci světa si teď neumím představit. To také ovlivnilo výběr destinací.

Jan Homola (*1976) je český zpěvák, kytarista a cestovatel. Vystudoval loutkářství na soukromé škole, posléze loutky opustil, a dal se na hudební dráhu. Kromě působení v kapele Wohnout má na kontě dvě sólová alba. Věnuje se také fotografování, grafické tvorbě a v budoucnu by rád více kreslil a maloval.

Přesto ses právě vrátil z Kuby. Jak se ti tam líbilo?

Kuba je pro mě právě jednou z destinací tak akorát na čtrnáct dní. Popravdě se mi tam moc nelíbilo. Návštěvu Kuby ale nelituji, protože rád poznávám nové země. V tomto se od sebe s bratrem Matějem trošku lišíme.

Matej si již dávno zamiloval Indii, kam jezdí nejčastěji. Co ty?

Bratr jezdí víceméně jen do Indie, je to těžký Indofil. Indie je na cestování perfektní krajina. Kdykoliv tam člověk přijde, tak ho to baví. Já spíše navštěvuji země, kde jsem ještě nebyl, i za cenu zklamání. Nevyhledávám turistický komfort. Nerad přijdu někam, kde mám záruku toho, že si to užiji. Proto jsem se nebránil ani cestě na Kubu, o níž jsem tušil, že to nebude pro mě to pravé. Nelituji toho.

Kuba je jednou ze zemí, o kterých má mnoho lidí opojné, romantické představy spojené s hudbou, rumem a vůní tabáku. Byl si velmi zaskočen realitou?

Je to tam jiné. Člověk čeká pouliční muziku a lidi kouřící doutníky, ale je na omylu. Je to velká bublina přichystána pro turisty v hotelech. Organizovaný turismus je na Kubě velmi rozvinutý, spolu s celou tou šaškárnou – turistům šoupnout do hotelu kubánskou kapelu ve stylu Buena Vista Social Club, doutníky a havanský rum. Když se pak člověk vydá s batohem do ulic, zjistí, že to takové není. Je to ale země, kterou jsem chtěl stihnout ještě za fidelovského režimu, protože se podle mě v budoucnu moc změní.

Při svých cestách si v minulosti nevynechal ani Orient. Tato oblast je pro nás ve střední Evropě také opředena často až pohádkovou aurou a určitým stereotypem. Ty jsi do Turecka dorazil na kole…

Bohužel jsme ale byli nuceni cestu přerušit ještě v té evropské části. Byla to dlouhá cesta, z Prahy do Istanbulu, a já jsem měl problémy se šlachami. Zůstali jsme asi deset dní v Istanbulu, a pak jsem to musel zabalit. Ta část Turecka, kterou jsme viděli, byla velmi podobná Evropě. Jinde je to ale lidovější. Například v Maroku jsem se jako cizinec občas cítil divně. Navzdory všeobecné pohostinnosti jsme si museli dávat pozor, například jsme se snažili vyhýbat určitým tématům v konverzaci, a podobně.

Lákají tě i jiné země Blízkého východu, navzdory současné politické situaci?

Měl jsem v plánu například Sýrii, ještě před vypuknutím nepokojů. Můj otec tam byl před dvaceti lety, a nemohl si tuto zemi vynachválit. Nevýhodou tohoto světa je, že má téměř stále nějaké problémy, všechny ty Afghánistány, Pákistány a Íráky rozhodně nepatří mezi klidné státy. Krásné země jsou kvůli tomu naneštěstí nedostupné pro cestovatele- vezměte si například nedávný případ dvou unesených Češek v Balúčistánu. Snažím se mít přehled o současném dění, a je to velká škoda. Dlouholeté napětí vyvrcholilo, a jedním z vedlejších následků je fakt, že se do těchto míst nikdo z nás tak brzy nepodívá. Přitom mě například Pákistán vždy velmi lákal, ale zvažuji, zda je vůbec bezpečné tam cestovat. Írán je podle mě poměrně bezpečný, a chystám se tam někdy v dohledné době. Vůči Íránu má mnoho lidí šílené předsudky, ale je to velmi moderní země. V Ázerbájdžánu bych rád navštívil bahenní sopky. Před arabským světem mám ale obecně respekt.

Země, které jsi navštívil, mají často úplně jiné kulturní zvyklosti a pravidla chování. Stalo se ti někdy, že jsi způsobil nějaké faux pas?

Myslím, že nějaké zásadní faux pas se mi ještě nestalo. Když jsem přijel do Barmy, která byla v té době turisticky velice izolovanou a nábožensky ortodoxními krajinou, setkal jsem se s tím, že po ulici nebylo dobré chodit v krátkých kalhotách, jaké měla na sobě moje holka. V jiných asijských zemích šortky nepřekážejí, ale tady na nás okamžitě začali pokřikovat. Bylo to nepříjemné, a museli jsme se vrátit do hotelu, aby se přítelkyně převlékla.

V exotických zemích není neobvyklé přežít tzv. kulturní šok- vzpomínáš si na nějakou situaci, kdy si měl pocit, že je té odlišnosti příliš mnoho, že toho máš dost?

Asi když jsem byl poprvé v Indii. Tam totiž moc záleží, kam konkrétně letíš. Já jsem poprvé přiletěl do Goa, což je stát velmi civilizovaný a plný turistů, a měl jsem pocit, že je to v pohodě. Ale pak postupně, když jsme na vlastní pěst začali procházet přes různé prdelákovy a dostali jsme se dovnitř reálné Indie, tak jsem se dostal i na místa, z nichž jsem měl depky. Žádná auta, pouze kravské povozy, na ulicích prasata a velbloudi, bordel, koření, všichni zahaleni. Kromě toho jsem tam měl žaludeční problémy, a asi týden jsem nejedl. Dokonce jsem nemohl vyjít na ulici bez toho, že by se mi zved kufr. Později jsem si ale na tu atmosféru zvykl, a zamiloval si ji.

Jaký je tvůj nejsilnější dojem z Indie, který ti utkvěl v paměti?

Jedna věc. V Indii se jí rukou, mají tam úplně jiný způsob stolování. Prožitek z jídla, které si člověk nabírá rukou, je úplně jiný. Dodnes se mi stává, že když nikdo jiný není doma, tak se najím rukama, například si dám rýži s omáčkou.

S bratrem jste o Indii dokonce napsali cestopis Namasté Baba. Nechystáte se vydat i zážitky z jiných zemí, které jste navštívili?

Kdysi jsme ze všech cest na internetu psali zprávy, pak jsme od toho ale nějak upustili. Dělal jsem jednu přednášku o Indii, dostal jsem i další nabídky, ale myslím si, že o Indii a asijských zemích toho bylo řečeného už hodně. Už není tak zajímavé vystavovat fotky z Indie. Je to pěkné, a dělá to mnoho lidí, protože v Indii se v podstatě nedá udělat špatná fotka- kde se člověk podívá, vidí dobré témata. Co se ale dalších knižních cestopisů týká, zatím není v plánu nic nového.

Říkáš, že se snažíš nebýt pouze typickým turistou. Nakolik se při cestování zajímáš o tradiční životní styl místních lidí- vyzkoušel si ho někdy na vlastní kůži, nebo si raději pouze pozorovatelem?

Myslím, že jsem ještě nic extra nevyzkoušel, ale hodně jsem toho viděl. V severní části Jižní Ameriky jsem měsíc strávil v divočině a navštívil i indiánské kmeny, tam jsem mohl místní život sledovat opravdu zblízka. Přesto jsem pro ně byl cizincem, turistou, před kterým se chovali jinak, než by se chovali sami mezi sebou. Já jsem ale spíš pozorovatel, baví mě to vše sledovat.

A co dorozumívání? Indie, Turecko, Vietnam, ne všude člověk pochodí s angličtinou…

Snažím se v jazyce každého navštíveného státu naučit pozdrav a počítat. Když přijdu například do restaurace, snažím se alespoň pozdravit v daném jazyce, zkusit si objednat pivo nebo jídlo, případně se zeptat na ubytování. Taková Vietnamština mi ale dělala problémy, je to zpěvný jazyk, kde má jedno slovo i pět různých intonací, které mění jeho význam. Když jsem se učil podle slovníku, tak to pak v praxi vyznělo úplně jinak. Proto se raději slovíčka učím za běhu- ptám se lidí, jak se co řekne. Ale často to po odchodu zapomenu. Angličtina mě baví, a člověk se s ní naštěstí dnes domluví téměř všude.

Svého psa Majdu máš moc rád, i teď ti celou dobu věrně sedí u nohou. Ne všude na světě je ale vztah lidí ke zvířatům, a zvlášť ke psům, stejný. Jaká je tvoje zkušenost?

V tomto mě šokovala Čína, kde mi psa naservírovali. Bohužel jsem nevěděl, o jaké maso jde, a snědl jsem to. Teprve pak jsem se dozvěděl, že to byl pes. Když jsem už jídlo měl na talíři, tak jsem ho normálně dojedl. Teď je to už vlastně jedno. Říká se ale, že to psi na člověku vycítí, a bál jsem se, že to Majda zjistí, když přijdu domů. Viděl jsem ale psí jatka, a to už byl pro mě velice špatný zážitek.

A co koňské maso? (Jeho stopy se například nedávno našly v švédských masových kuličkách nabízených řetězcem Ikea)

To je podle mě sporné. Prase je inteligentní tvor, stejně jako například pes, nebo kůň. To, že se člověk rozhodl žrát právě prase, je pouze lidské rozhodnutí. Ovšem nemělo by se to zákazníkům tajit.

Kdysi sis z každé země nosil jako suvenýr kytaru. Je to tak pořád?

Teď už ne. Musel jsem svou sbírku zredukovat, protože jsem měl strašně moc kytar- kytary jsou moje celoživotní vášeň, rád je kupuji i prodávám. Přestal jsem je vozit, protože mě štvalo, že mi visí na zdi jako dekorace, a nepoužívají se. Všechny jsem rozprodal a rozdal, nechal jsem si jen pár nejsrdečnějších záležitostí, například quatro- venezuelský národní nástroj. Celkově jsem přestal vozit věci z ciziny, kromě malých dárků pro dceru. Věci, které se nám zdají v cizině pěkné, u nás ztrácejí tu hodnotu, když je člověk strčí někam do šuplíku, kde se na ně akorát práší. Většinou si domů donesu pouze dobré pití, například nějakou typickou kořalku.

Jaký nejzvláštnější alkohol si v zahraničí zkusil?

Vypil jsem panáka vyrobeného z rozřezaného býčího oka a vajíček. Prý úžasně zabírá proti kocovině, ale já jsem si ho dal ze zvědavosti. Bylo to docela dobré. A v laoské džungli jsme u domorodců pili vynikající whisky z pšenice, která se pila rákosovými brčky. Sosala to celá rodina, včetně dětí.

Procestoval si mnoho zemí v tropickém pásmu, neuvažoval jsi někdy o chladnějších zemích někde na severu, například o Skandinávii?

Lákalo by mě to, ale je to hrozně nákladné. Zároveň to považuji za druh turismu, který si mohu nechat na později. Jsou země, kam se mi jako starému nebude chtít, protože jsou nepohodlné, tím teď dávám přednost. Na sever půjdu, až když zatoužím po luxusnějším hotelu a komfortu. Nejseverněji jsem byl asi na kole na severu Skotska, to bylo dost nepříjemné, protože tam pořád prší. Strávili jsme čtrnáct dní pod stanem v nádherné divočině, ale byli jsme nepřetržitě mokří. Na konci jsem to proklínal.

Déšť ale člověka může nepříjemně zaskočit i v tropických zemích, zažil jsi někdy období dešťů?

V deštných pralesích. Tam je pěkně a najednou se během pěti minut z oblohy lijí vědra vody, na co je člověk okamžitě plný pijavic. Na Srí Lance jsme takto promokli v džungli, a když jsem se vyzul, měl jsem nohy celé zakrvácené, a ponožky plné pijavic.

V několika rozhovorech jsi uvedl, že by si v budoucnu rád navštívil Rusko. Proč?

Teď v létě bych rád šel alespoň na čtrnáct dní do oblasti, kde byly kdysi gulagy. Můj pradědeček byl generál a přinesl si z Ruska ženu-mou prababičku-která se narodila na Urale. Jmenovala se Galina. Už jsme s rodinou plánovali, že jednou najdeme místo, odkud pocházela. Rusko mi bylo velmi blízké, ale v poslední době mi začíná být hrozně protivné, protože mám osobně špatnou zkušenost s Rusy, kterých jsem různě po světě potkal. Některým bych rád dal přes držku. Věřím, že to pak v Rusku bude asi úplně jiné, obzvláště na venkově. Jsem zvědavý.

Jak se po letech intenzivního cestování změnil tvůj vztah k domovu?

Vnímám to tak, že bych nechtěl žít nikde jinde, než v Čechách. Vyhovují mi místní klimatické podmínky, mnoho zemí je extrémně vlhkých, nebo naopak extrémně vyschlých. Já mám rád střídání ročních období. Když jsem někde dva měsíce, tak mi to akorát stačí. Potřebuji se vrátit domů, kde nejvíce tvořím- tam je moje základna. Doma si pak hned na letišti dám nejdražší pivo za osm pětek. Většinou mi nejvíc chybí obyčejný tmavý chléb, který je jen u nás. V zahraničí se mi někdy stávalo, že jsem si představoval krajíc chleba. Chleba je tak dobrá věc!

Čas vyhrazený na interview uplynul velmi rychle. Honza se omlouvá, ale musí na koncert. Rychle si nasadí červený, podomácku upletený kulich, a loučí se s Majdou. Nastartovaná dodávka s řidičem již čeká na rozcestí, aby kapelu odvezla do Pardubic. Rozhovor ještě chvíli pokračuje, Honza vypráví, proč bere stopaře:

Vždycky si říkám, že mi to pak možná někdo oplatí. Ale mám pořád strašnou smůlu, nikdo mě nebere.