Noviciace – zasvěcení milovaných synů

Každý správný Barmánec by měl během svého života vstoupit alespoň třikrát do kláštera. Poprvé se jako malý, sedmiletý chlapec stává novicem, podruhé ve věku dvaceti let povýší na mnicha a potřetí už ve zralém věku rekapituluje své činy a snaží se svým životem opět přiblížit k Budhovi. Pobyt v klášteru má však pro mnoho mužů spíše symbolický význam, neboť se zde zdrží jen několik měsíců či dokonce jen týdnů. Pak se vrací zpět do světského života, založí rodiny a své syny pošlou do kláštera. A samozřejmě po celý život podporují mnichy ze svého kláštera.

Odcházím tak, jako kdysi odešel Budha

Slavnost noviciace symbolizuje odchod muže-dítěte od světského života a od své rodiny. Tak jako kdysi Sidharta Gautama opouštěl luxusní palác na koni v oblečení hodném prince, odchází i dnes malí novicové od svých rodin oblečeni do překrásného oblečení, nalíčení a s královskou korunou na hlavě.

Slavnost začíná organizovaným průvodem celou vesnicí. První jdou rodiče budoucích noviců, kteří nesou v rukách dary pro své syny: mnišské roucho, misku-žebračku, vějíř a slunečník. Za nimi se řadí nejkrásnější a zároveň neprovdané ženy, kterými vesnice disponuje. Pak jedou kluci na koních a na závěr samozřejmě  malé holčičky naložené na volském povozu. Přestože se samotná noviciace týká pouze chlapců, nepřijdou zkrátka ani holčičky. Jsou rovněž oblečeny jako princezny, účastní se průvodu a nakonec jim jsou naděleny naušničky.

Následuje dlouhá a z našeho pohledu trochu nudná procedura. Načančané děti sedí uprostřed slavnostní tribuny a s vypětím všech sil sledují několika hodinový program, jehož jsou součástí. Během šíleně hlasité hudební produkce je jim převyprávěn příběh historického Budhy a je jim uděleno jakési požehnání. Vzhledem k tomu, že tato část probíhá v barmánštině, máme jen omezenou představu o tom, co vše bylo dětem sděleno. K našemu překvapení neměla tato část oslavy žádné zjevné vyvrcholení – najednou bylo vše skončeno, děti zmizely a vesničané začali urychleně balit tribunu, kapelu a slavnostní výzdobu.

Zcela v ústraní a bez diváků probíhala z našeho úhlu pohledu nejzajímavější část dne. V klášteru byla malým novicům oholena hlava a byli převléknuti do mnišského šatu. Po krátké modlitbě s mnichem – opatem dostali misku-žebračku, vějíř a deštník. Cesta k nirváně tím byla konečně otevřena. Společně s rodiči a ostatními mnichy se pak vrátili do vesnice, kde se následně konala velká společná modlitba všech vesničanů. Na závěr byly mnichům předány dary vesničanů: oblečení, vějíře, slunečnky, jídlo a peníze.

Nejširší nabídku průvodců a map Myanmaru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Každá sranda něco stojí

Vesničané pro tuto důležitou událost v životě každého muže (byť velmi malého) pořádají dlouhou a finančně náročnou slavnost. Je třeba nakoupit nejen dárky pro mnichy a budoucí novice, ale navíc se musí zaplatit i celá řada dalších nezbytností: pronájem slanostní tribuny, kapela, ozvučení, pronájem slavnostního oblečení pro novice a samozřejmě hostinu pro cca tisíc hostů.

Celou oslavu sponzoruje jedna rodina, nejčastěji rodiče či prarodiče jednoho z budoucích noviců. Díky této solidaritě se mohou noviciace zúčastnit i chlapci z chudých rodin. Vesničané a další hosté pak přispívají na oslavu až v průběhu slavnosti podle svých možností. I tak však podstatnou část hradí sponzor akce.

Závěr

Navštívit čistě vesnickou slavnost tak jako jsme to udělali my, má své výhody i nevýhody. Nejdříve ty výhody: byli jsme jediní turisté na slavnosti a byli jsme velká rarita. Do vesnice jsme přijeli na kole, oba oblečení do lundží, což je tradiční oděv barmánských mužů i žen. Vezli jsme si kromě pozvánky na slavnost i doporučující dopis, který nás uvedl do domu jednoho z vesničanů. Každý obyvatel vesnice byl na nás zvědavý, každý nás chtěl pozvat do svého domu, pohostit ovocem a buráky a popovídat si.

Neměli jsme průvodce a proto nás vesničané vnímali jako vzácné, nečekané hosty a ne chodící peněženky. Bohužel však jen tři lidé ve vesnici uměli alespoň několik vět anglicky a tak komunikace vázla. Navíc z téměř celodenní slavnosti byla z pohledu Evropana zajímavá asi tak půlhodina rozdělená do několika kratších sekvencí. Většinu času se prostě jen sedělo, povídalo, jedlo a nebo poslouchalo vyhrávající kapelu. Prostě jako normálně – vesnice si žila svým životem, jako kdybychom tam vůbec nebyli. A to je asi správně.