Novodobí misionáři s pádlem v ruce aneb vodácké výpravy do Indonésie

Celé to začalo na jezeru Toba

Před 74 000 lety došlo na zeměkouli k poslednímu výbuchu supervulkánu. Byla to nejničivější přírodní katastrofa za 2 miliony let. Nastala sopečná zima. Vyhynulo mnoho živočišných druhů. Vědci se domnívají, že lidstvo doby kamenné téměř celé vymřelo s výjimkou několika tisícovek jedinců v jižní Africe.

Lake Toba je největší sopečné kráterové jezero světa. Jeho rozloha je 1130 km². Je 100 km dlouhé, 30  km široké a  jeho maximální hloubka je 529 m.  Nachází se ve výšce 905  m n. m. , takže i když jsme na rovníku, je tady příjemné klima. Tato zatopená kaldera sopky je zajímavé a  nevyzpytatelné místo naší planety – v okolí je totiž řada velmi aktivních sopek a musíme doufat, že Toba bude ještě nějaký čas odpočívat.

Naše vodácké výpravy do Indonésie mají průzkumný a poznávací cíl. Sumatra, Raja Ampat – Západní Papua, ostrovy Pulau Banyak. Tato cesta je naší osmou cestou do Indonésie a šestou do této oblasti. Dokončíme to, co vzniklo tak nějak samo: jsme zřejmě první, kteří jezero objeli na sportovní lodi vlastními silami a jako bonus nevynechali ani veliký ostrov Samosir ležící uprostřed jezera. Je to několik set napádlovaných kilometrů. Sportovní pádlování je tady zatím v počátcích, ale věříme, že i díky nám se bude rozvíjet.

Únor, tak je třeba odskočit si do tepla

Tato cesta na Sumatru má mezinárodně diplomatický rozměr. Každoročně v tuto dobu s kamarádem Pašíkem letíme do Indonésie. To, že chceme hlavně pádlovat na seakajacích, a tak se připravit na náročnou sezónu vodáckých maratonů je samozřejmostí. Na otázky, proč právě tam, lakonicky odpovídám: Nejsem tak bohatý, abych mohl jet do Chorvatska. Navíc my Češi máme zvláštní vlastnost. Rádi trpíme. Někdo vyráží do třeskutých mrazů daleko na sever, jiní zase jezdí do pekelného vedra tropických oblastí. No a ti, co dávají přednost pohodlí o tom v příjemném prostředí rádi čtou.

 Již na letišti v Praze se k nám připojí Michael z Rakouska, který je duchovním otcem maratonu Mur Challenge a zatoužil si s námi protrpět peklo v tropickém ráji. Plán je následující: Lake Toba, ostrovy Pulau Banyak, provincie Aceh rafting na řece Alas a trek džunglí za orangutany. Skvělý plán a s pomocí našich indonéských kamarádů určitě proveditelný.

Již delší dobu působíme v Indonésii jako novodobí misionáři. Carles a Rahmad, naši kamarádi ze Sumatry, jsou nyní průkopníky pádlování a turismu v těchto končinách. Oba s námi absolvovali své první cesty na kajaku po jezeře Toba a souostroví Pulau Banyak.  Po této zkušenosti Carles Simson, byl hlavním organizátorem prvního vodáckého maratonu, který se v Indonésii uskutečnil. Místo vybral přímo magické, jezero Toba.  Nyní nás zve na setkání s místní vládou. Požádal nás, abychom připravili prezentaci maratonů, které se konají v Evropě. Absolvovali jsme jich hodně, a tak to nebude problém.

Proč ne. Termín nám vyhovuje, neboť na přelomu měsíce února a března jezdíme pádlovat do Indonésie již několik let. Cílem tohoto setkání je získat „požehnání“, a tím i peníze na uspořádání sportovního festivalu na jezeře Toba. Po naší účasti na prvním maratonu je nám jasné, že to není žádná utopie. Když něco chtějí uspořádat, tak se vší parádou a na to je potřeba dost peněz. Indonéská vláda má zájem o rozvoj řady regionů po sportovní, ale i turistické stránce. Zejména oblast jezera Toba je v jejich prvotním zájmu.

Setkání s místní vládou

Z letiště, kde na nás kamarádi čekají, odjíždíme do Parapatu. Tady nás ubytují v tradičním stylu postaveném hotelu. Navečer se začínají sjíždět auta s představiteli vlády a dalšími pozvanými hosty.

V prostorné hale jsou připravena dvě plátna s projektory. Na pódiu připravená křesla pro vzácné hosty z Evropy – to jsme my. Začátek probíhá v duchu místních tradic. Po předtančení batackých tanečnic následuje indonéská hymna. Úvod dodává setkání opravdu na vážnosti.

Místními zastupiteli je představen záměr o uspořádání festivalu. Je promítáno působivé nově připravené video o vzniku a historii jezera Toba. Po tomto úvodu jsme přišli na řadu my. Já jsem připravil promítání fotografií z maratonů, kterých jsme se po Evropě zúčastnili. Pašík to dokonale v angličtině komentoval. Michael Kaplan měl presentaci Mur Challenge v Rakousku. Došlo i na dárky, mezi jinými jsme předali i trička Krumlovského maratonu.

Vše bylo zakončeno podepsáním memoranda o podpoře Toba festivalu. Tam se předběžně počítá s maratony na seakajacích, ale i na tradičních kanoích, paddleboardech, plavání a dalších plavidlech, co ještě pořadatelé vymyslí. Součástí festivalu budou vodácké závody na divoké řece Asahan, která z jezera vytéká. Samozřejmostí budou i doprovodné programy, které dodají celé akci důstojný rámec. To známe z prvního maratonu, který se tady uspořádal v roce 2019.

Před odchodem na večeři ještě místní pořadatelé dělají rozhovory pro místní televizi a tisk. No a nezbytné pózování pro fotografy, kde jsme nesměli chybět. Večeře byla vynikající, každý si mohl vybrat z pestré nabídky indonéské kuchyně. Užívali jsme si hlavně nepřeberné množství čerstvého ovoce.

Druhý den ráno se všichni scházíme na břehu jezera, kde máme připravené kajaky. Je tady i řada domorodců a s některými se známe z minulosti. Je naplánovaná společná vyjížďka, která se natáčí pod vedením režiséra z dronů a motorového člunu jedoucího s námi. Vzniklo z toho pěkné prezentační video.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Začíná několikadenní pádlování

Odpoledne končí oficiální akce, takže se můžeme vydat na plánovanou čtyřdenní plavbu kolem břehu jezera. Je to část, která nám ještě chybí ke kompletnímu objetí jezera Toba na kajaku. Celkový obvod je 294 km. Na seakajacích, které Carles zajistil, nás jede pět. Také s námi vyjel Johan, který jede na plastovém kajaku na divokou vodu. Z počátku jsem myslel, že nás jenom vyprovází. Ne, tento milovník přírody a extrémních akcí se rozhodl, že s námi bude pádlovat celou dobu. Vyjížděl brzy ráno, aby získal nějaký náskok. Po dojetí mu Pašík pomáhal. Uvázal si ho na lano a docela  velké vzdálenosti jeli takto pospolu. Pravdou je, že jsem se musel sklonit před jeho výkonem. Když chtěl s námi jet, neměl jinou volbu. Nemá seakajak a ani půjčit si ho, nebylo možné. Výborný a vzdělaný parťák, který žil nějaký čas v Austrálii. Jedeme podél břehu s občasnými zastávkami na koupání a občerstvení. Rahmad vždy z útrob svého kajaku vytáhl mango, ananas, nebo nějaký meloun. Znalost okolí našich kamarádů je velký bonus. Vědí, kde zastavit a můžeme se třeba vydat sbírat mango. Je ho pod stromy spadaného hodně. Ani místním sběračům nevadí, že jim jdeme „pomoci“. Sami nám vybírají nejzralejší kusy. Mango se tady sklízí tak, že se pod stromy napnou veliké plachty, do kterých zralé plody padají samy, nebo se shazují pomocí dlouhých tyčí.

Pádlování kolem břehu je magické.  Zeleným stěnám vulkánu na obzoru dominuje posvátná hora Bataků, stále činná sopka. Pobřeží je lemováno řadou malých vesnic. Mám pocit, že mužská populace nemá nic jiného na práci, než je lov ryb. Na dlabankách (kanoe vyrobená tradičním způsobem z jednoho kmene), se snaží do sítí ulovit nějakou rybu, stejně jako to dělali jejich předci. Můžeme často sledovat obdivuhodné pádlování jednou rukou – druhá pouští do vody sít. Na skalnatém pobřeží je také hodně rybářů, kde pomocí jednoduchých prutů se také snaží o nějaký úlovek. Za ty roky vím, že úlovků není mnoho a co se velikosti ryb týče, u nás jako podměrečné by musely být vráceny do vody. Stále častěji ale v zátokách vidíme sádky, kde se ryby chovají. Říkám, že je to takový místní prasečák. Ryby se krmí granulemi, a tak se o jejich prospěšnosti pro naše zdraví dá pochybovat. To je ale podobné i v Evropě. Kdo si myslí, že kupuje lososa uloveného někde v řece, tak se mýlí. Je většinou z podobných sádek.

Při jedné zastávce u vesničky na pobřeží se na pláži objevuje starší žena. Při pohledu na ni si okamžitě vybavuji Jacksinovo vyprávění o historii Bataků (kmeny žijící v okolí jezera Toba). Jsou to potomci lidožroutů. Nestydí se za tento historický fakt. Jak nám vysvětlil, nebylo to tak, že by lidi lovili, ale jakmile někdo spáchal nějaký zločin, přestal být v jejich očích člověkem. Byl odsouzen, rituálním způsobem popraven a sněden. Měl jsem tu možnost to zažít doslova na vlastní kůži. Jacksin mi zavázal oči páskou a na mně předváděl, jak tento rituál probíhal. Je to již deset let, co jsem byl „popraven“. Jen do dneška nevím, jestli oběť následně pekli, nebo vařili. Tato žena, která toho asi hodně pamatuje, sleduje přistání jí neznámých plavidel na pláži u její vesnice. Pádlování pro zábavu tady není obvyklé. Jistě měla předky, kteří si občas lidské maso dopřáli. Tolik moje úvaha při pohledu na ni. Carles s Rahmadem ji vysvětlují, co tady děláme.

Kempy v okolí jezera nejsou

Míst na táboření v okolí jezera není mnoho. Často strmé svahy končí hluboko v jezeře. Kousek rovné plochy, to je problém, a když už je, tak je tam políčko, nebo vesnice. Výhodou cestování s domorodci je, že dokážou domluvit, kde je možné stany postavit. Ty stavíme vždy, protože tropický déšť zejména v noci přichází velmi rychle a stejně rychle odchází. Několikrát jsme dokonce spali v domě místních obyvatel, kteří nás k sobě pozvali. Jsou neobyčejně přátelští. To je velký zážitek a bez našich kamarádů bychom to vyjednat nedovedli a ani by nás to nenapadlo.

Z jedné vesnice mám ještě jeden nezapomenutelný příběh: Ráno svítilo sluníčko a domky v batackém stylu byly krásně nasvícené. Na židli mezi domky sedí velmi stará žena. Česky ji vysvětluji, že si ji s domky vyfotím. Jen se usmívá. Povedla se pěkná fotografie. Po návratu domů jsem tuto fotku s velkými rozpaky a spolu s dalšími dal na FB. Přišla mi řada poděkování, jedno dokonce až z daleké Jávy, že jsem vyfotil jejich babičku s tím, že bílí muži – to jako my, jsou v jejich vesnici vždy vítáni.

Ale zpět k pádlování podél pobřeží. Tma přichází velmi rychle, jsme na rovníku, takže je nutné včas vyhledat vhodné místo. Scénář je vždy stejný. Rychle postavit stany a následně uvařit něco málo k jídlu. Po náročném dni se usíná velmi rychle.

Na nejvýchodnější části jezera se nachází vesnice Tongging. Kousek od ní je vodopád, který je cílem mnoha turistů. Ve vesnici jdeme na oběd a co hlavně, dáme si pivo. Indonéské pivo Bintang, pokud je chlazené, což tady není vždy samozřejmostí, je dobré. Ve vesnici, která je muslimská, se kupodivu se mnou chce fotit řada děvčat, ale i chlapců. Každý tady má mobil, a tak focení chvíli trvá. Každý chce mít fotku s takovým exotem a navíc staří lidé jsou zde velmi vážení.
Poslední noc na Tobě bude příjemná. Pěkná malá písečná pláž, výborné koupání. Jednu chybu to ale má. Michael se nám ztratil. Jel napřed a tak jsme čekali, kdy pochopí, že je třeba se vrátit. Je tady poprvé a tak to pádlování hltá plnými doušky. Se zapadajícím sluncem se objevuje silueta kajaku se ztraceným synem. Výhoda je, že pokud se jede kolem pobřeží, tak ztratit se vlastně nejde. Jen nějaký ten kilometr pádloval nad plán.

Další den končíme naši plavbu u městečka Pangururan a tím uzavíráme kompletní objetí jezera Toba. Kajaky vytahujeme na zahradu hotelu. Tady počkáme na auta, na která naložíme kajaky a přesuneme se napříč Sumatrou do Singkilu, odkud pojedeme lodí na ostrovy Banyak. Než auta přijedou, jsme pozváni do termálního bazénu. Je velké teplo a tak horká voda jistě není osvěžující, ale beru to jako lázeňskou kůru.

Tím skončila misijní část loňské výpravy na Sumatru.