Nová kniha: Ostrovy krásy, lásky a lidojedů

Bájné ostrovy Jižního Pacifiku vždy jitřily fantazii Evropanů. Jen někteří tam však skutečně dorazili, aby mohli obdivovat krásu polonahých žen, západ slunce nad ševelícími plážemi, ale třeba i řezbářské nebo tetovací umění Polynésanů. Čechem, jemuž se to v mnohém splnilo (ještě před nástupem globalizace), je etnolog Miloslav Stingl, žijící legenda cestopisné literatury.

Je ještě někde na světě něha?

„Je ticho, nepřerušený tok štěstí, je ještě na světě ráj? Ráj na světě… Říkají, že je. Že existuje! Etnograf ho nazývá Polynésií. A zeměpisec Ostrovy jižních moří,“ napsal Stingl v úvodu beznadějně rozebrané knihy z roku 1974.

Aktualizované a komentované vyprávění o krásách a tajích Tahiti, Samoy, Nového Zélandu, Markéz či Velikonočního ostrova přináší nejen klasické a brilantní Stinglovy postřehy, upevněné odbornou erudicí, ale i zcela nové pasáže věnované dalšímu polynéskému fenoménu: lidojedství.

Věděli jste, že novozélandští Maoři si z lidských kostí vyráběli dokonce i kolíčky na prádlo a flétničky? Že Markézané, tetovaní od hlavy až k patě, si lidské maso doslova zamilovali? A že na ostrově Rapa Nui – plném mýtických soch moai – existuje i jeskyně Ana Kai Tangata, což neznamená nic jiného nežli Jeskyně kanibalů?

O tom všem vypráví Stingl, již osmdesátiletý, v Ostrovech krásy, lásky a lidojedů, na něž brzy naváže druhý díl přibližující Stinglovy cesty Melanésií a také Mikronésii. Vydalo Nakladatelství JOTA. Více na www.jota.cz

Začalo to všechno — jak už to na světě bývá — kvůli ženě.

V zemi, na ostrově, na němž dříve Hotu Matua vládl svému kmeni — Rapanujci jí říkají Marae Renga — žila překrásná dívka. Hotu Matuův bratr Ko Te Ira Ka Atea po ní toužil. Stejně silně ji však miloval i ariki, náčelník druhého mocného maraerengského kmene — zlý Oroi. Nakonec se dívka rozhodla pro Oroie. Bude jeho, jestliže mladík dokáže oběhnout celý rozlehlý ostrov bez jediné zastávky. Byla to těžká, přetěžká  zkouška. Ale Oroi v ní obstál. Jaké však bylo jeho překvapení, když po návratu do vesnice, kam si přišel pro vytouženou nevěstu, zjistil, že dívka zatím odešla s Ko Te Ira Ka Ateou.

Oroi byl uražen. A k smrti uražen byl i jeho mocný kmen. A protože Ko Te Ira Ka Atea byl královým bratrem, zdvihli Orojovci proti Hotu Matuovi zbraně a v krvavé bitvě královy bojovníky přemohli. A poraženému Hotu Matuovi nezbylo, než aby svou zemi, své Marae Renga, opustil. Kam se však měl vydat? Kterým směrem měl vést své lodi? Členem královy družiny byl tetovač Hau Maka, významný muž, který tetoval i samotného panovníka. Hau Maka měl tehdy zvláštní sen. Zdálo se mu, že jeho duše v noci cestovala po vodách oceánu, až nalezla podivný ostrov, rozrytý vulkány, ozdobený překrásným písečným pobřežím. Hotu Matua se tedy rozhodl, že vypraví loď se šesti muži, kteří poplují hledat zemi, již uviděl ve snu králův tetovač.

Pluli mnoho dní, až jednou spatřili na obzoru osamělý ostrov, z něhož vystupovaly kužele mrtvých sopek. To je ta země! — zvolali plavci. A začali hledat pláž, na níž by mohla přistát králova loď. Obepluli celý ostrov, až nakonec na severní straně nalezli široký písečný břeh. A znovu zvolali: Ano, to je to místo, o němž snil tetovač Hau Maka, to je to místo, na němž bude žít náš král. A vystoupili zde, v Anakeně, na pevnou zemi. Za nedlouhý čas připlul k písečné pláži na dvojité lodi Oteka Hotu Matua. Na Otece cestovala i královna Vakai a celá králova družina. Spolu s Otekou mířila ke břehům ostrova ještě druhá loď jménem Ova. Její posádce velel Tuu Ko Ihu, vzdělaný kněz. Když se oba čluny přiblížily ve stejném okamžiku k samému břehu, přikázal král Hotu Matua zastavit vesla druhé lodi, a skutečně — pádla Ovy strnula, takže králova loď dorazila ke břehu prvá.

Zrod rapanujského lidojedství

Ve chvíli, kdy Hotu Matua a jeho družina vystoupili na písečný břeh Anakeny, ucítila královna Vakai porodní bolesti. Přímo tady — na pláži — porodila chlapce. Tuu Ko Ihu přeřízl pupeční šňůru a přednesl modlitby a přísahy, které žádal mrav. Žena Tuu Ko Ihu přivedla zatím na svět ve stejné chvíli dceru, a tak syn Hotu Matuy a dcera Tuu Ko Ihy si byli zaslíbeni.

Nedlouho poté, co král, jeho družina a posádka druhé lodi vystoupili na břeh, dorazily do Anakeny čluny ostatních příslušníků Hotu Matuova poraženého maraerengského kmene. Přivezli s sebou plodiny, které ve staré vlasti pěstovali — taro, yamy, banány a cukrovou třtinu. Nedovezli však na budoucí Velikonoční ostrov ani psa, ani vepře a v podstatě kromě slepic žádné jiné užitečné zvíře, a tak vlastně „vytvořili podmínky“ pro zrod rapanujského lidojedství. Ale po pravdě řečeno — kanibalismus kvetl i v oné původní vlasti Rapanujců, vlasti, kterou si dovoluji identifikovat s Markézskými ostrovy, jež byly kanibalskou oblastí až do pozdního 19. století.

Mezi těmi, kdo zřejmě odtud mířil na Rapa Nui, byl i mstivý Oroi. Tajně se v noci vyplížil ze svého člunu v Anakeně na břeh. Hledal Hotu Matua. Přál si arikiho zabít. Dlouho chodil cestami ostrova, zavraždil i několik králových dětí, jednou však Hotu Matua pomstychtivého Oroie v zápase přemohl a rozdrtil mu lebku. A pak už mohl král v míru vládnout nové vlasti svého lidu. Učil muže a ženy pěstovat dovezené plodiny, zpívat svaté písně a zachovávat obyčeje.

Když se čas moudrého krále naplnil, rozdělil vládce veškerou zemi ostrova mezi své syny. Potom odešel na vrchol vulkánu Rano Kao, obrátil svou tvář směrem k Marae Renga a řekl: ,,Ó bohové mé vlasti, přišel čas, abych uslyšel zpěv kohouta.“ Kohout v Marae Renga zakokrhal a jeho hlas překročil moře a zvěstoval přicházející smrt. Synové odnesli umírajícího do jeho domu v zátoce Anakena a potom, když zemřel, přenesli tělo prvého krále Rapa Nui do svatyně v Ahu Aka Hanga, kde prý odpočívá dodnes…

Miloslav Stingl (*19. prosince 1930 v Bílině) je významný český cestovatel, etnograf a spisovatel. Mnohokrát se osobně setkal s řadou domorodých kultur (zejména indiánskými a tichomořskými etniky) a tyto své zážitky zpracoval v četných knihách.